MiaMahoney

Pozor, po následujících hřadech dost možná hopká malinkaté kužátko! Aby pondělí zmizelo si přeje asi majorita pracujících. Kdo si to ale určitě nepřeje, je sedm Sněhurek, toho času již bez jednoho trpaslíka. A přece se tak jednoho odpudivého, depresivního dne stane - Pondělí zmizí rychleji, než víkendová pařba a může tak směle začít parafráze na Deset malých černoušků... Ve filmu je poměrně velký počet děr (mimo hlavních 7), logických a proveditelnostních nonsensů, což ve finále vysvětluje absenci 5. hvězdy (byť jsem měla chvílemi cukání). Nicméně se jedná o nadprůměrný, akcí nadupaný napínáč, který mě bavil od začátku do konce. Naklonovaná Ňouma Ropáková pěkně interagovala sama se sebou v technicky velmi dobře zvládnutých scénách. Umírat si sama sobě v náručí, zatímco tomu ještě přihlížíte z několika různých úhlů, to už musí zákonitě probudit mnohočetnou poruchu osobnosti i u jinak zcela psychicky zdravého jedince. Ňouma tedy docela bez výtky, Willem Dafuq sice bez výraznějšího prostoru, ale také dobře obsazen. Hlavní nemesis, paní Hlen Zavírací, připomíná Merkelovou kříženou s kyklopem, je odporně slizká a skvěle by se vyjímala v evropském kabinetu kuriozit, osobně bych to viděla na místo mezi Junckerem a Federicou Mogherini... Název What Happened to Monday mi lahodí tak nějak víc než Seven Sisters, neboť druhá varianta mi připomíná odpornou stejnojmennou čtvrť v mém milém Londýně, kterou v současné době sžírá mor v podobě vysoké koncentrace ručníkářů a jim sekundujících lopat s poněkud větším opálením, než je standardně zdrávo. Pro českou distribuci jsme přejali název originální, byť jsme se mohli trochu víc snažit. Já bych se, vzhledem ke konceptu ve finále značně rozhozeného týdne, přikláněla třeba k názvu "Týden fpiči". A vy?

A víte co? Já tomu tu pětku napálím, a to i přes pocitově dlouhou stopáž, tak trochu scénáristickou nevyváženost a zbytečně natahované některé scény. Bavila jsem se totiž dokonale; po dlouhé době někdo natočil akční komedošku ve stylu často přehnaných devadesátkových kousků, která není stupidní, fekální a dementně obsazená. Asi ani nemusím na pomyslný piedestal stavět jako vždy skvěle hláškujícího Samuela Motherfucking Jacksona, který si roli očividně užívá a je opět alfou i omegou celého filmu. Kupodivu mu dobře sekunduje i jinak průměrný Rájen Nicmoc Rejnolds; jejich "nenávistnomilující" chemie mezi nimi dokonale funguje a vtipné hlášky a komické situace prší se stejnou kadencí jako kulky z použitých samopalů. Sirius Black je standardně kulantním záporákem, navíc se konečně dozvídáme, co dělal těch 12 let v Azkabanu - evidentně šprtal ruštinu, neboť ji, tavaryšč Zlosyn, zvládá bravurně a jeho rusglish je tože popitchi... I Salmonelóza Hájková je zde (narozdíl od nedávné kokotiny o latinskoamerickém zlatokopském milenci) opět ve svém živlu a být jen trochu bi, určitě bych nad ní zaslintala. Pokud tvůrcům odpustím některé příliš vážné momenty, u kterých je komedie najednou tatam a rovněž přivřu oči nad circa třemi natahovanými akčními či žvanivými scénami, vychází mi z toho opravdu plná palba. Ale vlastně kecám a tou pátou hvězdou to korunuji coby rodilé Moravák čistě za "Fucking Prague!".

Ubohé čurákování pseudokomického hispánce okořeněné natolik předvídatelnými situacemi a trapným přehráváním všech zúčastněných, že se vůbec nedivím kačerovi Donaldovi, že si tu sebranku nechce pustit přes hranice.

