Psí dny

Rakouská sonda sledující 12 podivnejch postaviček a jejich osudy odehrávající se během jednoho extrémně parnýho víkendu. Rozhodně bych ale neřekl, že film je laděn dokumentaristicky. Spíš má svůj osobitej a originální styl vyprávění. Jak už bylo psáno v obsahu : Existoval sice scénář, ale bez psaných dialogů. A i díky tomu nemůže divák absolutně tušit jakým směrem se bude tenhle kousek dál odvíjet. A v těhle parných dnech naším postávám teče nejen pot po tělech, ale mnohým postavám začnout téct i nervy. Takže se dočkáme násilí, sexu, ponižování, bezmoci a beznaděje. Ale myslím si, že vše je v celkem přijatelný míře. Čím jsem byl sice trošku zklamanej, ale je to taky tím, že preferuju především horor a podobný psycho zvrhlosti. Takže tohle mě nedokázalo až tak zaskočit. Ale i tak to na mým hodnocení absolutně nic nemění. Navíc chápu, že to Seidl chtěl natočit umírněnějším stylem, protože jen tak má film větší šanci oslovit co nejširší škálu diváků. Za sebe musím říct, že je to velice originální a povedený drámo. Film určitě doporučuju..... La Cucaracha, La Cucaracha (23.01.2016)

Kaloricky vydatná strava pro misantropy, další perla rakouské dekadence. Hnusí-li se vám tvor zvaný 'člověk obecný', fascinuje-li vás lidská přirozenost a zkoumáte-li rádi (a štítivě) mělké hlubiny duší současných lidských degenerátů, přijdete si na své. Seidl bez servítků a škodolibě ukazuje nízkost a nechutnost živočišné tělesnosti, lidskou přízemnost, hloupost, primitivitu, jím zobrazovaný člověk vzbuzuje odpor, opovržení a posměch, soucit téměř vůbec. Jeho film na mě zapůsobil podobně, jako kdysi knížky jeho krajanů Thomase Bernharda nebo Elfriedy Jelinkové. Z herců mě především zaujaly dvě ženy, a to nezapomenutelná šílená stopařka a submisivní stárnoucí zpěvačka. (06.05.2020)

První Seidlův film, který jsem viděl - a hned také věděl, že u něj nezůstane. Seidl se tu inspiroval (pochybuji, že by to mohlo být jinak!) obdobím letních veder, které začíná (či kdysi začínalo) koncem července. Ve starém Římě se označovalo jako DIES CANICULARES neboli psí dny. V té tobě nastával východ "Psí hvězdy" (Canicula je nejjasnější dvojhvězdu souhvězdí Velkého psa – Sirius A a Sirius B - na noční obloze). Viz též nádherný román Forresta Cartera "Škola malého stromu". A viz též ruské Каникулы, tedy doba, kdy by do školy nešel ani pes... Seidl ovšem nasazuje Kanikulám korunu, čili něco, co není absolutně vyhrocené, co není dovedeno na nejzazší mez, to prostě neexistuje. (15.01.2017)

Nudný a trápny film o tom, aká ľudská háveď prežíva vo vyčačkaných domčekoch s bazénom a upraveným trávnikom. Som presvedčený, že určitý ohlas mu nezabezpečilo meno režiséra Ulricha Seidla, ale pornografická pasáž na začiatku. V spojitosti s týmto filmom ma zaujíma iba odpoveď na jedinú otázku - načo bol nakrútený. (13.02.2014)

Dokumentární formou natočený film, který málokomu zpříjemní odpoledne kvůli své syrovosti. Ale jinak je to zdařilá reflexe vyprázdněnosti lidského života dnešní doby. Aktéři se ve změti provokujících scén zoufale snaží zaplnit svoje životy nějakým smyslem. Toto téma je zdařile uchopené, ale bohužel pro mě odpudivé. To je důvodem mého nízšího hodnocení, jinak bych dal více hvězdiček. (21.01.2012)