Dvojirakri

Výborné ztvárnění jedné slavné horolezecké tragédie z doby kdy se schylovalo k tragédii mnohem větších rozměrů - druhé světové válce. Krásné záběry alpské krajiny a vynikající masky! Dovedu si představit že natáčení nebylo vůbec snadné, ale protože je to můj první snímek tohoto žánru, nechám si jednu hvězdu v záloze. Jinak ale nevím co bych vytknul, snad až na papaláštvo v hotelu.

Filmy o outsiderech mám rád, umím se vžít do jejich situace, souznět s nimi. Opět se setkáváme s tím, že kdo je formován násilím a ponižováním, je nucen se tak sám chovat, protože jiné vzorce nezná, pokud není dostatečně empaticky vybavený jako chlapec v hlavní roli. Některé scény jsou zbytečně natahované a zasloužily by prostříhat, třeba ten fotbal kde si učitel honí triko a ještě k tomu titulky ukazují aktuální stav zápasu, to je asi třešnička pro anglické diváky, ale krom toho že učitel rád ponižuje slabší si z toho nic neodnáším. Nebo ty hysterické výlevy ředitele. Až jsem si vzpomněl na svou třídní matikářku z druhého stupně základní školy... Každopádně, vyrůstat v té době v těch místech kde se příběh odehrává nebyl asi žádný med, pokud jsi neměl sílu, hajzla otce, dobře postavenýho známýho, nebyl jsi svině, tak jsi byl nula. A těch je tady celý zástup. Líbila se mi kamera, hudba a přirozené herectví hlavního hrdiny. Scén s poštolkou mohlo být víc. Verdikt? Slabší 4****

Když vidím filmy z Provence, tu krajinu, bodrý lid, říkám si že tam se musím někdy zajet podívat. Jak tyto snímky o Tatínkovi a Mamince, tak dramata o hrbatém Jeanovi a nádherné Manon jsou krásné nejen kamerou, scénářem, ale i "duší" kterou vyprávějí své příběhy. K takovým se moc rád vracím. A i když byl příběh o Tatínkovi a jeho slávě vyprávěn velmi příjemně a vtipně, raději mám ty dva později zmiňované, hlavně pro to drama, které obsahují.

Po 25 letech dávám poslední tři české zápasy turnaje celé ze stránek ČT. Když Kanaďan, který u toho byl, po těch letech dnes řekne, že jsme to ubetonovali, dokazuje, jak velký mindrák jsme jim připravili, stejně tak takové jméno jako je Gretzky, když se ani dnes, po takové době, nedokázal k tomu turnaji vyjádřit alespoň tak, že si to naši kluci zasloužili. Naši sportovci celkově měli v tu dobu vysoké sebevědomí a bylo to na nich znát. Dnes je právě to sebevědomí, které nám často schází k lepším výkonům. A možná je to i proto, že si málo vážíme elit... Ale to by bylo na jinou debatu. Dokument je fantastický, asi nejlepší sportovní dokument který znám. Až tak ho obdivuju a dodává mi dokonale pocity sentimentu z doby kdy "bylo vše v pořádku" tak, že patří do mých TOP10 snímků vůbec.

Když do pekla, tak na pořádným tobogánu, to je očividně heslo mladého Roryho, s ním se sveze i podobně nemocný Michael, který ale nemůže být odlišnější, díky Rorymu vyleze z ulity kterou mu od dětství zajišťoval pečovatelský dům a zažije chvíle, o kterých by si možná nedovolil ani snít, třeba ztopoření v přítomnosti nádherné dívky která ho myje. Přiznávám že jsem trochu ve vleku pocitů z jiného snímku, a sice Skafandr a motýl, který je díky kameře řekl bych poetičtější, a díky slyšitelným myšlenkám člověka který jinak nemůže ani naznačit niternější, ale Uvnitř tančím má potenciál změnit více životů, stačilo by kdyby si každý introvert našel svého Roryho...

Velmi zajímavý snímek. Italský temperament na diváka vtrhne hned od začátku a je tak jasné že kdo na to nemá žaludek nejspíš brzo vypne. Já s filmy z apeninského poloostrova nemám moc zkušeností ale zde jsem to kapitánovo ultimativní chování, pohlavky a všudypřítomné prostitutky snes velmi dobře, časem mě to dokonce začalo bavit a u některých vtipů jsem se nahlas rozchechtal. Jakmile se na plátně objevila Agostina Belli, byl jsem ztracen. Tím spíš mi až postupem času dochází že ten závěr byl jaksi na sílu a, ač všechno končí šťastně, hlodá ve mě červíček pochybností...

