Synecdoche, New York

První Kaufman který mě skutečně rozštípal. Tohle byla paráda, ten film měl prostě všechno, člověk se smál, pak se mu chtělo brečet a přitom jen čuměl se spadlou čelistí co všechno tam Kaufman dokázal nacpat za vychytávky. Škoda mírně uondaného konce. 9/10 a musím si zopáknout Věčný svit..., prvně mě moc nevzal,ale cejtím, že už jsem dozrál... (29.11.2009)

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10 (12.12.2009)

Pre mňa je táto snímka príkladom toho, ako to dopadne, keď sa rozhodne niekto robiť všetko sám. Je tam ku podivu veľa výborných nápadov, ale čo z toho, keď je to všetko zabalené iba do životných pocitov režiséra Kaufmana a spracované bez snahy odovzdať to divákovi v zrozumiteľnej forme. On tomu určite rozumie, ale nič by sa nestalo, keby si ich nechal napísané v denníčku. alebo, keby si k tomu zavolal nejakého šikovného režiséra. Možno keby sa o tom scenári bavil s niekym ďalším, tak by to spoločne spracovali do zrozumitelnejšieho dielka. No a aj po režijnej stránke je to úplne bez nápadu. Kaufmanovi herci sa totiž skoro v žiadnom zábere nehýbu a defacto tak vystupujú iba v úlohe hovoriacich hláv. Tak ma napadá, že najlepšie by bolo, keby z toho spravil rozhlasovú hru. Jediným pozitívom a lákadlom, na ktoré vás môžem nalákať je, že ak vydržíte približne hodinu a pol, dočkáte sa božského tela Emily Watson, kvôli ktorej som sa do tohto diela pustil. Aspoň od nej som teda dostal viac, než som čakal. (01.06.2019)

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)