Anianna

Každý rozumný člověk ví, že pohybovat se v noci na blatech se nevyplácí. Ach, ta blata, vřesoviště, nehostinné pláně, ohromné kameny... přesně to má detektivka obsahovat a kvůli téhle magické krajině plné tajemství jsem se od televize neodtrhla. K tomu to nebe bez slunce a psi, dávná vražda a nespravedlivě odsouzený. Líbilo se mi to.

Neubráním se srovnání. Původní verze je nesena hudbou. Dech beroucí, objímající, naprosto dominující, nebe a srdce se dotýkající. Spielbergovu verzi vnímám jako řemeslně bezchybnou, dokonce i dobová atmosféra je skvěle zachycená. Ale hudebně film pokulhává. Spielberg tvoří komplexní dílo, vyrovnává všechny filmové výrazové prostředky do ladného celku, v němž nic nechybí a nic nepřebývá. Ale mně chybí. Ta Bernsteinova energie, ta láska, ty slzy.

Když pominu pohádková klišé, že se o princeznu musí někdo ucházet a ten někdo plní úkoly, že s králem manipulují jeho rádcové a ti rozkrádají království, tak musím ocenit neotřelé epické segmenty (klíč, vodníkovy dušičky, charakterově nesourodá trojice, vševědoucí rybář). Není to tedy pohádka úplně bez ambicí nabídnout něco nového. Hereckými výkony mě však zaujala jen Remundová s Novotným a Příkazký. Jinak herecká nuda. A ještě mě zaujal pes. Zdá se, že se rodí nová filmová hvězda. Už ho znám z krimi seriálu. Klíč svatého Petra nevybočuje z průměru. Film po vizuální stránce umně digitálně dotvořený, výborná kamera, Solařova hudba tradičně velmi pěkná, ale pohádce chybí humor. Snad jen ten vodník v závěru mě pobavil hodinou plavání.

Pohádku vidím potřetí a navyšuji na 4*. Líbí se mi víc a víc. Skvělé herecké výkony. Hádkovo pojetí je originální, práce s mimikou famózní. Děrgel, Plesl, Podzimková, Abrhám... prostě koncert. Nejen herecký koncert. Především Maxiánova hudba mě nutí k tomuto skoro vyznání. K televizi mě přitahuje jak magnet. Je poznatelná a barevná. Laskavá i bouřící. Tiché smyčce i zapamatovatelné klavírní etudy. A co teprve celý orchestr! V té hudbě je obyčejná radost i majestátnost. Jan Maxián má dar hudbou vyvolávat konkrétní obrazy.  A kvůli němu a Hádkovi se vždy na pohádku ráda podívám.

Výborný dokumentární seriál.

Kybernetický útok? No, tak zrovna na tohle by zvířata těžko reagovala. Ta nedotaženost mi vadila. Co by mělo fungovat, nefunguje, a naopak. A proč ti jeleni? Vzhledem ke stopáži, která je jim věnována, mají ve filmu nějaký význam. Proboha jaký? Jelen je už od pravěku zobrazován jako zvíře mnohých významů a symbolů. Světlo, síla, opatrnost, moudrost, také znovuzrození... Kdyby tam byla jedna laň! Ale takhle mám pocit chaosu... Jako by se tvůrci nedokázali shodnout na myšlenkové linii. A ten konec! Ach, jo. Laciněji to vyznít nemohlo... Díky Julii, Ethanovi a té malé Farrah dávám 3*.

Edukativní charakter dokumentu dává najevo, komu je určen. Pokud navíc čtete, že vznikl ve spolupráci s Národní galerií pro ČT Art, je jeho zacílenost prakticky definována - uzoučký okruh diváků z už tak nevelké množiny milovníků středověké malby. Umím si představit, že dokument běží jako smyčka na výstavách středověkého malířství nebo jako výukový materiál na vybraných uměleckých školách. Samozřejmě, kdybych to chtěla hodně odlehčit, pak je nejpřínosnější pro padělatele. Mně se deskové obrazy nebo nástěnné malby z období gotiky vždy líbily, takže jsem dokument vnímala zejména vizuálně. Ta metoda odhalující podkresbu šla mimo mě. Navíc se v komentáři stále opakovaly stejné informace. Kratší komentář a výraznější dobová hudba by snímku prospěly.

V Betlémském světle se opět potkáváme s partou herců, s nimiž se známe z jiných svěrákovštin. Tohle společenství mě na filmu snad bavilo nejvíce. Kolářová i Svěrák charakterově stejní jako třeba ve Vratných lahvích, Vetchý opět k lidem laskavý a nadšený pro všechno, co člověka potěší a uzdraví, Macháček opět v roli pedagoga, skvělá Ramba s Kotkem, jako čerstvý vítr...nebo snad stříbrný vítr? Vzpomínka na mládí? Vynikající  Polišenský. Atd., atd. Film stojí na vynikajících hercích a svěrákovské situační a verbální komice (i když ne tak dobré, abychom si přisvojili nové hlášky). Oproti jiným snímkům otce a syna Svěrákových se po dějové stránce Betlémské světlo ale nějak rozpadá, nedrží pohromadě. Zatímco v první polovině je divák správně namotivován a srozuměn s tím, že pan spisovatel se musí nějak vypořádat s epickým směřováním tří povídek, tak v druhé polovině už prakticky nemá snímek co nabídnout a stává se nudným. Všechny tři povídky jdou do ztracena a spisovatel se vrací myšlenkami ke své ženě. Žádná pointa, žádné překvapení, spíše rozpaky. Z filmu cítím asi nejvíce nostalgii... Přispívá k tomu i vybavení spisovatelova domu. Jako by se tam čas zastavil v sedmdesátkách. Stejně tak byt rodiny s postiženým chlapcem, dílna léčitele, ateliér fotografa, bufet. Interiéry působí neladně, až omšele. Nevím, zda záměrně.  Ale ony se ty časy, kdy jsme byli mladí, nevrátí. Svěrákovi jako by ustrnuli v minulosti, jež ovšem s tou minulou kvalitou už nemá nic společného. V nejlepším se má přestat... 3* dávám z úcty ke Z. Svěrákovi.

Skvělý koncert! Kateřinu Marii Tichou jsem dosud nějak opomíjela, neprávem. Holka ví, co zpívá, a dobře zpívá!

Koukala jsem kvůli Rodenovi, ale zdálo se mi to tak hloupé! Jak vidím z ostatních hodnocení, o nic jsem nepřišla, když jsem v polovině filmu přepnula.