Perfektní parodie na nejslavnější cyklobuzipřehlídku depilovaných hajzlových pavouků s permanentním vlkem a v žužu dresech, ve které nechybí ani sám pan Lance "EPO" Silnopažník osobně. Ale to jsem možná neměla prozrazovat, neboť je zde sofistikovaně udržován v utajení! Každopádně super kraťas nejen pro fanoušky beranů, galusek a přerostlé zeleniny podél trasy... A jeden tematický nakonec: "Lance, we're going to name an asteroid after you." - "A steroid?"

I přes fekální humor, který by jiným filmům vynesl okamžitý odpad, Movie 43 má své kouzlo, a to spočívá v originalitě. I ty ne až tak zajímavé části (basket, konec světa, leprechaun) byly podány docela solidně a zbytek komedie se nesl v duchu neotřelých a zábavných minifilmů (děti v přístrojích naprostá pecka!!!; domácí výuka jakbysmet; koule na krku s výbornou Winsletkou taky bez chybičky; první krámy sice s odpudivou Chloe, ale s humorem a finální loztomiloušká košiška taky prima...). Mezi všemi těmi ubohostmi typu Dance Flick, Date Movie, Disaster Movie, Scary Movie (kromě prvních dvou!) a nevímjakýmidalšímimůví rozhodně koukatelný počin. Wayansové, dívejte se a učte se, že i na první pohled samoúčelný a ujetý humor se dá spáchat tak, aby si divák nemusel lít po celou dobu projekce bělidlo do očí.

Je to jasné. Frantíci, v současné době tedy spíš obyvatelé galského chalífátu, nemůžou řezat do muslimů, neboť ti by záhy řezali do nich, a tak odněkud vyhrabali cigány a vzali si na paškál je. Což o to, morgoši byli vcelku trefně ztvárnění, tedy pokud by se člověk vrátil v čase tak o 70 let, kdy největší hrozbou ze strany kočovných čmoudů bylo, že vám ukradnou slepici. Dnes už totiž nikdo nekočuje (proč taky, když dostanou nové byty a dávky takové, že by jim průměrný český důchodce záviděl) a vytvořili si nádherné a čisté satelity, například Chánov či District 9 (pardon, samozřejmě mám na mysli Luník), kde jejich elita (prof. Tukabel, RNDr. Jolanda, CSc. a jiní) kulturně obohacuje nás, "býle gadže more". Žabožrouti si sice umí stále sami ze sebe udělat srandu, ale přes ten nános multikulti aby jeden váhal, zda to vlastně ještě humor je, nebo je ta politická korektnost už sežrala jako ta "rakovyna pyčomore". Povinně tedy čumíme na ukázku, jak i fuj fuj Francouz se standardní dávkou pigmentu může být horší a vychcanější než romský spoluobčan, z čehož je mi na blití, humor nehumor! Sluníčkářská rodina si lže do kapsy, demagogicky si namlouvá, jak je tolerantní, jen aby si manžel/syn/soused/cigán... nepomyslel, že se jich týká to ohavné slovo začínající na "r" a končící na "asista"! Ano, je to myšleno jako humor, ale dle mého jsme tím už tak přesycení a masírovaní v reálném světě, že to málokdo z nás tak bude brát. A to je prostě taky xblití, dáni a pávové, nemůžu si pomoct. Nevím, co si kdo chtěl tímhle filmem dokázat a jestli vůbec něco, každopádně abych jen "nekrytyzovala jaj dylyno", musím říct, že se mi líbil neamerický koncept komedie. Jsem totiž přesvědčená, že kdyby se "režyje" ujal Holý Úd, byli bychom svědky konceptu "nastěhovaná cigánská rodina v luxusní vile -> malý mrdník -> větší mrdník -> postupně gradující fekální humor -> naprosto absurdně vygradovaný ultramrdník a luxusní vila na sračky". I když morgoši dělali bordel, byla jsem vděčná, že se tvůrci rozhodli tenhle koncept nesledovat a jít tak nějak svojí cestou. Vcelku potěšily i příjemné herecké výkony, byť ústřední MILFka občas až moc přehrávala a ten francouzský James Franco tam byl úplně na hovno, asi jako "ynstytut" IQ Roma Servis u nás v Česku. I když... zamyslím-li se nad tím, z tohohle prostředí by možná mohla vzejít nějaká komedie, už třeba jen proto, že na takový oxymoron jako je "IQ Roma" nenarazíte moc často. Někdo by měl asi cinknout té Tukabel a nabídnout jí roli, mohla by se pod správným vedením ještě Trošku víc blejsknout, dyk more!

