Světová invaze

US army PR specialist Jonathan Liebesman. Ten, který natočil celovečerní adaptaci armádního náborového letáku. Tento fakt se evidentně pokusil zamaskovat nálepkou docu-katastrofického jarního blockbusteru, desítkami eye-candies a technických vychytávek, z každého záběru ovšem i přesto čiší prvoplánová oslava desátníků, seržantů a plukovníků. Zvlášť ve druhé polovině se Battle LA doslova zvrhne v naprosto nezřízené orgie toho nejprovařenějšího armádního patosu, smrtících klišovitých hlášek, procítěných promluv, čirého patriotismu i plakátového hrdinství. Uncle Sam wants you, darling. 50% (22.05.2011)

Opakování je matka moudrosti, takže kdyby někdo zapomněl, že Team America je světovej policajt, je třeba mu to každých pár let připomenout. Dalo by se říct, že kdyby se tenhle pokus o záchranu světa konal třeba v Bangladéši, nebo v Surinamu a kdyby to bylo oproštěno od tolika dementních keců, pak by to třeba mohlo atakovat i čtvrtou hvězdu (nezaměňovat se stejnojmenným seriálem české provenience). No, dobrá, trochu slevím, co třeba další záchranu světa přesunout jen někam těsně vedle, třeba do Kanady, nebo Mexika? Kuba? Aljaška? Taky nic?... No tak ne. Takže divák natěšeně (nebo vyděšeně) sleduje akci, akci, akci a pak pro změnu akci, občas rozředěnou již zmíněnými kecy, tolik připomínající projevy politických (j)elit ve chvílích, kdy je třeba stádu voličských ovcí sdělit, že bude líp (což se nikdy "z objektivních důvodů" nepovede splnit). A tak si Američané opět po letech prožijí svůj Den nezávislosti, kombinovaný s Válkou světů, přičemž už jen málokoho zaskočí, že i tenhle patetický americký blockbuster natočil režisér s německy znějícím příjmením (následujíc Emmericha a Spielberga). Pokud někdo od podobných filmů pokaždé čeká nějakou inovaci, může si z mého hodnocení odečíst hvězdičku. Pokud je někdo americký vlastenec každým coulem, co spí na polštáři z hvězd a pruhů a přikrývá se peřinou se strýčkem Samem, nebo aspoň s logy Coca-Coly či McDonalda, může si přičíst klidně i dvě hvězdy. Já se chtěl jen kouknout kvůli odreagování na nějakou sci-fi - takže za tři. (20.02.2015)

|| Scenár: Christopher Bertolini | Hudba: Brian Tyler | Produkcia: Jeffrey Chernov, Neal H. Moritz, Ori Marmur | Distribúcia: Columbia Pictures | Štúdio: Relativity Media, Original Film | Rozpočet: 70 miliónov $ | Tržby: 202,466,756 $ || Megalomanský kolotoč, striedajúci jednu akčnú scénu za druhou. Ako väčšinou, i teraz zlyháva hlbšia charakterizácia postáv - ľuďský faktor dostáva strašne málo priestoru, a tým pádom scenár siaha po patosom nafúklych dialógoch, ktoré miestami môžu pôsobiť smiešne. Nič to ale nemení na fakte, že Battle: Los Angeles je rýdzo audiovizuálna lahôdka, ktorá vegetariánom akčných filmov pravdepodobne nebude chutiť. Filmu chýba viac precíznosti v logickosti a dejovej hutnosti, no má zaujímavé nápady a technicky zvládnuté momenty. Hudba Tylera a herecký výkon Eckharta znamenitý. Trochu menej roztrasenej kamery, a o pár decibelov menej v kine, a bol by som nadmieru spokojný. | Videno v CineStar Praha, čsfd premiéra, 10.3.2011 | (08.03.2011)

