Svět podle Daliborka

Hanácké neonacista a něžné barbar Daliborek v inscenačních osidlech lékaře Víti Klusáka.. Francouzský filozof Helvétius kdysi řekl, že člověk najde svou moudrost, jen když se setká s hloupostí jiných. Tohle byl primární cíl pana doktora! Pokus uzdravit omezeného pacienta byl v téhle estrádě na úrovni Výměny manželek pouhou zástěrkou, jinak by zvolil zcela jiný léčebný postup.. (12.01.2018)

Po pár minutách je jasné, že Daliborek prostě neví, přesněji řečeno nemá ani šajnu o tom, jak to ti germánští čističi Evropy tenkrát vlastně mysleli. Tomuto zcela zaslepenému ignorantovi československé historie by to možná došlo až několik hodin potom, co by si vyzkoušel "posbírat pár kusů" do krematoria...ale ani to není jisté, takže Klusák jen a pouze dojebal jeden už tak rozjebaný život a Daliborka můžeme po chvilce odsunout do pozadí, v tomto případě je ta ruční brzda v mozkovně zatáhlá opravdu fest. Můžeme tedy zkoumat Klusáka a jeho režii. Líbila se mi. Střih, záběry i doprovodná hudba, nicméně profláknutý fakt o zinscenování a nastrčení určitých osob vše degraduje. Toto už není povedený Český sen, ale noční můra kombinující sociální bizarnost a osvětimskou blamáž, jež lze nazvat mezinárodní ostudou a tvůrčím i lidským fiaskem. Kdyby dal Klusák vše k dispozici zdarma na youtube, divák by ho určitě přijal vlídněji, takhle nás vlastně staví do pozice Daliborka. Divák prostě neví. Jediné opravdové je snad tragikomický koncert a zároveň veřejné zdiskreditování vítěze Českého slavíka...Ortel opěvuje svého vůdce a čeští klauni se slovanskou krví v těle si hrají na germány. Mezi nimi zmatený Daliborek, který se stále snaží přesvědčovat okolí o své pravdě. Má tedy tento (ne)dokument nějaký význam? Ano! Bedlivě pozoruj a zabij v sobě Daliborka, národe český! (10.01.2018)

Je zjevné, že film balancuje někde mezi dokumentem, karikaturou a čirou aranží. Což je ve finále jedno, jelikož se mu daří býti půvabně výstižným náhledem do světa prapodivné sociální neinteligence, sváděné na tu nejjednodušší cestu. Jediným vyloženým přešlapem zůstává scéna z Osvětimi (absolutní morální rozstřelenost), jinak se člověku dostává výživného koktejlu výsměšné sondy s nepříjemným pocitem, že tihle lidi mezi náma fakt žijou a mají právo volit. Jak říká sám Daliborek, je nutné si zvolit ismus - škoda, že si všichni jemu podobní vybírají debilismus. (25.02.2018)

Dala jsem si pár dní odstup, než něco napíšu. A pořád nevím. :) Je mi skoro blbý přiznat, že jsem se skoro celou dobu u žehlení smála (a byla jsem vděčná, že jsem se na to nešla do kina, protože tam bych se asi tolik smát neodvážila - inzultace by hrozila ze všech možných stran). Samozřejmě, že ten film (ano, budu tomu říkat film) je celý snímán z povýšeneckých intelektuálních výšin (Klusák získal k rozcupování vskutku příhodný materiál), o čemž nejvíce svědčil právem kritizovaný hodně ubohý závěr. Ale zase chápu, že tam pan režisér chtěl narvat nějakou bomba pointu, jinak by to celé vlastně někdo (patrně dokonce i dost lidí) mohlo chápat jen jako velkolepou oslavu vrcholné tuposti (a zlých lidí). Ale nejen Daliborka, ale bez výjimky všech, kteří se ve filmu vyskytovali (a vystavovali). V rámci svého duševního zdraví budu proto doufat, že těchto typů lidí (na hranici svéprávnosti, ale stále ještě svéprávných), je v populaci menšina. A že, stejně jako Daliborek, propásnou termín voleb. (13.01.2018)

Gangnam Style CZ a velkolepá paradokumentární exploatace Česka, na níž stejnou silou, ruku v ruce, tahá za řetěz "pražská" intelektuální elita a ten nejspodnější schod eskalátoru společnosti. Eskalátoru směrem dolů. Přiznám se však, že být to na mně, film se jmenuje "Nejsmutnější člověk na světě". Klusák, stejně jako Ulrich Seidl, popisuje neexistující hranici dokumentu, kdy dává prostor a prostředky lidem ze dna společenského žebříčku, aby sami inscenovali etapy svého života a oni tak poslušně vytvoří tu nejbizarnější noční můru městského liberála, aniž by jim cokoli docházelo. Tato metoda, hádám si tvrdit, je naprosté unikum, jehož výsledek právem rozděluje publikum trpící tím, že jim někdy někdo oznámil, že dokument má být pouze voyeristické snímání reality s mluvícíma hlavama či overvoicem. Závěr, který dostává do držky zleva i zprava, je naopak na místě, protože i sám Klusák, vyběhnuvší před kameru se stane součástí vlastního cirkusu, ve kterém donutil konfrontovat páně Daliborka s devadesátiletou přeživší holokaustu, což je opravdu odvážný sociopatický přešlap, který si on sám dle mě v té situaci uvědomil. Neočekávaný vývoj scény, kde zleva nasraně vyvádí režisér, stoicky stojí Daliborek v davu nevěřících turistů a v pozadí v troskách baráků koncentračního tábora si utírá oči oběť nemohoucí oběť holokaustu... to je dokument. Víta Klusáka pořád považuji za jednoho z našich nejodvážnějších intelektuálů. Ale taky na mě možná zabírají ty jeho nevinné velké oči laně. (06.10.2017)