Soupalka

Každý národ má zřejmě svou verzi Vojny a míru. Název Wounded Love mi nepřijde odpovídající a původní turecký „Ty jsi má vlast“ asi mnohem lépe vystihuje, o co jde - válečný seriál z období formování dnešního Turecka a řecko-turecké války 1919 -1922 obnáší 2 bloky a celkem 59 dílů po 2 až 2,5 hodinách. U jednotlivých dílů se dá vydržet a jejich stopáž je dobrou prevencí toho, aby se seriál stal telenovelou a v jednotlivých dílech se opravdu i něco stane. Má natolik košatý děj, že je dobré díly vidět postupně a s ohledem na svůj geografický původ není vycpaný sexuálními či krvavými scénami a i proto se podle mne scénáristé museli docela snažit (i když ve druhé řadě je znatelná již určitá únava, některé akce a reakce nejsou až tak podložené, pohledy se prodlužují, scenerie přibývají,…). Z hlediska historie je seriál objektivní asi tak jako Vávrova husitská trilogie, jednostranný a až možná trošku i nacionalistický, ale až na některé motivační vojenské speakery mi to nakonec až tolik ani nevadilo a dokázala jsem zapomenout i na památník genocidy v Jerevanu. Proč pět hvězd? Nejsem úplně soustředěný seriálový divák a nedala jsem ani seriálovou verzi mých oblíbených Pilířů země. U Vatanim sensin, kde není jediná vtipná scéna a všichni jsou skoro pořád nějak nešťastný a lomí rukama, jsem viděla všechny díly, v nábožensky cenzurované originál verzi s ruskými titulky a v kvalitě impresionistického obrazu. Než jsem jej zkoukla celý, tak jsem si skoro nic jiného nepustila. Hudba na mne žádný dojem neudělala, ale jinak především integrita postav, neustále se posunující děj, dobrý casting a kvalitní herecké výkony (za mne především Onur Saylak) mi za všechen ten čas stály. Možná je potřeba občas asi mít i jiné hrdiny než Avengers. Možná ze mne dělá neobjektivního kritika obdiv k pokrokovým reformám, které provedl Ataturk bezprostředně po této válce a v seriálu jsem asi i hledala nějaké zdůvodnění, proč k nim přistoupil. Možná můj zájem vyvolala nervozita, že si to Řekové a Turci dosud tak nějak úplně nevyjasnili a po 100 letech by mohli začít něco upřesňovat. Asi ode všeho trochu. Prostě se mi to líbilo a doporučuji nejen k žehlení.

Miluji knihy, které napsal Cormac McCarthy. Všechny. Jak neznají klišé, jak nikdy nelze tušit, co bude na další straně, jak nejodpornější postavy dokážou být ještě odpornější, jak teenageři hledají sami sebe způsobem, ze kterého standardní matka může zkolabovat, jak se vůbec netrápí tím, zda postavy jednají racionálně a zda se to čtenáři bude líbit nebo ne. Ne každý je dokáže číst. Dlouho jsem byla přesvědčená, že tyto knihy nelze zfilmovat tak, aby se přenesly pocity z jejich čtení. Důkazem budiž Cesta nebo All the pretty horses, které považuji za poměrně velmi nepovedené filmy na námět úžasných knih. Tahle země není pro starý je ale výjimkou. Ten film JE stejný jako kniha. Nejen poměrně odpovídajícím dějem a scénářem, ale právě onou syrovostí a neuchopitelností motivace, se kterou postavy jednají i tím, že se příliš netrápí „dokonalostí“ scénáře a tím, by vše přesně dávalo smysl a zapadalo. Hodně tomu napomáhá i kamera, exteriery a skvělé herecké obsazení. Javier Bardem je zde asi ve své životní roli (i když Pablo Escobar je v jeho podání taky lahůdka). Ale ani Josh Brolin, Tommy Lee Jones nebo Woody Harrelson nejsou o moc horší a to jak film postupně graduje, zahušťuje se a nevyhnutelně spěje do špatných konců, je nádherně nadávkované. I to vedro na hranicích je úplně hmatatelné.

Byli jste někdy na Sibiři? Vnímali jste, jak se tam tak nějak úplně rozmazávají hranice - mezi oblastmi i etniky, mezi civilizací a přírodou, mezi lidmi a zvířaty, mezi pohodou a nebezpečím, teplem a zimou…a vůbec, čas tam plyne tak nějak jinak? Na tomto filmu mi připadá nejúžasnější právě to, že občas sice nechápu jak se mu to daří, ale poměrně přesně dokáže tyto rozmazané hranice vystihnout a přiblížit, aniž by divákovi něco popisoval jako National Geographic nebo mu vnucoval, co si má myslet a cítit.