U Jima jsem zvyklá na větší grády a tady jsem si v první polovině říkala, že mu asi nějak dochází dech nebo nesvědčí výběr témat či co. Nakonec to ale vcelku pěkně vybalancoval ve druhé půlce, kdy se opět dostal k náboženství a to mu, dle mého skromného názoru, sedí asi nejvíce. Příklad s vlakem byl nejen zábavný, ale kurevsky trefný. A ten, kdo se pohoršuje nad Jimovým slovníkem, je přejpjatý pičus a měl by okamžitě vytáhnout hlavu z prdele Guth-Jarkovského, pochopit, že je 21. století a i vulgarismy jsou slova, která mnohdy dokážou vyjádřit situaci lépe, než upjatě slušné opisy. Nebo si snad poté, co vám spadne cihla na nohu, řeknete citlivě a tiše "jejda!"?... Dnes to bude za 3.5 hvězdy. Kurva.

Ivánek a Nastěnka ryloudyd? Ani ne, spíš neskutečně hloupý nehoror. Hlavní hrdinka kandidátka věd už od pohledu; děj prostoduchý a tak děravý, že i vyžraný mozek hlavní bububáby byl v lepší kondici; zoufalé tempo, trapné kopírování stokrát ohraných amerických hororů, nesympatičtí herci, příšerný závěr a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Místo toho sem fláknu rychlou jednu za aninevímco a ještě rychleji na celé tohle bubání ve svatebních šatech zapomenu.

