jenjan

Logickým vyústěním skutečně svobodné duše je víra v Boha. Reygadasovo pojetí ticha a světla jako čiré podstaty lidského života - na první pohled zbavené emocí a pocitů - do důsledku však vykreslené nejzásadnějšími duševními procesy. V tichém světle smysl nemusí hledat, smyslem jsou, aniž by se vzdalovali fatální lidské premise věčného vnitřního konfliktu mezi láskou, utrpením a vnitřním klidem.

Taškařice Kevina Smitha asi nebudou mým šálkem kávy, ale pevně věřím, že Dogma je jeho slabší snímek. Ne, opravdu jsem nebyl pobouřen obsahem – parodickou parafrází na křesťanské hodnoty a morálku – spíš mi nějak celkové provedení vůbec nesedlo, závěrem dokonce těžce iritovalo. Dokážu překonat dva typicky americké, bezbarvé kousky Matta Damona a Bena Afflecka pospolu, těžce koncentrovaný odvar amerického přízvuku, stále živený nejrůznějšími kůl hláškami, či "hluboké“ myšlenky typu: "Bůh je černoch, nebo žena“, ale co je nad mé síly, když nám autor předem dlouhým textem předesílá, že se jedná jen o legraci a nadsázku a mně - příjemně navnaděnému diváku - za celý film koutky takřka necuknou. A tak mi jako výsledný dojem vychází nevtipná, myšlenkově spíše nezajímavá slátanina s podivným obsazením, která si však (díky autorovi!) zachovává určitý vkusný ráz.

Zajímavě vizuálně ztvárněno, ale celkově tak nějak multiplexově sterilní. Oliver Twist, jako první morálně pokrokově-osvícenské dítě, které ke svému poznání dospělo převážně vlastní zkušeností. Ten poměr pocitů spravedlnosti, soucitu a dobra na tehdejší dobu nevídaný! A možná i na tu dnešní.. To by si zasloužilo více osobitějšího pojetí!

Jelikož žiji naplno, jsem za každé příležitosti pozitivní, neustále koukám po ženách a dívkách a myslím jen na to jedno, jsem tak trochu nezávislý a koketuji s východními náboženstvími, tak se mi nesmírně líbila roztržitá road-movie od Milana Šteindlera..

Cirkus Tarantino se přesunul do Evropy, nabral kopu skvělých herců z německého castingu a nevybíravě se opřel do nejtemnější stránky moderních dějin starého kontinentu. Autor dokonale skloubil své žánrové pojetí filmu s evropským prostředím a dokonce i citlivou historickou stránkou. Revize dějin v Tarantinovském podání je asi hodně silný výraz, on nám sem prostě jen nasadil toho svého amerického "kovboje, gangstera, či ninju“, aby nám tady vymlátil nácky, případně je označkoval, rozstřílel Hitlera jak řešeto, zašklebil se u toho a prohodil pár těch fórů.

Paradoxně o tom, že fotbalisté Leedsu United bývali agresivní hulváti, jsme se mohli přesvědčit cca před 10 lety i v Praze, kde jejich řádění padlo zařízení jednoho baru. Prostě je to takové sportovní drama, které se záhy mění v drama hlavně osobní, kde se láska k fotbalu mění v posedlost. Prolíná dva přístupy provinčního a vrcholového pojetí, které jsou si tak vzdáleny, ale přesto na sobě závislé. Vynikající Michael Sheen se svým nákopem, podmanivá ostrovní atmosféra a dobové statistiky nenechají nikoho na pochybách, kde je kolébka tohoto sportu. A opravdu, co může být pro fotbalového labužníka víc, než získat post a peníze v klubu se zašlou slávou, či v provincii a postupně ho vypracovat až do pater nejvyšších. Třeba právě toto bude v budoucnu úplně nová úloha slavného, ale v současnosti "mrtvého“ Leedsu United.

Válečná zóna - klidný dům na zelených pláních a v něm šťastný manželský pár s dvěmi dospívajícími dětmi a jedním čerstvě narozeným miminkem. Válečná zóna – starý, opuštěný, válečný bunkr na panensky rozbouřeném pobřeží, dávající vzpomenout na velké ideály za které se umíralo. Válečná zóna jako duše se svými nejtemnějšími, nejprimitivnějšími a nejperverznějšími pudy, které žhnou, či jsou dušeny tam někde v teple rodinných krbů - symbolem lidského štěstí.

Tak nám John Rambo, potažmo Sly dozrál jak víno. Nechci přehánět, ale jak "nezávislou“ akční dardou série začala, přes dva silně tendenční, až politicky zasmrádlé díly pokračovala, tak se ve skutečném nalezení sebe sama a vyrovnání uzavřela. Stalloneho nový a asi už poslední Rambo je opravdu vydařená záležitost odehrávající se ve velmi zajímavých a opravdových reáliích s povedenou vizuální stránkou, která ovšem není pro slabší nátury. Sly si nás trpělivě povodí po nepřátelském území, podrobně ukáže všechna páchaná zvěrstva, aby v nás nakonec nebyla ani známka pochybnosti ve chvíli, kdy bude těžkým kulometem doslova kosit jednotky nepřítele. Tak jako je třeba Robert De Niro vynikající filmový mafián, Marcello Mastroianni svůdník, tak Silvestr Stallone je výborný (ne-li nejlepší!) bojovník, který i přes všechny herecké výhrady bojuje aspoň obrovským srdcem.___ "Ty víš kdo jsi. Z čeho jsi ukován. Válku máš v krvi, nebraň se tomu. Nezabíjel jsi kvůli své vlasti. Zabíjel jsi kvůli sobě. Toho tě Bůh nikdy nezbaví.“

Posádka astronautů a vědců evokovala spíš partu lidí z párty parníku, kde se pak nedivme, že se zapomene zmáčknout čudlík a úplně všechno se začne hroutit. Příběh plný nahodilostí a uměle vyvolaných zvratů bez jakékoli hlubší průvodní legendy. Povinný přízrak, který k nám vleze z opuštěné kosmické lodi, jehož úlohu jsem opravdu nepochopil. A tak mi nezbývá, než vyzdvihnout postavu psychologa, který se bohužel nechal tématicky usmažit sluníčkem a vyvolaný pocit nesmírné tísně, který na mne působil z nekonečnosti a nehostinnosti vesmírného prostoru.

Překvapivě dobré. Pravda šmrnclé normalizací, ale co čekat v této době. Kdyby to bylo natočeno deset let před tím, neměl by film chybu. Taková existenciální bilance o neúprosnosti času ztvárněná stárnoucími kamarády, kteří zjišťují, že vše co bylo, už není. Vrátí se tam odkud vzešli, kde i ta největší traumata spojovala a tvořila smysl, který tak často jen protéká mezi prsty.