Soupalka

Nevím, zda jste v té pevnosti někdy byli - já měla to štěstí na celý den o cca 10 let dříve, než tam film natočili. Byl podmračený chladný den a doposud si pamatuji jak bylo vše šedé a depresivní - i ta normálně zelená tráva měla nějak jinou barvu a toulaly se tam nějaké kozy se svěšenou hlavou. Jiné než šedé a zelené barvy tam nejsou. Tenkrát jsem si říkala, že tam žít musí být opravdu náročné a kdyby na mne nečekal motorák, tak bych byla bych schopná odtamtud veslovat i ručně. Proto mi ani příběh filmu nepřipadal nijak nesmyslný - to místo je divný a plný z mlhy vystupujících symbolů a přišlo mi logické, že se tam lidé mohou chovat iracionálně, naivně nebo pateticky. Film ale působí jinak - tak nějak se podařilo do vší té deprese zakomponovat něco relativně pozitivního a příběh i forma mi mi vyloženě vyhovovaly - mám ráda výraznou symboliku, silné charaktery i dramatická osudová rozhodnutí. Navíc skvěle zahrané.

Z mnoha důvodů miluji Formanovu verzi Valmonta a je to můj asi jeho nejoblíbenější film. Není asi také úplně na místě srovnávat obtížně porovnatelné během 50 ti let různě zpracované verze ztvárnění knihy. Nemohu si ale pomoci - tuto starou první a zároveň postmoderní a ne zcela 100 % verzi zpracování předlohy považuji stále za nejzdařilejší. Viděla jsem ji nedávno asi po 35 letech a ještě pořád jsem přesvědčená, že Gérard Philipe byl je a bude nejlepší "Valmont" a hlas Jeanne Moreau obstará půlku efektu z její role. Celou tu dobu jsem si pamatovala některé hlášky a scény...

Seriál z justičního prostředí zasazený do poloviny 70 tých let v Istanbulu. Přiměřená porce romantiky, pletich, korupce i mafiánských praktik; mrtvol omezeně, díly rozumně dlouhé a scénář košatý, ale kompaktní. Seriál by mohl být určitě kratší. Za mne první hvězda především za úžasné hlavní záporáky – zajímavě nastavené charaktery, velmi dobře obsazené i dobře zahrané. Druhá hvězda za výpravu - výživná porce retro ohozu, aut, interierů,…Třetí hvězda za vyvážený scénář bez logických chyb. Se čtvrtou hvězdou jsem váhala ale nakonec ano - asi hlavně za obecně krásné a dobře hrající herečky (např. Leyla Lydia Tuğutlu mi přišla opravdu nádherná i skvělá). Vůči charismatu hlavního protagonisty jsem bohužel dost imunní, obzvlášť pokud odehraje několik dílů po sobě v jedné košili. Proto na mne černý strýček Kara často působí spíše jako přerostlý čert, než uhrančivý osudový muž. Jeho obsazení má ale jednu výhodu - konečně si může Bergüzar Korel brát podpatky aniž by kontrolovala pleš všem okolo a i jako pár působí oba velmi uvěřitelně.

Jeden z nejsilnějších válečných filmů, které jsem kdy viděla. Nikdy jsem příliš nepochopila balkánský konflikt. Tohle mne utvrdilo v tom, že nemá smysl se snažit chápat nejen balkánský konflikt, ale především to, o co snaží v podobných situacích OSN. Když si představím, kolik obdobných scénářů se musí odehrávat / odehrává jinde na světě, tak mi je jenom smutno. V roce, kdy film natočili, jsem byla pracovně v jedné z válkou velmi postižených oblastí Chorvatska. Tam jsem pochopila. Aspoň částečně. Na můj dotaz, jak se jich válka dotkla mi můj chorvatský soused poskytl jednoduché vysvětlení: "Když sem už skoro došli, tak se mi podařilo ještě uklidit ženu a děti do zahraničí. Pak jsem se vrátil, vzal samopal a šel do hor, aby se rodina mohla časem vrátit domů."

Film jsem kdysi viděla na střední škole ve filmovém klubu. Celkem jsem v té době chápala, proč neměl širší distribuci, ale přišlo mi líto, že je tak neznámý, protože jsem si ho opravdu užila každou minutu a také chtěla být také něčím výjimečná a nepropadnout se nakonec jako oni do skutečného života či průměrnosti všedních dnů. Doposud si pamatuji, jak jsem mamince vyčítala, že jí vadí že chodíme po zahradě v ponožkách, když v Americe to dělají běžně také. Když jsem pak film viděla asi o 30 let později, znovu mne napadlo, že si nezaslouží být tak "okrajový". Je o tolik jiný než jiné Pennovy filmy a i když Malý velký muž nebo Bonie a Clyde jsou skvělé filmy, tenhle poněkud opomíjený kousek z jeho tvorby se mi nakonec líbí nejvíce. Postava excentrické Georgie je jako obraz, který bychom měli čas od času každý vidět a potom zkusit aspoň na pár dní žít / myslet podobně - nezatíženi konvencemi a očekáváními okolí, jen pohlceni emocemi, ideály a vizemi bez ohledu na následky.

