aluna

V průběhu sledování Homeboye moje myšlenky přeskakovaly na roztodivný asociace, třeba jsem si vzpomněla na Homera a zjištění, že má-li mozek velikost mozku jezevčíka a tudíž, vzhledem k normálním rozměrům hlavy, oplývá abnormálním množstvím MM moku, vyplatí se jít boxovat. Tak si říkám, jestli je v tom nějaký pravidlo, protože Johnny Walker v blbosti poráží Rockyho Balbou, a ten zas Rockyho Graziana. A když slovní spojení "v blbosti poráží" nahradím výrazem "tak trochu vykrádá", bude celá věta taky platit. Pak to, že Mickey Rourke, když mu vysadíte sanici, může přesvědčivě zahrát i retarda, že všichni boxeři fandí Spartě (jelikož je to v Ámeru, kde není Ť, mají na opasku jen nepřesný: SPARTAN), pak že box je fakt blbej sport a že chlapi jsou strašný prasata. A taky lituju, že mu jako soupeře nedali Jacka Danielse nebo Jima Beama, bylo by zajímavý zjistit, jestli se navzájem tlučou. Dobrej byl Walken a jeho: true story, ale vůbec je to celkově slušnej film.

Film o příslušnících pouličních gangů, jejichž členi by se, pokud by byli osvobozeni ze stísněných prostor čtvrti, kde není do čeho píchnout (kromě nožem), snad přestali žrát navzájem. Mám hodně ráda Rourkea, a podezřívám se, že ani ne tak kvůli jeho schopnostem hrát, jako proto, že ten jeho charizmatickej ksicht je prostě tahoun. Přítomnost mladičkýho Matta Dillona taky potěšila a nezkušenýmu, naivnímu a zapálenýmu vůdci gangu, jenž svůj post zdědil, vtisknul tu pravou rváčskou, leč i citlivou, stále ještě chlapeckou tvář vzhlížející ke svýmu bratrovi. Pátá hvězda je už čistě věc režie, kdy si Coppola s vizuálem a zvukem hodně vyhrál a utvořil po režijní stránce nevídanej klenot. A Diane Lane v prádle na skříni asi potěší nejedno klučičí oko, zvlášť pokud si vybaví vleklou nudu provázející školní docházku. Vzrůstající neklid a nervozitu vedle ujetý, výrazný hudby stupňuje všudypřítomnej tikot dlouhý chvíle.

Trapný to je, ale scéna se psem u pána, co se živí celkem netradiční profesí, mě dostala smíchy do kolen (nebo spíše výsledek jeho práce). Ale miluju zvířata, to jo.

Parta mně navýsost sympatickejch kluků se poflakuje v bistru, kde klábosej, vsázej se, hádaj, opíjej, ženěj a tak normálně žijou. Co film nadnáší do vyšších sfér je atmosféra, nakažlivá pohodovost, přirozený dialogy a samozřejmě parádní obsazení. Mickey Rourke, co má v úloze Boogieho tak mateřskej tón hlasu, jakoby mu permanentně stál... - někdo na noze! :-), pak můj další oblíbenec, Kevin Bacon, narvanej (narvanej) v jesličkách, Stern-Marve s pedantským smyslem pro abecední pořadí desek zařazených neomylně podle žánrů, Reiser-Burk jako ten, co vždycky chodí kolem horký kaše, fotbalem posedlej Guttenberg a nakonec Daly, co má prsty ze zlata a já si to s nima všema děsně užila. A nejlepší tilulky, který jsem kdy viděla (resp. neviděla), protože místo abych sledovala je, jsem četla...no, titulky :-) A PS: Až si s váma, holky, bude chtít boreček na první rande do kina koupit společnej popkorn, bacha, aby nestál, kde nemá (a přeložte si to jak chcete:-).

Odpudivě přitažlivý, zrůdný, vtipný, krvavý, psychadelický, cynický až parodický, šílený a nedej bože, aby se toho nebezpečnýho krutě satirickýho obsahu nějaký slabomyslnější dušičky chytly. Jenže já mám extrémní slabost pro nekriticky, čistě a nemoralisticky zaláskovaný zkažený páry, v nichž figuruje Woody Harrelson...nebo Bonnie Parker...

