elessar04

To může doopravdy vymyslet jenom Švankmajer. Pokuta je naprosto legendární!

Výborný film s úžasným dabingem Filipovského. Švankmajerův Šašek je prostě úžasný!

Klenot české nezávisle scény! Parádní

Babylon se odehrává na konci dvacátých let, kdy dochází k revoltě filmového průmyslu - přechod z němého filmu k filmu se zvukem. To znamenalo pro spoustu tehdejších ikon hřebíček do rakve. Sledujeme příběhy lidí, z nichž se stanou hvězdy, které postupem času uhasnou. Sledujeme příběhy hvězd, které již vyhasínají. Sledujeme příběh o krutosti filmového (hollywoodského) prostředí. Na konci celého příběhu je nám zodpovězena pravda, kterou si nikdo moc nechce přiznat - film skomírá. Místo toho, aby se vymýšlely nové věci, recykluje se pouze starý materiál. Vše je digitalizováno a bez počítače již nic nejde - ale bohužel je pravdivá. Úžasné herecké představení - především Margot Robbie, která si za Nellie rozhodně zasloužila Oscara - a vlastně vše kolem toho. Perfektní scénář, skvělá zábava, kamera, světlo, zvuk, prostě všechno perfektní. Tento novodobý Felliniho Sladký život je možná příliš dlouhý, ale to všechno lze hodit stranou, protože dostáváme skvělé mistrovské dílo, jehož největší silou je úžasný scénář a které je navíc úžasnou pastvou pro oči. Skvělý film, který rozhodně stojí za zhlédnutí.

Rok 1967 - Vietnam. Krvavá válka. Utrpení. Nenávist. Krutost. Žádné slitování. O tom je Četa. Charlie Sheen si také jako jeho otec vyzkoušel, jaké je to hrát ve filmu o Vietnamu. Ve filmu, který společně s Olověnou vestou a Apokalypsou, patří mezi úplně top filmy o této kruté válce (přesto každý vypráví o něčem jiném). Sheen skvěle zahrál mladého vojína Taylora - klid až vražedný amok. Willem Dafoe v roli Sgt. Eliase mi byl snad nejvíce sympatický. Berenger jako Barnes byl nekompromisní hajzl. Richardson je mistr svého řemesla. Scény ve tmě jsou dokonale natočené. Oliver Stone Četou jenom potvrdil, proč je jedním z nejlepších režisérů všech dob. A hudba? Tu zná každý a je nadpozemsky krásná. Dokáže i rozbrečet. Geniální, nekompromisní film, který ukazuje jenom pravdu. Stydím se, že jsem Četu viděl až teď.

Jan Švankmajer ve svém posledním filmu zpracoval divadelní hru bratří Čapků jako zkoušku amatérských herců. Vše je kombinací filmu a dokumentu o tom, jak se snímek natáčel. Několikrát k nám promlouvá sám režisér a já to kvituji. Poslední celovečerní film Jana Švankmajera sklidil spíše negativní recenze a mě není úplně jasné proč. Je to sice asi jeho nejhorší dlouhometrážní film, ale za mě je stále lepší než 85 % naší každoroční produkce. Film stojí na individuálních výkonech. Nechybí ani klasické animace a samozřejmě Pavel Nový. Velmi zajímavá kompozice této komedie, která kritiky spíše zklamala, ale mě hřejivým způsobem potěšila.

Snímek Barbie stále káže o nenávisti, ale sám je nenávistný víc než dost.   Barbie je dokonalá. Žije v Barbielandu, tam je taky vše dokonalé. Najednou však zjistí, že vše není tak, jak má být, a tak se s Kenem (Kenem) vydává do normální světa. Ken se vrací zpět a bere si s sebou zajímavou literaturu. Barbie utíká pak zase pryč a zjišťuje, čím je a čím není. Extrémně feministický levicově progesivní maskulinofobní rasově vyvážený hollywoodu poplatný film, který spíše připomíná dort Pejska a Kočičky všeho možného a nemožného, je sice krásný na pohled, ale příběhově je prázdný jako čerstvě vycucaný kanál hovnocucem. Kromě Barbie a Kena (Margot a Ryan) jsou všechny ostatní postavy úplně zbytečné jako třinácté žebro a duté jako sud od piva. Film si také často půjčuje scény z jiných (ale pro hollywood méně politicky korektních) filmů - Vesmírná odysea, Monty Python a Svatý grál, Harry Potter a Relikvie smrti 2. část - a stále nepochopitelně směřuje na Kubricka, z čehož mi bylo špatně a velmi úzko již od samotného nicneříkajícího startu. Co se týče samotného konce, tak věta s gynekologií tomu dala třešničku tak zlatou jako je celé bohatství ukradené drakem Šmakem. Jedinou věcí, kterou bych pochválil je velmi originální vizuál a soundtrack. Jinak prosím ne. Barbie je ještě extremističtější než stoupenkyně Ellen Jamesové a Jenny Fieldsové z Irvingova Světa podle Garpa. Doopravdy si myslím, že postavení žen ve společnosti není rovnocenné, ale pokud chceme o tom někoho poučovat, tak to udělejme férově na obě strany. Extremismus nevede k ničemu jinému než ke špatnostem. Chcete-li si povídat o feminismu, udělej to nenásilnou cestou tak, jako to udělal Todd Field v Tár. Nejdu do kina, abych cítil úzkost a sám se cítil ponížen.

