jerry12

80%. Takhle nějak jsem si vždycky představoval Poslední soud. Škoda jen, že to nebylo ještě dramatičtější, depresivnější a filozofičtější. Námět vyloženě nabádá k potenciálu roztříštit divákovu psychiku a tomuto snímku se to daří jen částečně, u těch s výraznější fantazií.

80%. Klepání na nebeskou bránu není žádným způsobem dokonalý, špičkový, a vlastně není ani nijak zvlášť audiovizuálně úchvatný. A dokonce, co se týče hlavních představitelů, ti nejsou nijak zvlášť ukázkově hrající. Co dělá z tohoto snímku nádhernou podívanou, je především jeho neuvěřitelná a nepochopitelná čistota, energie, která z něj čiší na všechny strany. Čím to? Nemám zdání. Ale je to tam a hraje to na moje city způsobem, s kterým se v rámci filmu často nesetkávám.

95%. 1. série: Zatím velmi slušná podívaná, která exceluje především v hereckých výkonech a nějakým nepochopitelným způsobem mě oslovuje svou narací, která není vůbec originální, ale v mých očích je jednoduše působivá. Rukopis Nica Pizzolatta je zřejmý prakticky už od počátku, seriál je laděn do určité tóniny tajemna a ačkoli scénář není tak silně mysteriózní a filozoficky inspirativní, jako u Pizzolattova následujícího seriálového díla, rozhodně je velmi pestrý a dynamický, přičemž do sebe zaplétá několik vzorů postav (emotivní, pečlivá a férová detektivka / živelný, rebelský a nekonvenční detektiv, oba tradičně s pochmurnou rodinnou anamnézou) a příběhů (trojí pohled - vyšetřování / životy pozůstalých / politická zápletka, dokonale propletené) a z Nicova pera to prostě vždycky nějak funguje. The Killing ve mně vyvolává otázky, na něž chci znát odpovědi, což je u seriálů všeho druhu (snad až na komediální) ta nejdůležitější vlastnost vůbec. 2. série: 2. série byl naprostý nářez, vyšperkovaná kriminálka lpící na detailech, která má vše - inteligentní příběh, tajemné tváře, prudké zvraty, cliffhangery, kam se podíváš. Má ještě působivější vývoj, je dynamičtější, přímočařejší, postavy jsou sofistikovanější, stejně jako jejich návaznost na případ (postupný přechod Lindenové od zatvrzelé nekuřačky k silné závislačce je v naprosto dokonalé paralele s tím, jak se jí kvůli posedlosti případem hroutí osobní život, Holder je ještě o třídu stylovější), šokující rozuzlení, ještě dusivější a napjatější atmosféra. Při zpětné rekapitulaci případu Rosie Larsenové můžu říct, že by se právem mohl (a asi i měl) stát - ano, stejně jako případ Laury Palmerové - kultovním. A dvojice Holder/Lindenová je možná tou nejlepší multipohlavní detektivní dvojicí vůbec (Holder jako pečovatel napravující své minulé životní omyly, přičemž si ponechává tu část osobnosti, která určuje jeho nepřístupnost k veškerým pravidlům; Lindenová jako ukázková workoholička, jejíž život se točí v jednom kruhu a jejíž syn je toho obětí). Navíc si tvůrci dali záležet, aby byl přechod k dalšímu případu naprosto přirozený, a tak se vlastně jedna menší, zdánlivě nevýznamná narativní část ze 2. série plynule promítla do 3. série, abychom už byli rovnou naladěni na pokračování. Špičková a silně inteligentní záležitost. 3. série: Třetí série byla zpočátku o něco slabší. Lindenová byla ještě úzkostlivější a neposlušnější (lidé s tendencí nechat se posednout případem by neměli dělat odpovědná zaměstnání), než dřív, až mi někdy vyloženě lezla na nervy. Oproti prvním dvěma sériím je tu o dost více nesympatických tváří a o dost méně těch sympatických, a příběh také trochu vázne v originalitě, která kvalit prvních sérií nedosahuje. Nicméně zhruba od poloviny série se to začíná pořádně rozjíždět a pak už se zase vrací odpovídající atmosféra, v čele s geniálním Holderem, jehož charakter je stále lepší, zábavnější a zajímavější. A i přesto, že totožnost vraha byla předvídatelná (po šokujícím rozuzlení v případu Rosie by byl zázrak, kdyby se tvůrcům podařilo docílit stejně šokujícího závěru, když diváci přirozeně očekávali, že vrahem může být naprosto kdokoliv), nakonec to finále alá Seven pěkně dovršilo kvalitní, ale ne nejlepší sérii, která mě utvrdila v tom, že Holder/Lindenová nejsou možná, ale určitě tou nejlepší multipohlavní detektivní dvojicí vůbec. Nejoblíbenější postavy: Holder, Jamie; Nejoblíbenější série: 2.

90%. Špičkový cestopis, kde kultury jsou tak trochu spíš vedlejším produktem, přičemž tím hlavním faktorem jsou zážitky a dobrodružství samotných cestovatelů. Sympatická parta lidí, kteří se prostě rozhodli, že dokáží něco, "co nejde". Pravdou je, že o jednotlivých zemích, jejich kulturních specifikách a památkách se tu nedozvíte příliš mnoho, ale energie a síla, kterými je tento cestovatelský klenot nabitý, nemají ve filmovém cestopiseckém světě konkurenci.

