Dvojirakri

Ema Destinnová byla jednou z českých hvězd, které ozářily zkraje 20.století celý svět. Je ale příznačné, že přijetí na tuzemských pódiích pro ni nebylo jednoduché. Zatímco v Německu byl bouřlivý ohlas okamžitě po její premiéře, po které ihned dostala smlouvu v prestižní opeře v Berlíně, na podobný úspěch si u nás musela dlouho počkat. Přesto nezanevřela a jako citlivá a snad i romantická duše měla potřebu se, i z angažmá v zámoří, stále vracet do českých luhů a hájů. I do kraje mého se ráda vracela a třikrát zde, na zámečku v Domousnicích, trávila prázdniny, několikrát zde přivítala i dalšího světoznámého pěvce, Enrica Carusa. Právě návrat do drahé vlasti, v období 1.světové války, je předmětem recenzovaného snímku. Ema Destinnová prováží tajné šifry a pouze její jméno brání C.K. mocnářství ji popravit za velezradu. Bohužel, snímek je to velmi zromantizovaný, Ema, vlastním jménem Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, nebyla tak štíhlá jako Božidara Turzonovová, ale naopak kyprá, korpulentní žena. Její životní (ale nenaplněnou) láskou nebyl správce honitby ve Stráži nad Nežárkou, ale Jindřich Vodílek, koncem 19. století nejznámější sportovec českých zemí, první profesionální cyklista u nás. Ale už úvodní titulky nás upozorňují, že nejde o životopis, nýbrž o fantazii. Budiž. Co ale jako fantazii pominout nemohu je, že se tu a tam Božidara netrefuje do zpěvu Gabriely Beňačkové, která ale pěje naprosto nádherně! Řemeslná práce vysoké úrovně, čemuž dopomáhá i kamera Miroslava Ondříčka, ale řekl bych, že víc nic. Tento film si určitě na nějakou dobu zapamatujete, ale pravděpodobně se nestane něčím, co si párkrát do roka pustíte protože vám to chybí.

Lenka Vlasáková hned svým prvním filmem Houpačka prokázala veliký talent a bylo jen otázkou času, kdy se jí dostane příležitosti zahrát si i v úspěšném mezinárodním snímku. A byl to právě česko-německý film Lea, který posbíral mnoho ocenění napříč festivaly a Lenku neminul ani Český lev. Tragický příběh dívky z východu Slovenska, s níž se osud ani trochu nemazal, jsem dosud neznal. Ani prostředí v němž se natáčelo není nikterak pozitivní, snad za celou dobu nevidíme jasnou oblohu, všude bláto, poničené stavby, pokřivené charaktery, krásu tak vnímáme vlastně jen prostřednictvím samotné Lei a jejích maleb a básní. Bohužel, k tomu abych se mohl lépe ponořit do příběhu mi schází lepší znalost německého jazyka. Pro příště se pokusím dohledat titulky, i tak si zapisuju tento poetický film jako vysoce zdařilý a zajímavý.

Moudrá, netradiční pohádka o spravedlivém japonském soudci a jeho důvtipných metodách a rozsudcích, oděná do skromných ale dostačující kulis a výpravy, i když některé masky očividně padly hercům hůře. Inscenaci připravilo brněnské studio, tudíž je k vidění poměrně dost herců například ze seriálu Četnické humoresky. Nejvíc mne pobavila věta pronesená Miroslavem Donutilem, která by správně byla napsána jinak než ji uvedu já, ale v tom je ta podstata: "...o panaki se nestarej..." :))

Celý snímek jde popsat jedním slovem - bramboračka. Pokusím se pojmenovat alespoň některé ingredience: přejetá kočka, obsedantní paranoik, mentálně postižený, tři požáry, prsa dospívajícího děvčete, padající vojáčci, ztracený otec, maso pod kloboukem, běžící krtek, Číňan, revolver, mokrý z nosu. Přidáme prvky filmů dětského, rodinného, dramatu, komedie, gangsterky, thrilleru, špetku Spalovače. Čtyři časové roviny. Jedna laškovná odrhovačka. Důkladně zamícháme a podáváme nadšenému publiku. Bolení břicha nelze vyloučit.

