Netvor

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~ (14.07.2023)

Ak niečo získava ceny na festivaloch, je jasné, že musí obsahovať isté prvky, ktoré sa dnes považujú za svetoborné. A tak bolo tomu aj tu, pretože ak by šlo len o film o sile priateľstva, prešiel by možno bez povšimnutia. Ale keďže ide o silu priateľstva prerastajúcu do homosexuality, tak to je na ovácie v stoji, pričom niektorým pedo orientovaným nestáli len nohy. Možno by sa dalo bojovať proti homofóbii v Japonsku aj inak, ako síce citlivým, ale stále zobrazením vzťahu 14 a 12 ročného. Remeselne ale dobre spracované a všetko ostáva len v náznakoch, takže dávka kinedrilu nebola potrebná. (21.01.2024)

Nechme stranou sporťácké žvásty, že je Koreeda zpátky ve formě. Klíčové je, že jeho novinka "Netvor" se opírá o bravurní scénář Júdžiho Sakamota, který tvoří masivní páteř tohoto maximálně působivého díla. Vyprávění sice staví na již mnohokrát užitém konceptu různých pohledů na stejné události, ale svou precizní výstavbou nejen, že dokládá funkčnost tohoto narativního konceptu, ale především jej uplatňuje k naprosto pohlcujícímu a zdrcujícímu výsledku. Pečlivě v divácích buduje konkrétní očekávání a domněnky, které pozvolna a opakovaně rozkládá, čímž současně zrcadlí jedno ze svých ústředních témat. "Netvor" pojednává o monstrech každodennosti, kterými jsme my sami. Těmi nás nečiní vyloženě zloba, nýbrž uchylování se k ukvapeným závěrům, které si domýšlivě vyvodíme ze zlomků situací, aniž bychom se pídili po tom nahlédnout nejprve celek. V Koreedově uchopení tento základ nabývá odzbrojující podobu, protože se straní jakékoli okázalosti a naopak k celému vyprávění o křehkosti bolesti přistupuje s nenápadnou bezprostředností. ___ Pro mě osobně se "Netvor", viděný na festivalu v Cannes, stal zosobněním onoho Svatého Grálu filmových zážitků, které přesně člověk doufá, že na festivalech najde, byť už se to děje spíš jen vzácně. Koreeda mě svým pojednáním o šikaně a bolesti nejprve důsledně odzbrojil a pak ve finále naprosto rozsekal. A to do té míry, že ve mě vyvolal touhu vytratit se z toho zběsilého shonu festivalu a jen se osaměle toulat nočními uličkami a nechat v sobě doznívat ty emoce a myšlenky. (27.06.2023)

"Happiness is something anyone can have." Nedal bych z hlavy jiný snímek, kde je nejdepresivnější i nejtemnější možné rozuzlení podáno jako nádherně lyrická div ne feel-good tečka. A tento kontrast "povznášející mrazivosti" se do mě zahryzl natolik, že to nemůžu dostat z hlavy. Přitom je to takový titěrný detail, až blbost, řeklo by se. Přebíjí to pro mě veškeré ostatní dojmy. Kladné (výtečně vystavěno, navzdory závažnosti a velikosti témat sympaticky přízemní a utlumené, fenomenální Sakura Andó) i záporné (především třetí část, která přešlapuje na místě, protože divák už v tu dobu ví "kudy, kdo, proč" a je mu i jasné k čemu to nevyhnutelně směřuje). Tradiční a přesto v mnohém jiný Koreeda. Možná z důvodu, že tentokrát není i autorem scénáře? Jakkoli bych to nezařadil mezi jeho nejlepší díla, tak to ve mě paradoxně zůstává nejvíce. Což cením. (11.01.2024)

Japonsko nie je Južná Kórea, a to neplatí len v prípade porno filmov, ale aj inej tvorby, ako sú napríklad drámy či thrillery. Stále neviem, aké posolstvo mal tento snímok zanechať, no zato môžem smelo skonštatovať, že toto je solídna strata času, ktorá v rámci žánru nedokáže nijak mimoriadne zasiahnuť, a to je pri takomto druhu námetu doslova trestuhodné. Nuž ale, keď nepadne ani facka, keď nikto ani len nezvýši tón, ťažko sa divák donúti k slzám. (07.02.2024)