Dvojník

Obdivuhodné je, že i přes užití mnoha stylů a inspirací od Dostojevského a Kafky, přes Orwella, Gilliama, Gondryho až k Kaurismäkimu, se Ayoademu očividně ve spolupráci s Korinem podařilo vytvořit soběstačný styl a úchvatnou atmosféru. Dotaženost motivů a kompletní pochopení předlohy ale trochu chybí. (20.04.2014)

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic. (16.04.2014)

Když Hyde bere na zkušenou, pokouší Jekylla. Tvoje druhá tvář, má poklona. Má mou podobu, která se mi nepodobá. Vlastnosti, které já nevlastním. Ambicióznost, průbojnost, provokující dravost, sebevědomí, randí s vícero ženami...Toužebné vnitřní přání, já - hrdina. Dodává mi odvahu, jak zabojovat o ruku dívčinu, jak napadnout nenápadnost, vyzrát na nevýraznost, prodat svou práci, osobnost. Přivolat zpět svou existenci. Stát se sám sebou. Originálem, ne kopií. V nezdárném vesmíru procitnout, pochopit. Zaniklý, zamlklý cinkot života rozeznít. (26.10.2016)

Vrchnímu slizounovi to pod Mossovou taktovkou evidentně velmi svědčí, a v industriálních kulisách Eraserheadu rozehrál monofonní duet lidského stereotypu, beznadějně odcizeného okolnímu světu, s romanticko-Poeovským Williamem Wilsonem. Stylová, napínavá a oku i uchu lahodící schizofrenní podívaná, která není pro každého, a proto je ještě lepší. 4 a půl * za příjemně nepříjemný, ale především nevšední zážitek. (11.07.2014)

Podivná psycho jednohubka zasazená do tak trochu orwellovského antiutopického světa. Atmosféricky a zejména hudebně parádní, vizuálně prazvláštní. Industriální prostředí mi připomnělo animovaný kraťas More. Jesse Eisenberg pro mě není zrovna synonymem charakterního herce, jeho výraz se po celý film moc nemění a i přesto mě dokázal přesvědčit - s jeho postavou jsem se dokázal naprosto ztotožnit. Po dějové stránce si nebudu nalhávat, že jsem film zcela pochopil, to si nechám pro případné druhé zhlédnutí - pokud tedy někdy nějaké bude, film je to přeci jen trochu hůře stravitelný. (26.06.2014)