Anianna

Sice mě Petr Brukner nedojal jako Miloň Čepelka svými verši (Štace Miloně Čepelky 2021), přesto jsou pro mě všichni cimrmanovští herci prototypem kreativity, hravosti, laskavého humoru, pokory, ukotvenosti k místům a zemi, kde se narodili. Bruknerův vztah k přírodě, k enviromentu, věcem, z nichž dokáže vykřesat novou kvalitu, a také jeho um fotografovat všednosti způsobem nejvšednějším režisér dobře vyvážil a doplnil hudbou, která dokumentu sedí. A pane Bruknere, fotka S mužem, který není Morgan Freeman, je myslím hodně o vás. Nic ze sebe neděláte, ač jiní neumětelové se považují za celebrity. Ti by (pokud by se jim podobná fotka povedla) napsalli: To si tedy pište, že je to Freeman.

Film seskládaný snad ze všech klišé, jaké v tuctových romantických komediích Amíci dokola omílají. Už ten důraz kladený na svatbu. Z těchhle vztahových námětů vždy vychází jednoznačný cíl - svatba. A vždy je tam někdo, komu se v závěru musí rozsvítit a říct si, že svatba je ta nejvyšší životní hodnota... Čistá láska, žádná faleš, spousta družiček, krásná nevěsta... A hlavně nezbytná honička na závěr. Nevěsta přece nesmí utéct, i kdyby se měl hlavní hrdina zabít v autě. Teď mě napadá, zda v době hyperkorektnosti a genderové vyváženosti není problém, že se v polovině amerických komedií nevěsta nahání, aby byla před ten oltář konečně postavena. Ani hvězdná sestava nezachrání celkem nudný scénář. Snad jen ta duchařina se v pár momentech povedla.

Tak mně se tedy příběh jako takový zdál dost idylický, až laciný... pohádka o dokonalé rodině, kde dokonce i smrt má pozitivní roli, protože se transformuje do nových začátků. Že bude dějová linka klidná, pozitivní, bez zákrut se dalo předvídat už od začátku. To filmu ale vyčítat nechci, naopak. Ta pokojnost (lepší slovo mě nenapadá) souzněla s exteriéry, které dokonale saturovaly potřebu kouknout se na malebnou krajinu, navíc povětšinou zalitou sluncem. Výborné herecké výkony. Cónová přímo hvězdná. Dala bych 3*, ALE ta hudba! Zněla jak hity ze starých anglických žebříčků, a tak dala filmu nádech nostalgie, dimenzi evropanství, duchovní třešničku. A přidala mu na emočním účinku. Kytara zněla, jako by na ni hrál Cat Stevens. Prostě paráda! Kde ta Nellis tu hudbu bere? Circus Ponorka mi nic neříká. Snad existuje CD...

Tak na tomhle díle krimi seriálu mě zaujalo jediné. Ta krásná holka v týmu mechaniků. Kde já jsem ji viděla? Já ji přece moc dobře znám! Vzhledem k ne moc poutavému příběhu, navíc z prostředí, které jde úplně mimo mě, jsem si ji během epizody vygúglila. Já neznám tu půvabnou Daisy Bevan, ale její matku, tetu a babičku. Tak jestli jste tápali jako já, kdo ta holka je, tak je z rodiny Redgrave. Mít o něco světlejší vlasy... No, ta podoba mě donutila k těmto pár řádkům. Jinak mě snímek nezaujal.

Vynikající seriál. Hry Honey a Vzkříšení znám ze záznamu na ČT. Je zajímavé sledovat, jak se herci s těmito hrami popasovali, jak moc na sobě musí pracovat, aby dosáhli výsledku, který tak dobře reflektuje tu nezpochybnitelnou jednotnost souboru. Oni snad všichni i synchronně dýchají. Výpovědi jednotlivých aktérů přitom ukazují na pochybnosti, jestli se to celé povede, jestli budou dostatečně dobří, jestli budou třeba stačit fyzicky. Mají být na co hrdi, vytvářejí originální představení, přesto je ze souboru cítit pokora a skromnost. Myslím, že se i režisér Kisil musel mezi herci v DD cítit velmi dobře. Já bych se tedy tak cítila.

No, tak jsem druhou řadu přežila... Stýskat se mi nebude. Někdy se nevyplatí vstupovat do stejné řeky podruhé, voda v ní už být nemusí. Nebo je jí tak málo, že nemá jak osvěžit.

Dokument představuje nejznámější Santiniho stavby v Čechách i na Moravě, a to z různých úhlů pohledu. Lineární animace, která přibližuje umělcovu inspiraci v geometrii, se moc povedla. Stejně i animování prostorových forem, z nichž je dobře vidět, jak Santini skládal architekturu, jak se geometrie projevovala v principech jeho prostorového utváření. Tím prostorovým tvaroslovím je Santini poznatelný. Do toho komentáře historiků umění a citlivé průvodní slovo T. Medvecké. A hudba jak jinak - barokní. Vivaldiho Violin Concerto in A Minor, RV 356: III. Presto nemohli autoři zvolit lépe. Antonio Vivaldi byl Santiniho vrstevník. Možná se ti dva někde v Itálii potkali... Umím si představit méně slov, hodně hudby a architekturu prosvětlenou sluncem.

Francouzi dokumenty umějí. Alex Gary, ať už je to o mostech, o vlacích nebo o přehradách, mě ještě nezklamal.  Film opět vizuálně dokonalý, názorný, podaný způsobem, že tomu i laik rozumí.

Vlastu Redla mám ráda a formát Ikon hudebním osobnostem sedí. To prolínání hudebního a osobního života, písničky, vzpomínání... Nedávno jsem v jiném podobném pořadu zjistila, že VR má talentovanou dceru. Víc takových dokumentů. Zvláště o osobnostech, které čerpají z lidových kořenů nebo se jimi inspirují.

Vidím už asi popáté. Film s nejčistším zrcadlem, jaké ti může sám život nastavit, přesto v něm musíš sám sebe i ostatní hledat, zkoumat, názorově, barevně i emočně ukotvit, abys pak to ukotvení zase celé přeskládal... Scéna v hořícím autě patří ve světové kinematografii jistě k nejdojímavějším. Dillon a krásná Newton. Oba se skvostným dabingem, který tahle scéna ještě víc umocní. Vondrovi a Moučkové ve stoje tleskám. Výběr herců je vůbec moc povedený. Kamera, střih, hudba a především režie dělá z filmu dílo, u něhož si i s odstupem času budu jista silným emočním účinkem. A jestli si budu pamatovat celý ten dějový propletenec, je mi úplně jedno. O ten ve filmu myslím ani nejde. Je to podobné jako v některých filmech Iňárritových. O čem jsou, dohromady nedáme, ale rádi se jimi necháme při hledání dobra vést. Opakovaně.