75%. Solidní scorseseovka, tak trochu jakoby ne od Scorseseho, stylem připomínající spíše 50. až 60. léta, kde lze vyzdvihnout několik dílčích aspektů - především je to kamera, která utěsňuje děj svým na moderní dobu nezvyklým přibližováním, Robert De Niro, jehož výkon se tradičně dotýká hvězd, nebo samotný scénář, který skvěle graduje a z trochu napínavého thrilleru pomalu přerůstá v samozvaný, hrůzu nahánějící, hitchcockovský teror (mimochodem, skvělá hudba v podání "Hitchcockova" skladatele Bernarda Herrmanna). Bohužel je však třeba říct, že ač závěr byl po vizuální stránce nadupaný a šťavnatý, finální rozuzlení smutně podkopalo Cape Fear jako celek. Z tohoto důvodu jej řadím spíše k filmům silným, ale zapomenutelným. Je to škoda, trocha kontroverze, kterou Cape Fear udržuje prakticky od začátku až skoro do konce, by určitě neuškodila i úplnému závěru, kde bychom klidně mohli vidět nehollywoodský finiš a myslím, že by nám pak tento parádní, ale nedokonalý snímek utkvěl v paměti jako něco významnějšího.

65%. Žádný velký zázrak, ale jako oddychová konverzačka, proč ne. Francouzský humor je fajn a postavy fungují, herci hrají překvapivě celkem slušně, zápletka má spád. Ale zase na druhé straně, místy je to docela strohé a vzhledem k tomu, že scénář spoléhá čistě na dialogy, byla laťka nasazena velmi, velmi vysoko - Delaporte si s ní poradil slušně, ale nijak velkolepě (jako třeba u Man from Earth). Hlavně první polovina (nepočítaje nesmyslnou úvodní vložku) je velmi vtipná a atmosférou graduje, druhá polovina už je pak slabší a spíše dramatičtější, což po té první části působí nuceně. Atypická komedie.

35%. Pořád a pořád dokola totéž, bez překvapení, bez dynamiky, bez nového kreativního směru. Vřískot měl v mých očích vždycky jeden zásadní problém - chybí mu specifická a odpovídající atmosféra. Je až příliš "slasher" a scény mezi vraždami vždycky akorát zoufale vyplňují mezery, místo aby připravovaly atmosféru pro další řežbu. Vřískot 4 v tomhle ohledu není výjimkou, ba naopak, přijde mi ještě okatější. Chvílemi hezky paroduje a to mu dodává humorné grády, každopádně ani to atmosféře nepřidává. Po příběhové stránce je Vřískot 4 naprosto neoriginální a nudnou kopií původního celkem originálního a svižného Vřískotu, jen snad nabízí ještě brutálnější vraždy, nic víc.

90%. Sice je to nahrané, ale je to tak stupidně geniální, až mi to trhá bránici. Galifianakis je král! Nejlepší díl je ten s Obamou, Willisem a Oscarový speciál. A nejlepší a nejvtipnější momenty jsou ty, kde se trapně mlčí. Až budu jednou umírat, chci umřít u Between Two Ferns!

80%. Nijak zvlášť originální téma, které však staví především na hvězdném obsazení (Matthew McConaughey už v mladém věku patřil mezi velké naděje, jen mu pak dlouho trvalo, než si uvědomil, jaké role mu sedí nejvíc; Sandra Bullock na to, že nepatří zrovna mezi herečky mého srdce, zde doslova zaválela; Kiefer Sutherland sice na první pohled nevypadá jako ukázkový záporák, ale s členem Ku-Klux-Klanu si poradil perfektně; o Samuelovi Jacksonovi a Kevinu Spaceym netřeba hovořit). Bez výkonů by to byl "jen" dobrý film, takhle je to parádní snímek ze soudního prostředí - pro což mám osobně slabost - a s parádním závěrečným monologem v podání skvělého, ačkoli mladičkého a evidentně nezkušeného, ale už tehdy velmi dobře hrajícího Matthewa McConaugheyho, který pak, o 15 let později, opustil dráhu, na kterou se vydal, a začal prvoligovou kariéru, za což mu nyní patří velký dík. Navíc je ve filmu myšlenka, která už byla zpracovaná mnohokrát, ale jen málokdy tak intenzivně působila na emoce, jako právě zde. Kombinace typicky právnického dramatu s thrillerovými prvky tomu navíc dodává šťávu. Lepší čtyři.

70%. Hodnotím především jako večer po estetické stránce, který byl zábavný, svižný a plný špičkových tvůrců, herců a filmů. Ellen DeGeneres si napodruhé poradila opravdu parádně, nepamatuji, kdy jsem se u Oscarů nahlas smál a to hned několikrát. V hodnocení neberu v úvahu obsahovou stránku samotných výsledků, zde už je to totiž o malinko horší. Oscary se už tradičně brání jakékoliv změně a až křesťansky se drží konvencí, takže jsou neuvěřitelně předvídatelné a to je velká škoda především pro nás diváky, protože se z oscarových klání úplně vytrácí jakýkoliv moment překvapení. Navíc Akademici stojí silně za snímky laděnými do obecných sociálních problémů a jen málokdy se odváží sáhnout po něčem jiném, odlišném, a řemeslně možná i o dost lepším (výjimkou snad budiž Gravitace, ale zde i Akademie musela vědět, že technické kategorie pro ni jsou předem nevyhnutelné). Oscary už skoro nejsou o filmech, jsou spíš o tématech. Ale stále mě ty večery baví, ač po stránce vyhlašování mi připadá, jako bych měl každý rok dejavu, protože vlastně vždycky znám "rozuzlení" dopředu. Jako kdybych koukal rok co rok na remake pořadu s jinými herci, jinými tvůrci, ale vývoj už znal předem, protože je pevně a ortodoxně nastavený. Více ode mě zde.