„Jakmile to jen půjde, budu první, co se nechá očipovat. Jsem digitální člověk!“ prohlásil nedávno zcela transparentně jedem kapitální mamrd (pardon, vizionář) ve svém obvyklém záchvatu akutního kokotismu, než se jal dosírat a přeměňovat na zrovna takový Circle jednu fajnovou undergroundovou společnost, ve které moje maličkost bóchala. No, tak u toho být nemusím, shodli jsme se oba, jen on o něco dřív a já už jej nestihla vzít po palici Orwellem, který se dozajista v hrobě obracel při premiéře tohoto filmu. Vážení a milí, tohle už není prdel nebo snad dystopie, nad kterou mávnete rukou, tohle je okno do blízké budoucnosti, otevřené natolik dokořán, že jím prolezete, ani nevíte jak. A ještě to provedete zcela dobrovolně a pod falešnou maskou tvorby lepšího, bezpečnějšího, transparentnějšího, pohodlnějšího a zdigitalizovaného světa. Svoboda je vedle zdraví to nejcennější, co máme, takže pokud necháme Velkého Bratra páchat na nás tyhle sviňárny, mezi tajemství a lži dosadíme rovnítko díky systematickému výplachu gůgloidních šmíráckých a naoko přátelských korporací, plných na méně přemýšlející jedince působících hesel typu „šéring is kéring“, budeme se monitorovat navzájem v přesvědčení, že pomáháme (ano, skutečně pomáháme, ale pouze několika vysoce postaveným zmrdům k ještě lepšímu korytu), pak pohrdáme svobodou a můžeme to rovnou zabalit, neb jsme jako společnost dospěli do bodu totální degenerace. Technika, stejně jako oheň, je dobrý sluha, ale zlý pán a měli bychom se začít kurva snažit, aby tím sluhou zůstala. Bohužel, nejmladší generace je otrokem digitálního světa a její neúnosné spotřební chování a pohodlnost jen vytváří závislost na technologiích a věřím, že pod příslibem zjednodušení jejich už tak jednoduchých běžných činností, nasypou Velkému Bratrovi do chřtánu veškeré své osobní údaje a kde byla technika jako sluha…! A nejsou to jen nejmladší generace, ale častokrát i jejich rodiče, u kterých se zadařilo s řádným konzumním brejnwošingem. Vyvíjejí se zbytečná, předražená zařízení a aplikace pro „chytré, moderní a pomalu bezkontaktní rodičovství“, protože věnovat se potomstvu už nefrčí, žeáno! Fejsbukové matky tlachající sračky a vyměňující si mimibazarové tipy, tatíci po příchodu z korporátu smažící onlajnovky nebo si posílající intimní fotky s kyberštětkami, fakani nonstop na tabletu provádějící bůhvíco a bůhvíským. Stezka odvahy pro ně znamená jít na hajzl, kde nedosahuje wifi, výlet s rodiči do přírody je pojem z dob fosilizace plavuní… Svět pozbývá smysl pro předávání hodnot, lidskost, vřelost a spěje k uniformnímu paskvilu, kde je empatie sprosté slovo, emoce se omezují jen na trapně okázalé vyvěšování vlajek na profilovky po teroristických útocích, ale hlavně, že kvanta pičovin se sdílejí, lajkují a posílají do cloudu. On se ale brzo ten mrak přesytí a dá nám to zpětně sežrat takovým lijákem, že se všichni sdíleči a zastánci transparentnosti a nuceného digitálního pokroku za každou cenu poserou a dobře jim nebude… Jsme otroci degenerativního systému, ať si to přiznáme, nebo ne. Už nyní nám nenápadnými kroky zaměstnavatelé diktují své ideje, které máme všichni povinnost sdílet – prázdná slova a hesla a falešné korporátní hodnoty, jako bychom sami neuměli přemýšlet a nevěděli, jak efektivně pracovat. Je děsivé, jak jsou kvalitní zaměstnanci tlačeni ke stádovitosti a nepochybuju, že by se korporace byla schopna i zdravého a šikovného pracanta zbavit pouze proto, že nemá v podpisu e-mailu některé z těch super hesel! Doba, kdy k práci a fungování v běžném životě budeme potřebovat profil na sociální síti tak, jako potřebujeme k zaměstnání bankovní účet, mě děsí a pakliže jednou nastane, balím pět švestek a odjíždím cvičit jógu a pěstovat rýži někam na Bali… Film měl pár do očí bijících děr a dějově taky mohl být trochu zajímavější a zpracovaný odvážněji, ale coby varovná ukázka toho, kam se řítíme (kořen slova řiť), je naopak výborný. Otázkou zůstává, zda v takové naivní Emerice vůbec někdo pozná, že jde o varování, a ne propagaci toho, jak senzačně vyspělá společnost jsme a jak existují firmy, kterým záleží na našem dobru nejen v práci, ale i v soukromí, protože se nám přece starají o zábavu (organizovanou), zdraví (s čipem v těle) i bydlení (ve sterilním kampusu). Bohužel jsem také čekala, že poněkud prkenná Hermelína, u které se zdálo, že se jí praktiky toho hnusného korporátu příčí, ve finále organizaci rozloží na prvočinitele, nasere „vizionářům“ na jejich mahagonové stoly a se vztyčeným prostředníčkem odejde vstříc zapadajícímu rudému circlu. Žel, namísto toho se z ní stala vypláchnutá korporátní fanatička spokojeně šérující své (ne)soukromí skrz 5 monitorů do lačného éteru tvořeného stejně postiženými jedinci. Hanksovi to hraní šlo natolik dobře a věrohodně, že jsem si na něm nemusela představovat ani ten černý rolák a lennonky. Byť by z toho šlo vytěžit více, dávám za 4 spolu se vzkazem: lidi, proberte se a vytáhněte palice z cloudu; svět je totiž pořád ještě kolem vás a neomezuje se jen na jedničky a nuly.

Tak co to máme v tomto nemastném-neslaném receptu? Pár pěkných záběrů ze slunné Kalifornie, v podstatě zfilmované pětkové GéTéÁčko, zhruba tři jakš takš úsměvné vtípky na celou stopáž, to celé ve finále okořeněné Paranoidní Černou Nedělí. A to jaxi k vyššímu hovnocení nestačí.