Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 549)

genetique 

všechny recenze uživatele

Raz za pár rokov sa zvykne tuzemská tvorba vracať do obdobia, z ktorého scenáristi a režiséri použili aj svoje vlastné nápady a myšlienky, pretože ho mali možnosť prežiť. Čím menej bude takýchto tvorcov, tým menšia bude autentickosť vtedajšej spoločenskej situácie, vzťahov a života medzi ľuďmi, na ktoré sa s odstupom času pozerá hlavne mladšia generácia s úsmevom na tvári. Možno aj preto sú najúspešnejšie filmy zobrazujúce socialistický režim spracované s nadsádzkou a humorom. I keď v mnohých situáciách tuhla krv v žilách a dnes sa nad tým pousmejeme, ale prežiť ich na vlastnú kožu a (opäť) žiť v tej dobe, to by asi nik z nás nechcel. Umenie rozprávača bolo základným pilierom úspechu, dokonale pútavo odprezentovaný výsek zo spomínaného obdobia, plný detailov, nápadov a hlavne rozmanitých typov postáv a charakterov, ktoré mi znova pomohli aspoň na chvíľu sa vcítiť do kože našich rodičov. No a hudba perfektne doplnila túto skladačku do dokonalosti. 90%. ()

gogo76 

všechny recenze uživatele

Mám rád takéto výlety do minulosti, zvlášť ak som tie časy čiastočne zažil a môžem porovnávať, spomínať a zabávať sa aj ma detailoch, ktoré mnohým dnešným tenegerom nehovoria nič. Na komédiu to možno nieje až také vtipné ako by mnohí čakali, ale ako sonda do komunistických čias funguje výborne. Vtedy bolo bežné stáť vo fronte na banány, mäso, oblečenie- jednoducho na všetko. Nebolo nič zvláštne na tom, že policajt, ktorý nevie čítať a písať zastával vysokú funkciu a štb bonzák k vám mohol byť bližšie ako by ste si mysleli. Taká platňa Led Zepellin či Rolling stone mala cenu zlata a pobavilo ma ako brat jedného z hlavných hrdinov, toho času vojak, prišiel zo Slovenska na jednodňový opušťák, len aby si pustil platňu. "Kurva kde jsou mí Stouni ?" ...Kto nezažil nepochopí. Každý detail vo filme dýcha dobou a atmosféra 70-tych rokov sa výborne vydarila. Hlavné herecké postavy sú pre mňa neznáme, ale svoje úlohy zvládli výborne a naopak známe tváre s výnimkou A. Geislerovej sú v menších úlohách. Jednou z nich je aj D. Latinák v úlohe dobre napísanej postavy, takého prototypu vzdoru - "Čambory", ktorý sa "náhodou" vo vlaku ani v podchode neobjavil...Aj keď táto postava dostala priestor sotva 3 minúty, citil som, že práve toto chcelo trochu rozpitvať. Celkovo nemám čo vytknúť. Dobre napísané, zrežírované i obsadené. Vtipné a prirodzené dialógy, kde sem tam zaznie dobrá hláška..."a co budeme jíst my?... Vy?...Vy budete trávu žrať 80%.". ()

Reklama

A_FISH 

všechny recenze uživatele

Bakalářský slepenec všech možných předlistopadových klišé, podtržený kostrbatým výkonem ústřední čtveřice (o roli tatínka se raději nezmiňovat, jen doufejme, že Myšička se v Ulici rolí cirkusáka snad časem "vyhraje"), i přes přepálenou stopáž plyne překvapivě rychle. Nic naplat, Jarchovský se pomalu ale jistě stává novodobým Dietlem. 45% Tá da ta dá dá, tá da ta dádadá ♪♫♪♪... ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

Tosim 

všechny recenze uživatele

Sdílím názory Petra Jarchovského a o komunistech si myslím svoje ("Ale přece nejsou či nebyli všichni stejní!" ... Ne, jedni zcela pragmaticky ignorovali hnus a smrt kvůli ideologii a ti druzí přes hnus a smrt jsou či byli tak naivní, že jí věří, nebo hnus a smrt nechtějí vidět) a miluju Petra Šabacha, ale při vší možné úctě, tohle je Jarchovského typický scénář a Šabach je už opravdu dost vyždímaný. Buďto něco podle vlastního námětu anebo přesně podle Šabacha (kniha je syrovější, dává do souvislostí téma policejního státu i se současností a zcela metodicky sleduje spisovatelovo alter ego máničkovských let až po cestu do archivu Stb, aby se dozvěděl, kdo na něj donášel.) Ondřej Trojan se sice mazlí s obrazem a Martin Myšička to vše táhne kupředu (narozdíl od mladých herců, ti jsou vysloveně nijací), ale, znovu a stále, tohle už jsme několikrát viděli. Pelíšky jsou fenomén, Pupendo myšlenku posunulo někam trošku jinam, ale i ten Hřebejk už točí i jinak a pochybuju, že by chtěl dělat to samé. Neurazí, nenadchne. 70%. ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • V jedné ze scén odehrávající se v hospodě zpíval a hrál Matěj Ptaszek, jeden z tehdejších nejlepších hráčů na foukací harmoniku a držitel titulu Hohner Newcomer 2009, který patří v tradičním blues mezi nejlepší hráče na foukací harmoniku. Je držitelem titulu Hohner Newcomer 2009. Unikátní je i jeho technika zpěvu – barokní kontra tenor. Ve stejné scéně hraje a zpívá také Luboš Beňa, který hraje na strunné nástroje mnohdy vlastní výroby. (iva_zik)
  • Ve scéně na začátku filmu, kdy hraje Míťa (Jan Vlček) na klavír, je v detailním záběru možné vidět, že klávesy nemačká. (Kroup4)
  • Pro ústřední čtveřici byli nejprve hledáni adepti mezi elévy z konzervatoře. Když však mezi mladými adepty herectví neuspěli, začal rozsáhlý konkurz mezi desítkami až stovkami středoškoláků. Ty nejlepší pak mezi sebou tvůrci kombinovali při hereckých zkouškách, až nakonec zůstali jen čtyři. (hippyman)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno