Anianna

Filmová klasika. Výborný Alan a snad ještě lepší Ellen dokáží z celkem fádního motivu udělat klenot.

Originální pohádka se velmi dobře rozběhla. Rozmazlený princ, starý mládenec, je odnesen ze zámku, aby se životem otrkal. Získá průvodce a je jasné, že se s ním bude muset vydat na nějakou cestu. Už v polovině pohádky se ztrácí humor, děj se šmodrchá a zasekává v epizodách, které mají rádoby filozofický přesah, ale ve výsledku je to jen snůška nesouvislostí. Tak jak se příběh postupně rozpadá, tak se naopak po vizuální i hudební stránce daří. Ten jakoby přeexponovaný obraz spolu s Toscou a Čtvero ročními obdobími má svůj emoční účinek. Z herců oceňuji Vetchého. Myslím, že si Budař kumulací židlí, nedokázal sednout ani na jednu tak, aby se pod ním nekývala.

Dokument poskládaný z životopisných údajů podnikatele Nagelmackerse, technických parametrů a vybavení vlaku, z hraných epizod... Vlak je zde prostě představen z mnoha úhlů a já věřím tomu, že cesta Orient expresem musí být zážitek.

Kladně hodnotím, že se v dokumentu objevují informace, které jinde v dokumentech o britské královské rodině uváděny nebývají. Zde jde (zatím) jen o Dianu a rod Spencerů.

Tato Gabinovská verze nepatří k mým oblíbeným. Musím říci, že třeba Atkinson nebo Cremer jsou literární předloze více věrni. Gabin je zde představen jako komisař plný energie, dokonce dokáže být ironický. A s vystrčeným břichem s rukama v bok? Nebo s hrozící rukou proti jednomu z podezřelých? Ne. To, co je na Maigretovi půvabné - přemýšlivost, málomluvnost, laskavost, to u Gabina prostě vidím méně než u dvou již zmiňovaných. Navíc zde některé postavy přehrávají, někdy až literární předlohu parodují (obviněný a jeho matka předvádí ve finále přímo divadelní kus). Černobílý film a jakoby z blízkých barů zaznívající hudba dodává příběhu atmosféru. Gabin je ovšem lepší v jiných rolích.

Dokument s výrazným edukativním potenciálem. Už vím, co je axolotl. Vynikající kamera.

Celkem zajímavá série. Tenhle díl je pro mě ale plný otazníků. Žádný z aktérů, myslím, nebyl v Berlíně tak ukotven, aby mohl říct, že je tam doma. Takže trochu smutné. No, aspoň vím, kam se kdysi ztratila krásná a úspěšná Jitka Zelenohorská.

Všechny ty Sedmé roty, Bažanti nebo Stepující stonožka jsou vlastně komediemi na jedno brdo. Ačkoli se vztahují k válce, dokáží Francouzi s odstupem třiceti let po jejím skončení vytvořit vděčné komedie postavené na nevraživosti k Němcům. Filmy plné situačního i verbálního humoru a komediálního herectví.  Němci jsou karikováni do směšných figurek neschopných ve střetech s Frantíky zvítězit. "Já nechci plynový kandelábr, já chci Venuši!" Stepující stonožka je v množině těchto komedií spíše slabší, přesto dávám 4*. Je to moje mládí.

Abyste se sjeli, nemusíte brát dovíco. Podívejte se na tenhle díl. Po skončení si nevzpomenete, ani jak se jmenujete. Prostě vodvaz.

Opravuji původní 3* na 4. Výprava, interiéry, bitvy, rozbouřené moře... a hlavně kostýmy, masky, paruky. Dokonale vyřešený vizuál mě zase dostal. Pohyb kamery a práce se světlem se na atmosféře filmu výrazně podílejí. Dobře načasovaná hudba graduje přesně tam, kde ji slyšet chci. Působivá Cate i Samantha. Forma dominuje nad obsahem, vše je příliš dokonalé, až odlidštěné. Prostě především dokonalá podívaná.