Páči sa mi, že sa všetko rozbehne za 15 minút. Potom je to už len samá akcia. Divák si povie - Fuuuuha, tak to už hej, na niečo takéto som roky čakal. Je tu však problém. Akcia je skoro 100 minút z filmu, ale je tak nezaujímavo a nevýrazne natočená, že ostáva rozum stáť. Striely a výbuchy sú tu každú chvílu. Roztrasená kamera je však pri každej jednej scéne. Nič tu poriadne nevidno, strih je raketovo rýchly. Žiadna nezabudnuteľná scéna (jedine ak nechcene smiešny rozhovor vojaka a melého chlapca o tom aký má byť odvážny marinák). Scenár je napísaný otrasne. Špeciálne efekty sú priemerné. Dokonca emzáci sa vôbec nevydarili a ani ich poriadne nikdy nevidno. Jediné, čo je na úrovni sú zvuky. Streľba, výbuchy, len tá hudba mohla byť viac epickejšia. Ak by som to mal zhrnúť - len sa tu ide, uteká, striela, vybuchuje, kecajú sa blbosti a takto to ide stále dokola. Ja som sa už po hodine začal nudiť. Keď nefungujú vo filme emócie, keď je človeku jedno koho vo filme zabijú, keď ani poriadne nevie rozoznať postavy a keď vo filme postavenom na akcii tá akcia nie je zaujímavá - je niečo veľmi zle. Dá sa to dopozerať, ale len raz a dosť. Neviem si dokonca ani predstaviť, že by som si opakovane pustil nejakú scénu z filmu. Často to pri dobrých filmoch robím, tu však dobré scény jednoducho nie su. Podobné je to Dni nezávislosti (nemám ten film rád a hlavne ked vidím toho prezidenta v stíhačke, tak je mi zle), ale musím uznať, že Deň nezávislosti má aspon lepšiu akciu a efekty a to ubehlo 15 rokov !!!!!. Jednoducho slabota. (05.04.2011)

SVĚTOVÁ INVAZE je formálně neuvěřitelně precizní dílo, které by se dalo prodiskutovávat dlouhé hodiny a analyzovat na mnoha stranách, ale pokaždé by se skončilo u toho, že každá složka filmové formy slouží k podpoření ideologické roviny. Jinými slovy: ještě nikdy nebyla zesílená kontinuita užita tak dobře k něčemu tak odpornému, jako se to stalo v případě této extrémně pravičácké (neplést s extrémní pravicí) náborobé agitky. Paul Greengrass naposled použil shaky-cam, aby z liberální pozice poukázal na to, jak média vytvářejí určitý obraz skutečnosti, na čemž se svou měrou podílí i kinematografická díla se svou schopností skutečnost přepsat. Jonathan Liebesman naopak shaky-cam zvolil pro dosažení větší uvěřitelnosti, kdy se nepolemizuje s tím, nakolik jsou věci nám prezentované prostřednictvím různých mediálních kanálů pravdivé. Od sebereflexivnosti se zde posunujeme k sebepotvrzování, což stvrzují vojáky v televizi viděné a následně v akci verifikované záběry mimozemské invaze. Vyprávění se řídí videoherní logikou (rychlé shrnutí výchozí situace, v krátkých medailoncích představeny postavy s minimální možnou psychologií a snadnou rozlišitelností díky jejich typizaci, postup po misích vstříc většímu počtu nepřátel, zatímco se za akce seznamujeme s fungováním světa), což má vést k maximální možné imerzi. Nemáme si uvědomovat celospolečenský dopad něčeho podobného, jak nasvědčuje jednak patřičně blockbusterově epická a nad obrazem dominující hudba Briana Tylera, jednak žánrová uvědomělost, kdy postavy vedou dialogy odkazující k jiným kinematografickým dílům a hereckým osobnostem, sebeironicky se porušují klišé (viz výbuch helikoptéry). Zastírá se tím, že zatímco pozornost odvádí svým netradičním uchopením jisté prvky, jiné - sloužící propagandě - jsou umocněny, až by zelený baret John Wayne zrudnul závistí, když na místo jednoho dítěte je jich rovnou několik, aby mohly být rekrutovány do armády (atd. apod.). Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, ale mám za to, že SVĚTOVÁ INVAZE se může zamlouvat jen třem typům lidí: 1.) zarytým republikánům, pro které jsou podobně historicko-politicky nemístné ZELENÉ BARETY Johna Waynea (u Liebesmana Vietnam nahradil Irák) pohádkou na dobrou noc; 2.) totálním ignorantům, kteří jsou necitliví vůči otázkám filmové formy a významů; 3.) jedincům s velice specifickým smyslem pro humor, kteří se dovedou podvratně bavit na úkor vložené ideologie, a přitom oceňovat vysoké estetické kvality (což o to, ŽID SÜSS je taky v mnoha ohledech z hlediska stylu pozoruhodný). Sorry, nespadám ani do jedné z výše zmíněných skupin. (29.03.2011)