Pro mne asi nejlepší film, který jsem kdy viděla. To "nejlepší" nesouvisí jen s výjimečným výkonem herce-režiséra nebo skvělou hudbou a silným příběhem. Je to dáno především úžasnou vyvážeností filmu, kde je ode všeho trochu pro každého - romantiky i dramatu, akce i vtipu, dobrodružství i krve, melancholie, vlastenectví, krásné přírody, klišé,...Jeden z velkých a slavných filmů, které lze vidět opakovaně a neokoukají se ani nezestárnou.

Proč "Plameny lásky" či "V žáru lásky" zcela nechápu - britský název "Carrington" celkem dobře asi odpovídá tomu jak ona sama sebe vnímala a presentovala . Asi aby se na film podívalo více lidí, kterým nic neříká britská bohéma nebo Bloomsbury Group, případně slyšeli jen o Virginii Woolfové. Když jsem ve filmu poprvé uviděla Emmu Thompson, vůbec mne nepřekvapilo, že se Lytton Strachey (Jonathan Pryce) o takového okouzlujícího chlapce zajímal. Potud ale mé okouzlení Emmou Thompson končí a i když jí role vyloženě sedla, tak mé okouzlení se vrací až ve chvíli, kdy sází žárovky. To se ale netýká filmu jako celku. Ten mne celkem dostal a když jsem si jej nedávno pouštěla znovu s dcerou, tak jsem si uvědomila, že velký podíl na tom mělo i originální znění. Nevím proč, ale titulky mi přišly strašně rušivé a zcela prozaicky narušovaly tu lehce dekadentní atmosféru filmu ze sexuálního i jiného života poflakující se bohémy. Ve filmu se moc nemluví a podle mne filmová verze velmi dobře vystihuje to, co již kdysi o životě této umělecké skupinky řekla Dorothy Parker - "they lived in squares, painted in circles and loved in triangles".

Ten film je prostě úplně jiný a, aspoň v mém případě, byť minimalistický tak až nepříjemně působivý a dlouho ve mně dozníval ten hrozný pocit beznaděje a bezvýchodnosti. Označit jej za romantický považuji za relativně odvážné - romance to je, ale pokud přemítám nad svými dětmi, asi bych jim tuhle životní romantiku všemi dostupnými prostředky ráda odepřela. To se ovšem netýká kamery - už jen kvůli ní shlédnutí filmu nemůže být ztrátou času.

Hvězdička za úžasnou kameru, hvězdička za výpravu a krásné účesy Carice van Houten a dál už tak nějak nevím. Film si příliš neodpovídá s předlohou, což by bylo spíše na další hvězdičku, jen kdyby to někdo smysluplně sestříhal a nějak mi objasnil, co vlastně byla cílová skupina diváků a co jí chtěl autor sdělit. Mladí či staří, cizinci či Češi, všichni jsme se v počtu 12 lidí nakonec v tom filmu v kině tak nějak ztratili nebo se nudili (aspoň první polovinu). Vlající záclony a závěsy ve mně na místo poetického naladění potom jen vyvolaly utkvělou představu, že je musím doma v létě vyměnit, slepé dějové odbočky jako dítě odjíždějící vlakem vyvolaly zase očekávání, že se bude něco dalšího dít a ono nic. Pro našince bylo připomenutí českých reálií zdlouhavé, pro cizince nepochopitelné a chlapi to nakonec vyhodnotili tak, že tam byly aspoň pěkný ženský. Tož nevím, podle mne ten film měl příliš mnoho různých ambicí a dojel na mizerný střih. A tak jak říkal můj dědeček - příliš mnoho psů, zajícova smrt.

Ten film snad ani není romantická komedie, místy těžko definovat. Doma jej ale opakovaně používáme jako lék na špatnou náladu ve všech věkových kategoriích. Pro někoho příliš dlouhé, pro někoho místy trapné, pro někoho nepochopitelné zvraty ve scénáři nebo v nastavení vztahu hlavních postav. Pokud ale přestanu film hodnotit drobnohledem a přemýšlet, zda něco mělo být tak anebo jinak, zda něco dává smysl nebo ne anebo zda se děj filmu po úvodních sekvencích tak nějak vlastně zastavil a co se vlastně děje, tak potom se prostě na něj jen dívám a královsky se bavím. Ano, je to jiné než obvyklé anglosaské romantické komedie, ale je to i jinak a nezvykle vtipné a tím pádem i velice osvěžující záležitost, kdy lze bez problému překonat i trochu delší stopáž.