Hrdina má strach

Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec jsem dal nižší počet, protože jeho nadčasovost tkvěla v systému, v němž se odehrával, přestože mnohé přetrvává. Docela odvážné dílo na tehdejší dobu, ale zcela v intencích českého filmového umění šedesátých let. A samozřejmě, jako scénáristé jsou podepsáni Filip a Dietl, kteří v té době už jako třicátníci byli hlavně v televizi mezi diváky velmi oblíbeni. Kritický a satirický film se obul do tehdejšího byrokratického aparátu, který je řízen systémem, kde se nikdy nic podstatného nevyřeší a kde vše nakonec vyšumí. V Brodě spadl strop haly, která se mohla opravovat už před dvěma lety, kdyby všechna dokumentace nemusela projít několikrát zespodu na ministerstvo řadou úřadů a zase zpět a pouze se na ní vršila schvalující a doporučující razítka... A tak tento systém vychovával z lidí ovce, kteří se báli do něčeho píchnout, až zlhostejněli a začali se chovat jako ovce. Důsledky si neseme doposud. Krásná byla postava člena stranického výboru, kterou sehrál Rudolf Deyl ml. Víte, že mi dokonce připomínal jednoho mého kamaráda? Na rozdíl od jednoho komentáře se však nedomnívám, že šlo o protirežimní film. Ne, ten film bojoval za opravdový socialismus, jaký jsme chtěli vytvořit v roce 1968. (20.11.2014)

„Jedině z Pána Boha mám strach, Jeníčku.“ „Ona má strach a je z toho šťasná.“ panu poslanci spadne brada. Poslanec pak začne porovnávat Pána Boha s náměstky. (to je ale záměrně špatný překlad Bible. Správně je: uctívat Pána Boha.) „Hofmánek to říkal. A často.“ „Jak je vidět, ne dost často.“  Sovák: „Nevíme dne ani hodiny.“ – to je citát z Bible: Matouš 25:13 Bděte tedy, protože neznáte ani den, ani hodinu. 22:03 – Prachař - skrytá ruka; 22:16 – potvrzení skryté ruky (z větší blízkosti); 23:38 – skrytá ruka do třetice (až do 23:55, tj. 17 vteřin!);  25:55 – démonický pohled Prachaře; 29:53 – Prachař – pyramida sign;  37:33, 37:37 – Pešek – merkel sign; 39:18 – Hrušínský – merkel sign; 45:14 – Hrušínský – převrácená pyramida;  „Je na čase udělat u nás menší nukleární výbuch.“ – strašení neexistujícím bubákem; sakrování; 1:02:30 – podání ruky Prach. – Hruš. (14.10.2023)

Pohled do nepříliš vzdálené minulosti, který není propagací socialistické společnosti. Tento film byl určitě ve svém čase velice odvážným pohledem na tehdejší realitu doby. Vše umocňuje skvělý Hrušínský. Možná pro někoho banální příběh, ale zobrazení atmosféry a trefné věty s hlubšími podtexty jsou skvělé. Protože o lidech se rozhodovalo bez jejich vědomí. Vlastně se ani nedivím, že film byl v nemilosti a skončil v hlubinách trezoru socialistické kultury. Přes to vše je zajímavé, že domácí tvůrci v období šedesátých let točili mnohdy nápaditěji než současní filmaři. Lze také napsat, že na štěstí pro český film absurdní kulturní politika nevykolejila tehdy skvělou tvůrčí dráhu režiséra Františka Filipa, protože by to byla pro náš film určitě škoda. Vždyť udělal tolik krásných filmů. (04.09.2010)

"Samej dělnickej původ.  Jenomže nás všechny sežral tady ten honosnej  barák, pár mramorovejch zdí zmohlo šest set dělnických kádrů. A teď jde o abych se tvářili, že o tom nevíme. No  tak se tváříme." V kulisách Černínského paláce můžeme být svědky moc vydařené satiry na socialismus, která je ale v lecčems vlastně satirou nadčasovou. Vždyť ono to s tou byrokracií, papírováním a sháněním podpisů do dnešních dnů zas tak moc nezměnilo...:D  Jinak Rudolf Hrušínský je zde přímo roztomilý, zejména když veškeré to dění kolem sebe každou chvíli ironicky komentuje přímo do kamery divákovi . (18.04.2022)

Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější. (07.05.2018)