Věrná kopie

Abbas Kiarostami se vydal do Evropy a vyšlo mu to. Natočil zajímavý příběh o páru, který se náhodně potká a hrají spolu hru na manžela a manželku. Je to zvláštní hra a vy ani nevíte, jestli je to pořád hra, nebo je v tom i něco víc. Díky skvělým hercům a zajímavé, místy až absurdní atmosféře, dovede film snadno zaujmout. (29.11.2016)

První evropský film iránského režiséra Abbase Kiarostamiho. První filmová role britského operního pěvce Williama Shimella. Sdílení italské kultury a přítomnosti jako součást děje. Bylo? Nebo nebylo? Klíčem jsou dva rozhovory: mezi matkou a synem v restauraci a ženou a mužem u kávy. Nejde o variaci Falešného autostopu nebo Rozhovoru s jinou ženou, přestože se podobné interpretace nabízejí. Jednoduše snaha o „Věrnou kopii“ mnoha jiných situací. Líbí se mi nad tím filmem přemýšlet. 14.2.2014: Děkuji Jaromíru Blažejovskému za informaci o záměrně chybějícím mezititulku. Celý příběh tak dostává nový smysl, přestože nezestárli a vůbec se nezměnili. Takže bylo a já se jednoduše mýlila... Nakonec i kdyby nebylo, je to jen hra. S divákem samozřejmě. Dnes, přestože už nad filmem přemýšlet nemusím, líbí se mi ještě víc. Vynikající záležitost. (22.04.2012)

Copie conforme má jeden význam přesně se kryjící i s českým překladem. To však Abbasu Kiarostamimu nevadí, aby na tomto definitoricky jednoznačném pojmu, nezaložil konverzační drama. Z kopie dokumentu se stává umělecká kopie a posléze, jako vyvrcholení, kopie lidského vztahu (zde virtuální manželství, jehož jedna strana přesvědčuje druhou o jeho realitě). Pokud, jak se říká, jsou všechny ženy stejné, může si jakákoli žena nárokovat jakéhokoli muže jako manžela. Ale pozor, nejspíš ho musí přesvědčit, že jejím manželem už je. Třeba ho zavede do hotelu, kde spolu kdysi strávili svatební noc; a je překvapena, že nevidí (a necítí) to, co tehdy. Možnosti muže se zužují: teď už si může jen buď vzpomenout nebo ne. Pokud si nevzpomene, pak je to samozřejmě možné, neboť všechno se časem mění: hotel, okolí, muž i žena. Předložená kopie je ale notářsky ověřena. Bránit se tomu je zbytečné. Juliette Binocheová, která už natočila tolik filmů jako Jean-Pierre Léaud, působí ve filmu nepřesvědčivě, buď ví o tom, co hraje, příliš mnoho, nebo své roli nerozumí. (01.08.2020)

toto bylo pro mě velké zklamání, hlavně kvůli zdejšímu vysokému hodnocení - hlavně u mých oblíbenců, kterému nerozumím. Už dlouho jsem neviděl tak "nefilmově" vyprávěný děj a vyloženě jsem se u něho nudil. Kamera byla hodně nezáživná a obraz mi připadal zbytečný i vzhledem k tomu, co tam ti hlavní postavy řešili a dělali. Možná by příběh víc vynikl v rozhlasové hře nebo v divadle. Ta hvězdička má u mě skoro namále, ale odpad by si to nezasloužilo. (17.12.2011)

Docela mazaný, ale občas ty únikový dveře přeci jen trochu skřípou. Film tak sám působí jako hra na něco, vytváří vlastní realitu, která už pak s originálem (vztahem dvou lidí) nemá mnoho společného. Protože jinak by výčitkami stíhaný muž nebo žena ochraňující své těžce zkoušené sebevědomí museli na konci individuálně prchnout. (10.02.2012)