Snímek který jakoby předběhl svou dobu! Když se podíváme na komedie z konce 60.let tak tato se z nich vymyká, nevím přesně čím, snad je v tom střih který mne velmi baví, možná nezdolná energie a skvělé herectví Dustina Hoffmana. Nejvíc z tohoto filmu zestárly účesy starších žen a hudba Simona a Garfunkela, přesto, kdyby mi někdo řekl že byl natočen o třicet let později a nevěděl že ne, uvěřil bych. Velmi nadčasové!

Nádhera, učiněná nádhera. Ohromná pocta lidskosti. Překrásná kamera která, ve spojení záběrů hor, moře a rozpadajících se ker s tklivou hudbou a rozvitými větami nešťastníka uvězněného ve vlastním těle, přivádí oči citlivého člověka v pláč. Přiznám se, poprvé kdy jsem se rozplakal byla chvíle kdy za ním přišla matka jeho tří dětí a ještě netušila, stejně jako diváci, co. Podruhé to bylo v momentě kdy kamera zabírá panorama hor a v tom se objeví tvář hezké ženy které vítr cuchá vlasy. Takové, v životě obyčejného člověka, zbytečnosti... Dalším neoddiskutovatelným kladem jsou krásné ženy a menší ale důležitá role Maxe von Sydow. Hlavně ve chvíli jeho telefonátu do nemocnice jde o emoce silné jako málo co... Moje duše by toho chtěla ještě tolik říct, ale bude lepší když se podíváte sami, stojí to za to! Dál už nemám slov...

Pozor, možné spoilery! Musím říct, že i bez těch hrátek s formátem by pro mě byl tento snímek nesmírně zajímavý a poutavý a to hlavně díky výkonům, které hlavní trojka předvádí! Nejzajímavější je učitelka ze sousedství na odpočinku(?), to že nebylo vysvětleno proč je její chování takové jaké je nutí diváka přemýšlet. Důvodem může být, pro někoho možná překvapivě, domácí teror. Nepohoda je pouze velmi jemně naznačena ve scéně, kdy jí manžel bere bublinkovou fólii, ale všimněte si, že koktá jen ve stresu, nebo doma. Čas který tráví mimo domov je ten, kdy je manžel v práci a dcera ve škole, výjimečně večer. Svou nezastupitelnou roli má i okamžik, kdy na Steveho zaútočí po jeho nevybíravém chování. Jako kdyby překonala jistou bariéru a od té chvíle nemá problém s vyjadřováním. To se jí doma zdá se nepodařilo, tam je nejspíš nucena žít tak jak jí je dovoleno. Její protipól je Steve, o něm víme vlastně všechno, i to co vidět není, mám na mysli jednu z prvních scén, kdy se jen díky telefonu dozvídáme, že způsobil v kuchyni požár. Víme že rád poránu onanuje, že se ještě neholí, že mu nevadí se převléknout za ženu v cizí společnosti. Žije život tak jak sám chce. Jeho matka Diane je průsečík mezi oběma. Žije tak jak jí syn dovolí ale snaží se i o naplnění svých soukromých tužeb, což je ale díky závazku obtížné. O jejím životě před začátkem snímku víme jen to co nám ona sama řekne, stejně tak o otci jejího syna. Právě ta ohromná tíha, která na ni s výchovou nezvladatelného mladíka, ve spojení s touhou po životě bez této tíhy, doléhá, přivádí snímek do svého trpkého konce. Ono to v tomto módu sice může fungovat, ale co na to rodina učitelky? ... Co k tomu celému říct? Jde o nanejvýš rafinovaný film, který si pro jeho vychutnání a pochopení budu muset pustit znovu, protože jsem nebyl hned od začátku úplně smířen s formátem a trochu to překáželo mému vnímání, stejně tak použití známých popových písní mi bylo trochu proti srsti. Ono jde vlastně o otázku výchovy dítěte jednopohlavním párem. Ačkoli nemám v tomto směru žádný názor, v celkovém pohledu u mě tento snímek zabodoval na plné čáře a doufám že se od tohoto režiséra ještě máme na co těšit! P.S.: Tóny ve scéně kdy se podruhé rozšiřuje obraz a vidíme letecké záběry města, mi evokují snímek Nedotknutelní ve chvíli kdy se děj přenáší na samý začátek a oba míří v autě k pobřeží, následují záběry kdy Steve a Kyle blbnou na břehu, následuje hypotetická Steveho svatba a zazní smyčcová hudba evokující mi film Requiem za sen. Slyším to tam jen já nebo ještě někdo??

Kvalitní herecké výkony, pěkná kamera a interiéry, ale jinak hrozná nuda, nejsem ani pevně přesvědčen o těch třech hvězdách, dle mě silně nadhodnocený snímek, vlastně i u mě. Mimochodem, říkám si, že by šlo natočit parodický remake - Prchal učí Babiše česky projev po zvolení prezidentem ČR, což se nakonec nestane a z Andreje začne tryskat to co vždycky když mu někdo přišlápne kuří oko, jó, to by mě asi (po)bavilo víc...