jerry12

70%. Žádná velká bomba, která by vás nenechala zapomenout, ale příjemná komedie se špičkovými herci, vtipná, nenucená a hollywoodsky dojemná. Nic, co byste brali jako posun v kinematografii, žádná revoluce, jen obyčejná tisíckrát omílaná zápletka... ale funguje a potěší víc, než očekáváte. Geniálnější čtveřici byste dali dohromady jen těžko.

75%. Moje recenze a rozbor na Filmech podle Jerryho.

80%. Snímek o muži, který žil svým vlastním světem, promítal si své představy a touhy do reálného života, aby je pak mohl naplnit v krásný, smysl dávající, trochu filozofický příběh s mile decentním závěrem. Pozitivní přístup, úžasná příroda, překvapivě velmi slušně hrající Ben Stiller, jemuž role maximálně sedla, skvěle napsaný, nepřekombinovaný scénář, který zprostředkovává jen to, co má, a nehraje si na něco víc, a v neposlední řadě také úžasný soundtrack, který stylově doplňuje fantastickou povahu snímku jako celku. Moc příjemné, zamyšleníhodné a naivní dobrodružství, které je herecky i dějově zatím Stillerovým nejlepším filmem a po slabším Zoolanderovi nebo Tropické bouři zde Stiller dokazuje, že i za kamerou má co nabídnout a stárnutím je lepší a lepší, možná i moudřejší a moudřejší. Tak trochu symbolická pohádka pro dospělé, která zpříjemní večer a donutí vás trochu přemýšlet, jestli i váš život není tak trochu zbytečně naplněn představami končícími... na obálce posledního čísla časopisu. Walter Mitty je takovým malým překvapením. Více na Filmech podle Jerryho.

60%. Docela zmatená záležitost, kterou drží nad vodou Christian Bale se svým chameleonským výkonem, husí kůži nahánějící megera Jennifer Lawrence a trochu Amy Adams. Tím však benefity končí - vcelku nevyužitý potenciál příběhu, zbytečná překombinovanost a snaha za každou cenu z American Hustle vytvořit něco výjimečného, což z toho zákonitě vytváří něco naprosto obyčejného. Škoda, protože tvůrčí, herecké i dějové kapacity tady jsou, jen chybí chemie, která by to spojila v kvalitní celek. Více na Filmech podle Jerryho.

100%. Pomineme-li komediální seriály, jejichž komparace s dramaty se v rámci hodnocení vylučuje, je první série True Detective patrně to nejpůsobivější, co jsem na televizních obrazovkách kdy viděl. V prvních dvou dílech nás seznamuje s hlavními postavami a především jejich vzájemným charakterovým kontrastem, neobvyklou narací poskytuje náhled do toho, co se bude dít, aby z nás pak, v následujících šesti dílech, strhal kůži a vytvořil slintající monstrum stále ještě nechápající, co mu to tu bylo zprostředkováno. Zatím jsem nikdy předtím neviděl v rámci audiovizuální tvorby tak specifickou, náladovou atmosféru, která tady panuje díky tajemným charakterům, velmi citlivě vybíranému hudebnímu doprovodu a především díky perfektní volbě exteriérů, jejichž aktivní funkce dotváření obecného napětí funguje jako nikde jinde předtím. Esteticky a atmosférou True Detective trochu připomíná zčásti moderní noir filmy, zčásti postklasický Hollywood, doplněn svou autorskou nezaměnitelnou náladou; stylisticky zase způsobuje závratě velkými celky s rychlou jízdou kamery nebo dlouhými a neuvěřitelně dynamickými záběry v akčních scénách, jejichž kreativního stylu si všimne i ten, kdo si práce kamery jinak nevšímá (scéna ze závěru pátého dílu je patrně ten největší vizuální orgasmus, co jsem v televizi i filmu zažil, ale pozor, prozrazuje spoilery). True Detective je na povrchu ryzí mainstreamová detektivka pro každého, uvnitř však excelentní a vysoce nekonvenční umělecké dílo, které konfrontací postav zasahuje přímo na diváka a existenciální až surrealistickou formou strouhá jeho mozkové buňky až na dřeň. Přímočaré, patetické, nemorální a symbolické umění, které ve vás vzbudí na jedné straně hluboce negativní až depresivní pocity díky hrubé apatičnosti scénáře doplněného drtivě tajemnou atmosférou vytvářející vlastní konspirační a paranoidní metanaraci, na druhé straně pocity životní seriálové satisfakce, která možná už nebude nikdy ani vyrovnána, natož pak překonána. Navíc, co do hereckých výkonů, především Matthew McConaughey tu předvádí svůj životní výkon a v mých očích jeden z nejvyspělejších a nejautentičtějších výkonů moderní kinematografie, Woody Harrelson mu dokonale sekunduje. O množství, míře a hloubce dílčích intelektuálních dialogů nemluvě, tady slova ani nestačí. Pro mě osobně - ač by mě za to mnozí konzervativní diváci ukamenovali - jedno z největších audiovizuálních děl vůbec, které exceluje v každém dílčím aspektu, na který si vzpomenete. Jedinou vadou na kráse budiž snad fakt, že je tak zatraceně krátký. Slintám blahem.