Bolševismus se nedá porazit, je možné s ním pouze remizovat, ale za cenu zničeného zdraví. To je ta hlavní myšlenka, kterou si z filmu beru, pokud byla tu dobu atmosféra ve společnosti taková, jak ji snímek popisuje. To špehování, donášení, vyhrožování, přemlouvání a pomlouvání, otvírá se mi z toho kudla v kapse! Nemožnost vyjádřit vlastní názor, pokud nebyl černý(rudý) nebo bílý, nic mezi tím, aby každý věděl co si o vás má myslet. Inteligence dostává na prdel, čím větší buran, tím silnější slova. Hnus! Nejhorší je, že stejná sorta lidí svolává demonstrace a chtěla by tu špínu zpátky! Emigranti jsou popisováni jako zloději, hochštapleři, vychcánkové, štětky, blázni. Bezútěšnosti snímku nepřidává ani diletantské nasvícení scén, kdo ví jestli ne schválně protože se rozjasní až s posledním záběrem kdy má hlavní postava "jasno", je to asi ten nejtmavší film který jsem kdy viděl, navíc nějak podivně seříznutý zleva, což je nejvíc patrné na úvodních titulcích. Tohle se CS Filmu nepovedlo. Tendenční závěr vlastně pohřbívá jinak zajímavě budované drama, ale víc než jednu hvězdu, plus jednu za jako vždy výborného Karla Högera, si snímek nezaslouží.

Omluvte mne, ale celý film jsem se těšil že se něco stane, cokoli, začne pršet, loď začne nabírat vodu, nebo třeba že ten couvající kameraman zakopne o obrubník. Nestalo se. Místo toho posloucháme dialog dvou mladých lidí, kteří se po x letech vidí podruhé v životě. A mě to nebavilo. Ani jeden není vtipný. Ona je hezká a spolu s lokací je to asi jediné plus tohoto snímku.

Otakar Vávra potřeboval vidět jak mu pod rukama vyrostla silná a svébytná generace filmařů, aby ho to nakoplo k tomu natočit něco vskutku velkého! Tohle kladivo vás uzemní hned zkraje, údernou úvodní skladbou, za jejíž text by se nemusela stydět leckterá black metalová kapela současnosti, hned poté na vás vybafne "smrťák" Lohniský a jeho úchylné deklamace za obrazů myjících se žen. Tyto prokládají celý ten bezbožný snímek o božích vyslancích, kteří mají chránit jméno Boha od všeho, co se mu protiví! Škoda, že se další snímky nenesly v duchu stejně vysoké kvality, vyvrcholení Mistra Vávry mohlo trvati déle...

Pohodový vojín přijíždí ze slunné Kréty plné ošklivých žen do Vietnamu kde na ulicích vidí samé krásné a rychlé Asiatky, zaujímá místo spíkra ve vojenském rádiu a zvedá po svém morálku amerických vojáků bojujících proti Vietcongu. Přiznávám, že nejsem fanoušek "Meše" a ve filmu jsem na tento konflikt narazil prozatím snad jen ve Forrest Gumpovi. Cronauer mi nepřišel ani tolik vtipný, možná za to mohl i překlad a dabing, jako vím že trefovat se do huby rozhlasového spíkra formátu Robina Williamse je asi hrozně těžký, mám tu ale i verzi originální tak to příště zkusím s ní. Ale ani postavy domorodců se mnou nijak zvlášť nehnuly. Pokud můžu srovnávat tak mnohem, ale mnohem zajímavější pro mne byl osud postav snímku Devět kruhů pekla v koprodukci ČS-Kambodža o řádění Rudých Khmérů.

Nejsem odborník na životopisné filmy o období WW2, ale troufám si tvrdit že neexistuje další, který by na tuto dobu nahlížel očima intelektuála-romantika, který se narodil koncem 60. let 19. století, navíc když šlo o umělce, jenž byl národem obdivovaný a hluboce uznávaný. Pro nezaujatého pozorovatele neznalého jeho díla a života jsou motivy jeho konání neuchopitelné. Přesto, nebo právě proto, film zaujme, v první řadě fantastickým přirozeným výkonem Maxe von Sydow, a také samozřejmě rodinným dramatem, jež dává celému snímku rámec. Film tak strhující, jak jen může drama o devadesátiletém nahluchlém ale nezlomném muži být. Zajímavý komentář: dr.horrible

Tak tohle byl ten nejzvláštnější doják jaký jsem kdy viděl. První půlhodina je doslova ždímačka. Naráz je divák svědky obrazových barevných orgií. Hrozně rád bych znal seznam rostlin použitých okolo domu na břehu jezera! Pak ale dojde k něčemu zvláštnímu, film se zlomí s tím jak zjistíme že osoby které vidíme nejsou těmi za které je máme, to jsem ještě dovedl překousnout, když se ale blíží peklo, nastala u mě vážná krize pozornosti a záchvat zívavosti, i když se tou dobou na plátně objevoval můj oblíbenec MvS. Ale abych tuhle pasáž nekritizoval, to peklo, hlavně část chůze mezi dušemi, to bylo zase ono! Ten závěr je pak jako vykoupení. Asi jako když po těžké noci znovu vyjde slunce. Vše se opakuje, všechno se stává znovu, jen trochu jinak. Na závěr malý povzdech - je veliká škoda, že postavu Robina Williamse nenadaboval Viktor Preiss, který by už tak dojemné dílo svým konejšivým hlasem ještě povýšil na jinou úroveň, alespoň pro nás...