Poslední dům nalevo

Na rozdíl od remaku pojal Craven svůj film jako satiru na společnost, což dělal i ve svých zombiárnách. Pseudoromantické (tedy spíše kýčovité) záběry přírody jsou v přímém protikladu k jednání lidí. Rovněž v průběhu násilných scén zní příjemná country, což připomene Kubrickův Mechanický pomeranč (1971). Samotné násilí se smrskává na krev, většina záseků jde mimo kameru. Nevadí to. Film není prvoplánovým hororem, ale psychologickým dramatem. Craven chce ukázat nejen hloupé a naivní chování dívek, ale především neschopnost státního aparátu v momentě, kdy má pomáhat. Samotní policisté jsou karikaturou a jakoby vypadli z vtipů o poldech. ,,Nejedem.",,Ano, nejedem, ty debile, protože došel benzín..." Brutalita filmu je v jednání postav, a tak usekntutí ruky nebo noření pily do břicha není nutné ukazovat. Ano, citovaný Pramen panny byl zřejmě hlavní inspirací, ale podobné příběhy najdeme i v lidové slovesnosti. Touha po pomstě je pochopitelná, avšak dláždí cestu do pekla... (27.04.2017)

Další extrémně přitroublý exploaťák ze sedmdesátek, s naprosto neskutečně příšernými "hereckými" výkony a ultradebilním scénářem. Zajímavý je snad jen tím, že se stal předlohou ke dvěma pozdějším (a také nijak oslnivým) filmům, a to k "The House in the Middle of Nowhere" (2005) a stejnojmennému remaku z roku 2009. Film je jen nepatrně málo dementnější než I Spit On Your Grave (1978), u kterého jsem řešil, jestli náhodou celý štáb včetně herců nebyl retardovaný. A u tohohle kinematografického lejna jakbysmet. Ale zatímco "ISOYGu" jsem dal jednu hvězdu aspoň za Camillu Keaton, tady mě žádný důvod pro hvězdu nenapadl. Naopak za policisty, boj s motorovkou a skok do bazénu bych nejradši ten odpad! zdvojnásobil. Zapamatováníhodná je z něho jen krásná a teskně melancholická píseň Davida Hesse "The Road Leads to Nowhere", jinak čistokrevný odpad a ukázka otřesné scénáristické i herecké (vlastně neherecké) demence. (12.02.2014)

Tohle killer movie/ exploitation je pradědkem Devil's Rejects, ale i dalších podobných násilností, co se za posledních 30 let natočily. Samozřejmě to nedosahuje takové míry shockingu jako kdejaký dnešní snímek, ale svůj půvab to myslím zdaleka ještě neztratilo./ Parta saďourů --nadšenec do sexuálních zločinů, hrubián vůdčí typ, jedna blbá nána, slaboch závislák (what would you do if you were me?)-- si na útěků z vězení chytí dvě mladý holky. Pohrají si s nimi stylem ponížít, znásilnit & zabít, jenže náhodná návštěva rodičů jedné z obětí se jim pak po právu vymstí./ Ačkoliv už to dneska sem tam působí nechtěně vtipně, případně amatérsky, odlehčené momenty se střídají s těmi vážnými a překvapivě naléhavými. Jedna pasáž se dostane vyloženě nad věc, když skvěle zachytí onu pověstnou prázdnotu těsně po vražedném aktu. And the road leads to nowhere... (screeny) (24.12.2008)

Cravenův debut a zároveň asi i to nejbrutálnější dílo, jaké kdy mistr žánru natočil. Amatérské podmínky nebyly na škodu, právě naopak, jelikož i dneska působí tenhle film špinavým a neuvěřitelně syrovým dojmem. Celou tu zvrhlou zábavu umocňuje polodokumentární kamera, ta totiž slouží jakoby další osoba, díky níž je nám dovoleno sledovat zblízka všechny ty hrůzy. Hudba často a vtipně kontrastuje s děním na obrazovce, což atmosféru trochu narušuje, ale náplastí je závěrečná vybíjená, kdy se ke slovu přihlásí ostré zuby a motorová pila. Ale pozor, cenzurovaná verze se od té nesestříhané liší jako kuře od krocana. Důkazem budiž dvouminutový a detailní záběr na zkrvavené ruce, jak se téměř s láskou probírají v dívčiných vnitřností. Prostě síla, co si budeme povídat... (25.05.2011)

"Dá se natočit komedie o masových vrazích, kteří unášejí děti, mrzačí je a vězní ve sklepě svého domu?" ptal jsem se řečnicky ve svém komentáři u Cravenových LIDÍ POD SCHODY. Jistěže ano a co teprv o ponižování, znásilnění a ubodání dvou dívek bandičkou psychopatů, to je přece téma na ještě větší řachandu! Wes Craven je velmi nemocný člověk. Chvíli jsem si zkoušel nalhávat, že za jeho posedlostí přehráváním drastických témat do komediální roviny je vyměklá snaha je trochu zjemnit, ale pravdou je, že má prostě úchylný smysl pro humor (což je ovšem rozhodně lepší než ona první varianta). LHL si co do krvavosti a brutality nezadá s jinou pozdější exploatační klasikou I SPIT ON YOUR GRAVE, se kterou ho pojí i nulový rozpočet a zjevný amatérismus filmařů, který ale podle mě v obou případech výrazně přispívá k realističnosti díla. Tu bohužel Craven soustavně podkopává šílenou hipísáckou hudbou a groteskními prostřihy na rodiče jedné z dívek a na dvojici přitroublých policajtů. Ano, je to bizarní, strašlivě iritujicí a jen těžko se to ignoruje, přesto ale LHL rozhodně stojí za shlédnutí. Tedy jak komu, protože jej osobně považuji za slabší než I SPIT ON YOUR GRAVE a ten ustálo jen několik vyvolených lidí. (17.02.2006)