Aksál

Na první pohled krátká povídka, při zevrubnějším prozkoumání však mám pocit, že se tvůrci dokázali obsahově dotknout všeho, co je pro lidský život klíčové.. A ač se to zdá neuvěřitelné, skutečnost je taková, že pouhé dvě otázky mohou jednu přivést na životní křižovatku.. Plus výborná Maruška Drahokoupilová, krásná žena s milým úsměvem a příjemným hlasem.. (28.02.2018)

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Chtěla či nechtěla mít psa? Je či není šťastná? Miluje či nemiluje svého manžela? Možná si sama Emma (kouzelná Marie Drahokoupilová) nikdy takovéto otázky ani nekladla, možná se ale jen „bojí otázek, které si sama zakázala“. Každopádně, když se do její přítomnosti vetře svůdný Josef Abrhám, aby ji „říkal hlouposti, ve kterých je smysl všeho,“ dokáže dotyčnou dokonale rozhodit. A stačí mu na to ani ne půl hodiny... Tahle televizní miniatura je určitě dokonalou ukázkou toho, že i na takto malém prostoru se dá udělat velké umění. Výborná je zejména kamera (viz hlavně detailní záběry na hlavní protagonistku) a rovněž hudba s velmi dobře rozpoznatelným rukopisem Luboše Fišera. PS: Shlédnuto na počet dnes zemřelého Josefa Abrháma. (17.05.2022)

Strhující, nečekaně dramatická a velice emotivní půlhodinová konverzačka. Josef Abrhám a Marie Drahokoupilová po sobě nemilosrdně pálí otázkami a odpověďmi mistrně napsanými Pavlem Kohoutem, patřičnou atmosféru dokresluje hudba Luboše Fišera a režie Jiřího Bělky, který si pohrál s dlouhými záběry. Zkrátka a dobře další archivní televizní klenot, který bychom si měli hýčkat. Doporučuji všem. (03.12.2011)

Jak (různě) lze toto dílo pojímat, dokumentují komentáře PollyJean, Aelity a Vančury. Já se omezím jen na adoraci. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tak skvostnou televizní inscenaci (natož původní), jako je Aksál. Při počátečním rozhovoru dvou párů jsem si myslel, že mám Kohouta (autora scénáře) přečteného: že poté, co se prostřednictvím 7 zabitých vypořádal s vlastní minulostí, hledí nyní už k zářné emigrantské budoucnosti. Ale jakkoli i zde by bylo lze usvědčovat autorský osobní mindrák, šlo by o nesmírně ochuzující optiku. Aksál je velmi dobře (až brilantně) napsaná, nadto precisně zdramatizovaná, překrásně situovaná a nasnímaná, úžasně sehraná povídka. Neuvěřitelně přesně dimenzovaná a natlakovaná. Pouhá půlhodina jejího trvání stačí, aby se zakymácel život (jak tady někdo píše: 30 minut rozhovoru stačí na to, aby se zhroutilo neotřesitelných 12 let). Kde se místy zdá být napsaný dialog příliš návodný či příliš spěchající, dojem okamžitě přechází do polohy generální metafory. Vcelku ovšem stačí brát ho doslova, což je zásluha práce režiséra a jeho štábu, jakož i herců. Solidní Adamíra nemůže být nezmíněn, samozřejmě ale mám na mysli dokonalou Drahokoupilovou (herečka, kterou prakticky neznám) a Abrháma, nekompromisního a svůdného jak apoštol (už vyzrálého, ale ještě nezajetého ve své pohodlné klasické filmové poloze). Prostá dialogická televizní inscenace, při jejímž sledování mě jako diváka zároveň strhával obsah i plnil nadšením každý formální detail a projev (včetně např. zámlk mezi slovy, o obrazech nemluvě). A jelikož jsem naštěstí méně bystrý než mnozí komentující, neminul mě ani monumentální závěr. (21.07.2014)