100%. Naprosto neuvěřitelně strhující one man show, která ve svém žánru nemá v kinematografii obdoby. Bezkonkurenční Leonardo DiCaprio, který zde potvrdil svou absolutně nejlepší životní formu a dokázal, že je špičkou současného herectví. Myslím, že Belfortovy proslovy jsou těmi naprosto nejlepšími motivačními projevy v historii filmu a The Wolf of Wall Street se pro mnohé stane legendou. Martin Scorsese předvedl svůj nejlepší film od Casina a ukázal, že se na něj stále můžeme maximálně spolehnout a že i on pořád patří k absolutní režijní špici. Jonah Hill skvěle sekundoval DiCapriovi, neméně slušný výkon předvedl i naprosto šílený a sociopatický Matt McConaughey, a nevím, jak důkladně a přesně kopíruje scénář předlohu, ale Winter je génius, který by si Oscara rozhodně zasloužil; totéž platí o DiCapriovi a Scorsesem. Tři hodiny extáze, které utekly jako pár minut a přidaly do mé databáze v pořadí teprve osmý film, který si ode mě vysloužil plný počet procent. To myslím vydá za tisíc slov. Zážitek, který se nestává často a který jsem rozhodně ani v nejmenším neočekával. Díky za něj! Více ve Filmech podle Jerryho.

75%. Ani já se nevyhnu srovnání s Django Unchained, protože oba filmy jsou si povrchově velice podobné, ačkoli v jádru je každý v rámci svého žánru spíše opačný. Oba ukazují životy otroků, kteří se po svém vypořádávají se svou rolí. Tarantino je pan hračička, sebevážnější téma umí zpracovat s důvtipem a nebere svou režii příliš vážně, stejně jako svůj život, čímž vytváří specifickou a svým způsobem unikátní formu filmařiny. To Twelve Years a Slave je naopak vážnější, realističtější, ne tak zábavný, životopisnější a věrnější, a o to také emotivnější. Zábavy v pravém smyslu se tedy nedočkáte, ale to rozhodně ještě nemusí znamenat nic negativního. Oželel bych Paula Giamattiho, který ve vážných rolích prostě postrádá na důstojnosti, naopak bych snesl víc Paula Dana, který jako záporák exceloval. Ukázkovou roli měl sám producent Brad Pitt, který jako moudrý mesiáš nezklamal, stejně tak Benedict Cumberbatch jako otrokářský ochránce nebyl vůbec zlý. Chiwetel Ejiofor nijak zvlášť nepřekvapil, ale rozhodně nebyl zklamáním, byl prostě dobrý. Jako celek bylo Twelve Years a Slave představením možná trochu zdlouhavým a chronologicky nepříliš dobře uspořádaným, takže byste řekli, že šlo spíše o úsek dvou tří let, než o 12 roků, nicméně z pohledu pocitového to bylo představení na jedničku - emotivní, poučné, k zamyšlení a po filmařské stránce velmi slušně uchopené. Člověk si příliš neuvědomuje vážnost toho, co znamenalo otroctví, dokud to nevidí aspoň ve filmu, který je brán vážně a má ukázat skutečný příběh. To Django nedokázal a vlastně ani dokázat nechtěl, naposledy jsem něco podobného viděl epizodně v Cloud Atlas a teď mě v tomto ohledu nezklamal Twelve Years a Slave, se kterým si McQueen poradil skvěle. Skutečně se nejedná o nijak zvlášť zábavnou podívanou, ale to od filmu podle skutečné události nelze očekávat nikdy, naopak lze ocenit, že se tvůrci nepokoušeli vynucovat si mainstreamovou atraktivitu smyšlenými vsuvkami a drželi se autenticity předlohy, která už tak má co nabídnout. Jednoznačně oscarový kandidát.

