e-pilot

Vtipy a scénky použité v upoutávce byly mnohem lepší, než ty nakonec sestříhané do filmu.

Když ráno vstanete, osprchujte se, pomodlete, vychutnejte poslední snídani, navlečte si pomyslnou vestu s pár kily výbušniny, běžte na zastávku tramvaje, stoupněte na ostrůvek, počkejte na přijíždějící soupravu, napočítejte 3-2-1-teď, zavřete oči a představte si, že mačkáte spoušť. Až budete příště odsuzovat sebevražedné atentátníky, vzpomeňte na tenhle zážitek. Ono není zrovna lehké rozhodnutí obětovat sám se, že jo? Nejhorší je, že mladí Palestinci jdou ve stopách svých otců, kteří místo vyjednávání volí raději teror a z poslední volby dělají první a jedinou. Ještě k filmu samotnému - tento příběh je velmi niternou výpovědí, doslova svědectvím o osudovém rozhodnutí. Ten z hrdinů příběhu, který v sobě nakonec najde odvahu, není zdaleka ten, od něhož byste to zprvu očekávali.

Budu naprosto upřímný. Po vizuální stránce jde o vykradeného "Blade runnera" a "Minority report". Scénář je místy nudný, až nudně ubíjející, bez jakékoliv pointy - oproti originálu. Hrdinové furt někam běhají :-) Film působí spíš jako záznam maratonu, toliko s rozdílem, že při něm se vystřelí pouze jednou na začátku, kdežto v téhle patlanině běhají a střílí beze smyslu pořád dokola. A režisér? O tom si myslím, že musí mít šikovnější jednovaječné dvojče, kupodivu stejného jména, jinak si nedovedu vysvětlit, jak by tenhle packal mohl natočit "Smrtonosnou past 4.0".

Rád bych se dožil důchodu, a tak se nekoukám na zprávy, ze kterých mi - místo zisku informací - hrozí nanejvýš vředy. Zcela upřímně však musím přiznat, že tento seriál mě dostal hned od prvního výbuchu emocí při odpovědi, proč není Amerika nejlepší zemí na světě. Když na nic jiného, tak aspoň na tuhle dvouminutovou odpověď hlavního hrdiny se podívejte a sami uznáte, že nic pravdivějšího jste z televizní obrazovky už léta neslyšeli.

Zdeněk Mahler představuje osudovou "Slovanskou epopej" Alfonse Muchy, jejíž velevýznam daleko přesahuje českou kotlinu a je doslova universálním poselstvím lidství, nenásilí a morálky. V ozvěně dnešních dní dodávám ...a jen posraní Pražáci z ní chtějí vytřískat peníze. Zatímco kdysi obdarované Praze nevadilo, že srolovaná plátna hnila v odkladišti, tak účel dnešní překomercializované doby posvětil prostředky, plátna ukradli Moravskému Krumlovu, který je doslova zachránil před zánikem, a to, co dostali darem a mělo být dostupné zdarma každému v samostatném pavilonu, prodávají za 30 stříbrných v NE-Národní galerii.

Láska až za hrob, doslova na věčnost. Film, při kterém běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže. Pravé filmové umění, anebo spíš kouzlení s obrazem a zvukem.

Ve středověku by za podobné zneuctění idolů usekli Lucasovi obě ruce. Ale koneckonců zesměšnil tolikon svoji vlastní dřívější tvorbu, takže jen jedna bude stačit...!

S mocí přichází i odpovědnost. Když se však k moci dostanou bezohlední, penězchtiví a ničeho se neštítící kariéristé, tak to dopadá takhle. Velká škoda, že o našich mocí pošpiněných politicích/nepoliticích se už pěknou řádku let podobný film natočit nepodařilo. A že těch námětů je... jako na seriál. Velká a malá privatizace, Stehlíkova Poldi Kladno, Martinův ČEZ, Grossův strejda, Klausovy holky, Topolánkovi kmotři, Bémovi kámoši, Železného Nova, Bubuvize, Plzeňská práva, Rathovo víno, Parkanové Casy.

Vždycky, když slyším o Městečku Twin Peaks, vytane mi na mysli parodická scéna, ve které vidinami stižený Homer tančí s koněm za zvuků tesklivé melodie. Naprostý úlet. Pamatuji, že hodně podobný dojem jsem při zhlédnutí nabyl taky, byť šlo o jeden jediný díl: "Ten, kdo to napsal, musel být v mládí dobrovolníkem testujícím LSD."

Koukám na tento kriticko-humorně-poučný dokumentární seriál prakticky od roku 1993, dost nepravidelně, spíš nahodile, ale pokaždé se nestačím divit, co jsou někteří lidi zač. Škoda, že se tvůrci soutředí jen a jen na to špatné či negativní. Vždyť Češi patří k národům, které přispívají na dobročinnost v poměru ke svým příjmům snad nejvíc na světě, třídí odpady nejvíc ze všech zemí Evropy atd. Jo jo, tepání veřejně obecných nešvarů je sice fajn, zvlášť, když se to netýká nás osobně, přesto však pochvala tu a tam taky potěší. A nemusí jít vždycky jen o hrdost na přeplacené fotbalisty nebo hokejisty jednou za rok, když se jim poštěstí neprohrát s nějakým dobrým týmem.