"Hate me or like me, just don't misunderstand me." No a to mi právě nejde. Nechápu, co to celý mělo za smysl, jako kritika Hollywoodu to naprosto selhává a zůstává jen kritikou jednoho pitomce, co si zničil kariéru. Má bejt poselstvím, že když jste v něčem dobrej, ale nesnášíte to a opustíte pro něco v čem nejste nic moc, tak že se v tomhle krutým světě asi neprosadíte? Nebo to, že přestože mluvíte, vypadáte a vůbec jste jako buran, většina lidí s váma pořád bude jednat celkem ohleduplně? Nebo snad nám chce sdělit ponaučení, že když se budete ke svým bližním chovat dlouhodobě jako kretén, nakonec se vám vyserou na hlavu? Je to originální, ale asi jako záznam mojí vlastní kolonoskopie vydávanej za film, nikoho to moc zajímat nebude, navíc je fiktivní dokument podobně zábavnej a vyvolává podobný pocity - jakože: "dá se to přežít, ale příjemný to není a celou dobu je vám trochu trapně". Místo závěrečný exotický koupačky s tklivou hudbou (btw. slušnej střih a ono režie vůbec není marná, ale co z toho, když je to celý k ničemu), která měla asi představovat prostor pro nějakou lítost, se tam mohl ukázat zase starej dobrej Jekyll místo Hydea a vysvětlit nám, ťulpasům, co tím chtěli říct. Sorry hoši, mám vás ráda, ale "trapný" je přídavný jméno, který bych vybrala za všechny, kdybych to musela vystihnout jedním slovem. "Divný" a "zbytečný" by následovalo. Kladný přívlastky jako "originální" a "odvážný" bych musela chvíli lovit. Ale jedno musim uznat: vždycky se lehce usměju, když vidím postavy ve filmech zvracet jen tu trošku, co se jim vejde do pusy a uvěřitelnost nahrazujou hekáním a kašlem, Joaquin to vzal konečně autenticky z gruntu (chápej: až z paty) - takhle se bleje, Hollywoode!

Dejte mi tiše záhadnýho / záhadně tichýho hrdinu, někoho, kdo do společnosti nezapadá a ať dělá, co dělá, vždycky a všude jako mimoň vyčnívá, přidejte odkrývání nepohostinnýho osudu a na vrabčáččích bedrech strnulou tíži viny a života, jež ho ustavičně fa(u)ckuje a já vám na to většinou skočim jak copatá školačka na cukrkandl darovanej před školou tím pánem s dodávkou. Jestli je ale na místě sdílet sympatie či empatie s chlapcem A, o jehož míře mentálního zdraví často právem zapochybujete, s klukem, co přes svoje ucházející vzezření nedokáže uhnat babu a když už uloví ona jeho, netakticky ji bombarduje slzama a výlevama citů (bobříka vytrvalosti za to, že nezdrhla), je otázka. V případě „nevinnosti samy“ Andrew Garfielda to nejde jinak, v reálným životě bez znalosti povahy našeho smilníka (a nejspíš i s) bych byla o dost nekompromisnější - leč, každá mince má dvě strany a na to je nutný myslet. (A to jak na tu, kterou k nám postrkuje film, tak i na tu, ve který vaše hypotetická dcera chodí (/do školy) s nově přistěhovalým sympaťákem od vedle...)

Je zvláštní, jak některý chlapi s přibývajícím věkem dostanou teprv tu pravou šťávu. Grant, kterýmu nejvíc sluší ironickej, sebevědomej hajzlík, je přesně ten typ. Jeho tak hodnej až blbej romatnik z modrejch dveří Notting Hill onen šmrnc ještě postrádá, i když vtipnej taky je a herečka nejspíš ironickýmu šmejdovi nepropadne, jelikož takovejch může mít tisíce a on byl právě v tom jinej...nebo přesně naopak?? Britskej nadhled se nezapře a námět má celkem nápad, kéž by tak ale film končil scénou v krámku s dárkem.

Úvodní retro klípek mě totálně rozesmál, Alex má občas vtipný štěky a Drew je jako vždy roztomilá. Jinač průměrná romkom bez ničeho, co zaujme. Mě nejvíc zaujalo to, že se tam květinářka a vyčpělej popař, oba s nadáním pro melodii, ona jazyka a on hudby, smolej takovou dobu se songem tak plytkým, že by se dal napsat během cesty vlakem z Přelouče do Pardubic. Rozšafnej popík taky není můj korbel pivka a „vyvrklej“ zadek a "nejsou ty kalhoty moc těsný, dámy?" mistra Alexe zrovna sympatie nepřidají. Neurazí, pobaví, nenadchne. 50%

Když jsem to viděla cca předloni, ověnčila jsem tenhle klenot z britský dílny třema hvězdama a nemohla jsem zakrýt mírný rozpaky, protože na post v top 200 mi to přišlo dost průměrný. Od tý doby jsem asi nějak vyměkla, nebo nevim. Ačkoli se považuju za realistku s troškou cynickýho šmejda uvnitř, nějaká ta romantička vě mně asi taky dřímá a někdy ji hált potřebuju - a lepší onen absťák zabít tímhle než něčím z pera Rosamunde Pilcher nebo Danielly Steel (nedej bože Lenky Lanczový). I ty hódně romantický chvíle nepostrádají to, co ty Americký ano - originalitu, vtip a lehkost. Srandu si to s humorem Angličanům vlastním dělá naprosto ze všeho a Lásce (asi jako tý skutečný) občasnej sentiment odpouštím, aby taky ne, když musím složit zbraně a přiznat, že mě dojal...no když ony jsou ty Vánoce. Takže Love actually se řadí k Smrtonosný pasti, Vánočním prázdninám, Bad Santovi, Kevinovi a Sobovi Robbiemu mezi mý Vánoční filmy, co je smažím takřka každej rok. Ále lůj a...