jochanan

Když jsem minulý týden asi po stopadesáté koukala na Kolju a asi postopadesáté jsem sušila slzy na dvou stejných místech (když chlapec z vany volá babušce a na konci, když se zavřou na letišti dveře), došlo mi, že nic jiného tehdy Oscara dostat nemohlo. Protože pochybuju o tom, že by jiný film mohl být úžasnější. Možná je to tou naší českou láskou ke svěrákovskému humoru, k jeho civilnímu herectví, jízlivým poznámkám, skvělému vypravěčství... A hlavně k jeho lidskosti. Protože když se řekne lidskost, tak si představím právě Kolju. A gratuluju Akademii, že si filmu tehdy všimla a ocenila to, o čem jsme tady u nás v Čechách už dávno věděli. Že Svěrák je prostě v mnoha ohledech génius a ve spojení s neméně skvělým synem nemají konkurenci. P.S.: A proč si ty holubi ty zobáky brousí? To ti náhodou můžu říct úplně přesně. Aby je měli vostrý!

Vzhledem k tomu, že se pánové Hřebejk a Jarchovský neustále dopouští stejných chyb, které jsou jim každofilmově vytýkány, a stále se nepoučili, nakonec dávám tři hvězdy. Všechno je obecně nadprůmer, ale všude je nějaké pokulhávání... Co mě bolelo, byl naprosto nesourodý scénář. Scény od pašeráků mladých holek byly neuvěřitelně silné, ale tak nějak jsem úplně nepochopila, jak s filmem jako takovým souvisí (kromě věty "Celý den se hrabu v takových svinstvech, že si to ani jedna neumíte představit"). A pak ten konec, který tam byl tak krajně neuměle nalepený, až to byla hrůza. Jednak by příběh Geislerové látkou vydal na samostatný film a přijde mi škoda zabít ho 15 minutami, druhak je to tak úplně jinak natočené, že jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem se přenesla do jiného sálu. A ještě jeden problém mám: kdy té Geislerové konečně dá někdo jinou roli než je psychopatka? Sice je výborná, ale začíná mi už připadat taková... okoukaná. A to je pro její talent škoda :(

Tak jsem včera koukala na Zoufalce, podruhé. Poprvé jsem na nich byla v kině a odcházela jsem na výsost spokojená, včera doma se mé přesvědčení o tom, že tenhle film prostě stojí za shlédnutí a že lístky do kina nebyly vyhozené peníze, přesvědčil. Technickou preciznost komentovat nebudu, o tom tu již v komentářích bylo napsáno mnoho, snad jen, že se mi velmi, velmi líbil asynchronní zvuk (zejména ve scéně s probořenou postelí a recitací. Plus u mě mají Zoufalci i za to, že jsou pražské naplaveniny z Jablonce stejně jako já a tenhle film je snad první, kde se něco odehrává v Jablonci :) Soundtrack skupiny Nůž, která se po x letech dala do kupy právě kvůli Zoufalcům, mě oslovil a říkám si, že je škoda, že Nůž skončil v době, kdy jsem byla příliš mladá na to, než abych na ně chodila pařit na legendární Klub na rampě. Zdaleka nejvíc mě ale oslovily mile civilní herecké výkony mých oblíbených herců (Babčáková, Kern, Žáček) a ať si říká kdo chce co chce o karikaturních postavách, já jsem si je prostě zamilovala. Jejich vidění je trochu zjednodušující, ale třeba já jsem si v každém z nich našla kousek sebe a aspoň je můžu mít ráda všechny.

Po Vlaku Pelham je tu Tony Scott s dalším "železničním" filmem a tentokrát nutno říci, že se mu to povedlo. Hodinu a půl koukáte na to, jak jede nějaký vlak a proti němu jede ještě jeden jiný vlak, kterému se nakonec podaří vyhnout se, ale vydá se na zpátečku za ním. A hodinu a půl se vám tají dech napětím. Scott se dlouho nebabrá s úvodem a dalšími věcmi. Ostatně - není proč. Jediné, co je jakžtakž důležité, je to, že Will je první den v nové práci a Frank je strojvedoucí už 28 let. Vizuální orgie jedoucích vlaků, dech beroucí na centimetry spočítaná vyhnutí se, skvělá kamera a v závěru i zajímavě vyřešený zvuk. Prostě napínavá podívaná, u které víte, že to dobře dopadne, ale prostě chcete vědět, JAK to udělají.

Je potřeba jiného komentáře, než Martin Frič + Jan Werich???

Je to prostě Poledňáková. Krokodýli jsem poprvé viděla letos (Vánoce 2010) a nijak mě nemrzí, že tomu nebylo dřív a nejsem si jistá, jestli na něj budu chtít kouknout někdy znova. Z celého filmu mám spíš pocit, že paní režisárka stokrát vykrádá sama sebe, už jen postava stárnoucí baletky je jaksi... ehm... známá. Plus ale patří Miroslavu Etzlerovi, který byl přesně takový vedoucí, po kterém všechny děti touží. Pokud se ale chystáte na salvy smíchu, které znáte ze starých filmů Poledňákové, zajděte si pro ně radši do půjčovny... Tady se jaksi nějak nekonají...

Pokud se chcete o Vánocích jen tak válet u televize a podívat se na film, který ještě neznáte nazpaměť, příjmeně si u něj zdřímnete a ještě bude mít v podstatě happyend, pak jste na dobré adrese. Po filmařské stránce to stojí stěží za jednu hvězdičku, ale mě vhání slzy do očí, byť poměrně lacině.

Ať si říká kdo chce co chce, tenhle film patří k mým nejoblíbenějším z doby, kdy mi bylo těch 13-14 let. Hodnocení je z velké části dané sentimentem, ale ráda se na něj podívám dodnes

Pokud nehledáte nic jiného, než "pitomůstku" na sobotní odpledne, je Co ta holka chce ideální řešení. Je to předvídatelné, bez motivace, hloupé a já nevím co všechno, ale já jsem si parádně odpočinula, pobavila a pohladilo mě na duši, že princezny se skutečně stanou princeznami a zlé macechy a Dory zůstanou na ocet.

Po dloooouhé době film, který jsem ani nedokoukala...