75%. Dokument, který je spíš takovým oknem do reality po vzoru Třeštíkové a ukazuje životy, které všichni vídáme kolem sebe, ale většinou si je ani neuvědomujeme a škatulkujeme, odsuzujeme, aniž bychom věděli, co za tím stojí. Nikdo nikdy neví, co člověka může potkat, bezdomovectví je problém, kterému je třeba pomáhat, ne jej prohlubovat tradičními předsudky. Absolutně svobodný život, který ale nese vysokou daň. Oproti Katce silně poučné a pocitově alarmující.

90%. Robert De Niro získal pro dobro role Travise taxikářskou licenci a měsíc jezdil 12 hodin denně jako skutečný taxikář, aby se s postavou sžil. Tomu říkám herecká profesionalita! A De Niro už v sedmdesátých letech ukázal, že je nejen velkým profesionálem, ale také supertalentem s nadějnou budoucností. Toto tvrzení následně samozřejmě prokázal dalšími špičkovými rolemi, v každém případě, Godfather De Nirovu kariéru nastartoval a právě až Taxi Driver definitivně a s jistotou potvrdil, že bude pestrá a bohatá na kvalitu a špičkové výkony. Počáteční fáze De Nirova životního cyklu, pod vedením jednoho z nejlepších současných režisérů, pro kterého tenkrát platilo totéž - v podstatě první velký film, který prokázal Scorseseho nekončící kvality a napsal mu velkou budoucnost. A nejen to. Taxi Driver spojil tyto dva hvězdné talenty (nepočítaje Mean Streets) v spolupráci, která znamenala geniální kinematografickou éru zuřících býků, mafiánů, casin a dalších. Lze tak vůbec váhat nad tím, jestli má Taxi Driver patřit k těmto legendám? Zákonitě musí a také patří. De Niro v roli rockyovsky hloupého a jednoduchého Travise byl více než excelentní, Scorsese mu pro výkon připravil neopakovatelnou atmosféru, Jodie Foster jako kurva byla opravdu roztomilá a aby do sebe vše zapadlo, doplnila tuto souhru vždy geniální a jedinečná aura New Yorku. Myslím, že víc netřeba dodávat.

75%. Snažil jsem se od Escape Plan nic moc neočekávat, přece jenom, ani jeden z hlavních protagonistů už není z nejaktivnějších herců a především na výkon pana guvernéra jsem byl velmi zvědavý, protože jsem ho od konce jeho politické kariéry prakticky hrát neviděl. Možná právě díky mým nicotným očekáváním, i přesto, že jsem v námětu viděl celkem slušný potenciál, jsem byl nakonec velmi mile překvapen. Arnold Schwarzenegger předvádí i po letech více než parádní výkon (tedy ne že by mu to strniště nějak zvlášť slušelo), ani Stallone nebyl špatný, příběh nepodkopala žádná kýčovitá scéna, která by mohla zničit dosud vybudovanou atmosféru (tedy možná až na tu úplně závěrečnou), a dá se říct, že jsem se prakticky ani jednou nepodíval, kolik času zbývá do konce, což u mě značí velmi vysoký stupeň zájmu. A Caviezel jako záporák byl parádní - arogantní, lhostejný sociopat bez špetky lítosti, tak, jak to má být. Já jsem spokojen.