„Stávám se smrtí, ničitelem světů.“ Oppenheimer není nejlepším snímkem Christophera Nolana, ale je možná tím úplně nejdůležitějším. (Ono ale tvrdit o nějakém filmu od Nolana, že je nejlepší, je již tak nadlidský výkon, že jeho provedení snad není ani možné.) Oppenheimer je složitou mozaikou životního příběhu otce atomové bomby J. Roberta Oppenheimera - od univerzitních let po Los Alamos a samotný boj se Spojenými státy. Je to příběh muže, který si byl vědom toho, co stvořil a co zapříčinil - naši Smrt. Nolan opustil brázdy akčních vod jednoduchosti a vztyčil nade všemi svůj velký prostředníček, aby všem těm, co si myslí, že jeho filmy jsou jen Temný rytíř či Interstellar, ukázal, že on tu není jen pro to, aby bavil masy. On je tu pro to, aby poukázal nad hrozbou něčeho, co je na spadnutí (ať už z té či oné strany). Vyložil své karty surovým dramatickým portrétem člověka, který stvořil KONEC, konec nás všech, budeme-li stále blbnout sami se sebou a hrát hru na škorpiony uvnitř nádoby. Donutil nás přemýšlet. Přemýšlet nad tím, čeho si máme vlastně vážit, jestli chceme vše jen tak za nic zahodit pryč. Nolanovo umění roztroušené příběhové kompozice, která dokáže zaujmout, dáte-li ji šanci, se stává v případě Oppenheimera skvělou volbou, která nás nutí pozorně sledovat celý příběh od začátku až do jeho srdceryvného konce. Postupně dostáváme obrovský osobnostní spletenec čehosi, co lze nazvat jednoduše pád z vrcholu té nejvyšší hory do té nejhlubší propasti. Dostáváme příběh lidské beznaděje. Příběh prométheovského mučedníka. Příběh mučedníka vlastního stvořitele. Příběh mučedníka, který lidem přinesl oheň a sobě samému jen muka. Příběh člověka, který pomohl, ale přinesl s sebou i nezastavitelné zlo. To vše zvládl excelentně výborný Cillian Murphy, o jehož výkonu budeme hovořit mnoho let (tedy aspoň doufám). Murphy má kolem sebe to nejlepší, co filmový svět může dát. Ať už je to bezchybný Robert Downey Jr., který se představil v jedné z nejlepších rolí své kariéry (ne-li úplně té nejlepší), Matt Damon nebo můj oblíbený Kenneth Branagh. Albert Einstein v podání Toma Contiho je až moc uvěřitelný, že jsem velmi dlouho váhal nad tím, zdali před kamerou nestojí doopravdový Einstein. Ženskému světu pak vévodí úžasná Emily Blunt, ale za zmínku také stojí i výkon mladé Florence Pugh, která dle mého mohla dostat trochu více prostoru. Oppenheimer je filmařskou perličkou. Vše zvládl na sto procent. Mě osobně velmi zaujala práce s černobílým filmem, který dodává oněm scénám patřičný tón napětí. Hudba je spíše ambientní než melodická - je přímo taková, jako kdyby vyšla z pera samotného Zimmera (vliv je doopravdy cítit) - a dodává tomuto dramatu to správné napětí. Velmi také kvituji režisérův přístup (prakticky v každém filmu), že strání používání jakýchkoliv CGI efektů a zeleného plátna. Je to vidět a jsem za to moc a moc rád. Scény z výbuchem jsou perfektně natočené. Ticho je jako hluboký nádech před skokem do vody. Samotná exploze vyburcuje naše tělo ke strachu. Hleděl jsem s otevřenou pusou. Je tu jedna věc, která mě trochu zamrzela. Film se totiž příliš nevěnoval vědecké části, na níž jsem se těšil. Myslím si, že mohl dostat více prostoru i univerzitní život mladého Roberta nebo také jeho komplikovaný vztah se ženami. Bude nutné nechat si film trochu uležet v hlavě. Zhlédnout jej několikrát a pak znovu přehodnotit. Nový film Christophera Nolana přichází do doby nejnutnější. Je důležité informovat společnost o nebezpečí. Žijeme v době, kdy hrozí snad největší nebezpečí použití zbraní hromadného ničení. Nolan stvořil jeden z nejdůležitějších filmů 21. století, který asi většinu nenadchne (pro jeho složitost a možná pro nudu, jak bylo vidno nedaleko mého sedadla v kině), ale zamrazí svojí aktuálností a poselstvím.

Indiana Jones se vrací a musí bojovat s odvěkým nepřítelem. Hraje se o čas a hlavně o minulost. Film, na který se čeká bezmála 7 let, je konečně tu. Harrison je už starý pán, ale na svůj um nezapomněl. Hraje skvěle jako pokaždé. Naproti němu stojí můj oblíbenec, sympaťák, Mads Mikkelsen, který skvěle zahrál záporáka. Bude to stačit? Ano, přiznávám, některé chyby nelze přehlédnout (samoopravující se most, či noc měnící se v den), ale to je maličkost. Důležitý je příběh jako takový. Ano, klišé je tu dost, ale příběh odsýpá, je živý a plný akce. Smál jsem se u něho, byl jsem dojat při setkání našich starých hrdinů, prostě mělo to vše. Napětí, emoce… Mladý Indy nevypadá úplně dobře, to je pravda, ale co se dá dělat. Bez úvodu by  to nebylo rozhodně ono. Není to Spielberg, není to nejlepší, ale není to nejhorší. Přiznám se, při úvodním logu Disney mě přepadl strach, ale při závěru zase naopak drobná radost. S Indym jsem vyrůstal, s Indym jsem i dospěl. Bavil jsem se, nenudil se, ale dnes hodnotím hlavně srdcem, což někdy také není ke škodě. Je sladké vidět naše hrdiny zpět. Sladký epilog za více než 40 let trvající ságou.

Měl jsem tu možnost být na koncertě 24. 5. a bylo to něco neskutečného. Aspoň jsem si na chvilku připadal, že svoboda slova doopravdy existuje, ale bohužel jen během tohoto koncertu.