Dívka, která si hrála s ohněm

Oproti 1. dílu drasticky zatažená ruční brzda. Knížka možná nepostrádala napětí, ale ve filmu se z příběhu stala prakticky tuctová detektivka, ve které je divák nucen společně s novinářem Blomkvistem odhalovat Lisbethinu minulost. Pár solidních scén se najde. Například lesbická scéna, na férovku s motorkářema, zapálení stodoly a závěrečné zúčtování. 60% (10.01.2011)

"Ruský špičkový špion žádá o švédský azyl. Co myslíte? Samozřejmě, že jsme ho ukryli, dali mu práci a nějakou tu korunu na bydlení." Druhý díl Milénia rezignoval na mystično. To je trošku škoda, ale místo toho nabídl více akce, výrazně lépe bojující Lisbeth a zachoval drsné chvilky i hackerské kousky. Pro někoho znamená přeměna tajemna v boj automatickou ztrátu kvality, ale pro mě se jedná o přibližně stejně uspokojivou podívanou, jakou nabídl první díl. (30.03.2016)

Muži, kteří nenávidí ženy fungovali jako samostatné filmové dílo (knihy jsem nečetl, pravda). Měli uzavřený příběh a neměli náběh a pokračování. Zásadním problémem dvojky (a trojky) je tak znovnakopnutí děje skrze postavu Lisbeth Salander. S tím souvisí vymyšlení nových zápletek, spikleneckých pozadí apod. A tato dodatečně vymyšlená mytologie a pozadí nefungují. Působí nepravděpodobně, až do extrému vyhnaná nepravděpodobnost konspirací tluče do očí... Na vině je pak i režisér Aflredson, který, na rozdíl od Opleva, nedokáže filmu dát něco ze sebe. Jen rutinně odškrtává scény ze scénáře a sune příběh konstantním tempem, bez zájmu... Finále pak sice potěší svojí brutalitou, tempo v něm ale definitivně chcípne. A otevřený konec už působí jako výsměch... Hudba je super, ovšem... (17.01.2011)

A pořád ještě dobrý. Sice jde o ultradlouhou milostnou předehru před třetím, gordický uzel roztínajícím dílem, ale stále lepší než sledovat Hotel duševních paraplegiků. Vytřeštěná frndomilka i novinář s obličejem zvrásněným pozůstatky dramatické puberty se opět činí, do toho jim přihrávají již ne tak zcela uvěřitelné postavy ožehlého ruského bohatýra a jeho ústřiku, dvoumetrového hovada s bojovým a hereckým nadáním, přirovnatelným snad jen k umění Pomejeho. Dozvídáme se, že švédská politická scéna i zákulisí tajných služeb jsou napadeny korupcí, překrucováním faktů a prorůstáním organizovaného zločinu. Děs a bída, co se v těchto zdegenerovaných demokraciích děje! Ještě že žijeme v čistém a průhledném prostředí českém, kde každý z nás ví, co, kam, komu a za kolik teče, kurva. (10.05.2012)

Nudný a dokonale neinvenční thriller. Duo Alfredson Frykberg naprosto rutinně osekalo předlohu a bez větších zásahů tohoto okleštěnce převedlo do filmové podoby. Vzhledem k faktu, jak komerčně silný materiál se jim dostal pod ruky je jejich znuděný přístup řekněme až šokující. Místo aby si užívali svou chvilku slávy, zahazují možná poslední možnost ke kariérnímu stoupaní. Většinu stopáže zabírají konverzační scény sloužící k seznámení diváka s potřebnými fakty. Snad jen u jedné jediné autoři pracují i s flashbacky, ostatní jsou soustředěné kolem dvojice posluchač-vypravěč a jedinou dynamiku tak poskytuje buď chůze (případně vložka s květinou), nebo urputné soustředění poslouchajícího (v lepším případě skok pro zbraň). To co v předloze díky absenci vizuální složky funguje velmi dobře, v adaptaci až bije do očí. Film Dívka, která si hrála s ohněm je kniha zbavená většiny svých silných stránek, která v některých momentech připomíná karikaturu sebe samé. (14.03.2011)