Já Kapitán

Aneb jak to vypadá, když dva náctiletí naivové, kteří sní o sladkém životě v Evropě, jdou drsnou cestou ze Senegalu do Itálie jako většina nelegálních migrantů. Autentické, přesvědčivé skoro až dokumentární, syrové s několika velmi silnými scénami plus přesvědčivé herecké výkony a solidní produkce. PS: Musel jsem nakonec přidat pátou hvězdu, když tady ti militantní antisluníčkáři  sází odpady, ikdyž to ukazuje jen realitu. (23.05.2024)

Jestliže anotace k filmu slibuje homérovské drama, je tento příslib vrchovatě naplněn. Snímek Já kapitán je jedním velkým mýtem - cestou hrdiny, jejíž nedílnou součástí je i iniciace, během které se z chlapce stává muž. Šestnáctiletý Seydu odchází z rodné vesnice v Senegalu spolu se svým bratrancem Musou na strastiplnou cestu do Evropy. Seydu opouští svou rodinu tajně, čímž se odpoutává od své pečující matky, která jej chce ubránit před „nebezpečným světem“ – tedy nevědomě brání tomu, aby Seydu dospěl. Seydu se dostává během své cesty do hraničních životních situací - právě tehdy se ale projevuje jeho zralost péčí o druhé (dokáže upozadit sám sebe). Velmi dojemně působí scéna, kdy Seydu jemně omývá Musovo tělo, což lze vnímat jako projev hluboké lásky a služby druhému. Magicko-realistické sekvence, které jsou součástí vnitřního prožívání hlavního hrdiny, působí úchvatně, byť nejsou okázalé. Právě proto, že je hlavním hrdinou senegalský chlapec – migrant - lze na snímek pohlížet jako na epos, který navrací ztracenou lidskou tvář a důstojnost všem migrantům. (16.05.2024)

Film je mrazivou obžalobou vykorisťovania utečencov. Matteo Garrone natočil film o dvoch dospievajúcich chlapcoch - utečencoch, ktorí sa snažia dostať zo Senegalu do Európy. Je to aj o tom ako chamtivosť a korupcia poháňajú moderný obchod s otrokmi. Film vyvolá v citlivom divákovi bezmocnosť. Ja kapitán, je úžasný film a skutočné umelecké dielo, je to aj veľmi bolestivé. Hlavný protagonisti napriek všetkému zlu nestrácajú svoju ľudskosť, súcit a lásku a to je obdivuhodné. (18.05.2024)

Io Capitano je film, který nikdo z vás nezná, nikdo neviděl a nikdo taky neuvidí. Na tomto filmu jsem byl v Římě, abych se podíval jak je italská kinematografie rozdílná od české.  No lehké to hodnotit úplně nebude, jelikož to bylo francouzsky s italskými titulky, takže jsem si musel celý film domýšlet, co kdo říká. No už z počátku jen to, že v celém Římě mají tak 3 kina a z toho je jedno multikino, nemají tam žádnou síť známějších multikin, co by měla i třeba nějaké občerstvení.  To neříkám, že je špatně nemít občerstvení, ale když se podíváte na třeba jen česká kina, tak v každém větším městě je nějaké multikino s nějakou značkou, co má občerstvení. Tohle ani nebylo v žádném obchodním centru. No prostě co tím chci říct, tak že se tam ani neobtěžují pořádnými moderními multikiny na každém rohu, natož aby vůbec se zajímali o kinematografii.  Tím krásně přejdu k režii Io Capitano, protože to byla katastrofa. Nejvíc basic záběry, žádné nápady, nejhorší střihy ve filmu, co jsem viděl v mém životě, doslova každý střih mezi scénami bylo prolínání mezi záběrami. Co absolutně nechápu je to, že scény v noci byly úplně úžasně nasvícené. Jako proč jsou tyhle scény tak dobře udělaný a zbytek je jako kdyby to natočil úplný amatér.  Co dále musím pochválit byla hudba, ta tomu dodávala alespoň nějakou hodnotu, každý tichý záběr na cokoliv s hudbou byl naprosto nádherný. Ale to je asi tak všechno dobré na tomto filmu, nevím jestli to je podle skutečné události, ale jestli ne, tak je i ten scénář katastrofa.  Upřímně tohle se docela špatně hodnotí, když nerozumíte těm dialogům, ale z technické stránky to byl jako těžký podprůměr, na druhou stranu to bylo lepší jak v Česku, takže těžko říct. Jelikož jsem tomu nerozuměl tak tomu trochu přidám, ale stále jsem na podprůměru. 4/10. (12.10.2023)

Seydou a jeho bratranec Moussa žijí v Senegalu s rodinami, ale chtějí ten fame v Evropě, protože umí trochu zpívat bubnovat a tomu logicky nikdo nemůže odolat - rozhodnou se, že na tajňačku odjedou (šetří si už nějakou dobu love) a pak se vydají na svoji odyseu, kde zjišťují, že vás cestou všude všichni jen chtějí omrdat o prachy, falešný pasy, podplacení policisty, který vám nežere vaše falešný pasy, strkání si peněz do zadku, aby je nenašli při kontrole, a následně kontrola, co do vás cpe projímák a je připravená odhalit váš podvod (člověk si skoro připadá jako když jeden článek navazuje na druhý a jsou spolu domluvení aby uprchlíky co nejvíc podojili - sebemenší možnost z nich dostat peníze, jako když vymačkáváte poslední kapky z citrónu). V jeden moment je Seydou dokonce odříznut od bratrance a zajat libyjskou mafií, která prodává lidi jako on do otroctví, podaří se mu ale skrze jednoho MVP dostat postupně do lepší a lepší pozice, zatímco pátrá po odloučeném bratranci... nakonec se mu podaří znovu jej najít, ale cesta z Afriky není levná a není snadná, Seydou nakonec musí řídit loď a tak na sebe převezme nejdřív příležitost, ale pak musí přijmout i zodpovědnost téhle příležitosti. Problém je, že v tom závěrečném klimaxu ten film prostě už tolik nefunguje, chápete tu motivaci postav, ale zároveň jste v kontextu současnosti asi tak nadšení z jejich "příjezdu", jakože "tak na vás jsme tady fakt čekali". Film má slušný napětí během cesty africkou částí, protože člověk chápe, že je to hodně o tom, dostat se z jednoho místa na druhý, má to pár pasáží, co jsou gud, ale zároveň je to vydírání: mám cítit sympatie? (13.03.2024)