Roger Waters: The Wall

Ta projekce je nádherná a je vidět, že to měl Roger Waters promyšlené, stejně jako lidé, kteří na tom s ním spolupracovali. Možná, kdybych to viděl naživo - ale možná taky ne - by mě to ohromilo, ale takhle si pořád říkám, že to nepřekonalo ten požitek, kdy jsem si poprvé pustil album Pink Floydů. To mě dostalo do kolen. (07.12.2015)

Každý by si rád "užil tu show", bez těch "nudných protiválečných vsuvek", že?? Už jsem viděla záznamy z koncertních Zdí, mnoho. Ale teprve takhle, neříkám že tomu nepomohlo i velké plátno, ale takhle s naprostou upřímností samotného autora, je to dokonalé. Je to smutné, zábavné, depresivní, milé a nostalgické. Ano, je tam jedna věc...k naprosté dokonalosti tomu chybělo hudební a vokální přispění Davida Gilmoura, jehož "Goodbye Blue Sky" nebo "Comfortably Numb" se NEDÁ NAHRADIT. A při záběrech do publika jsem sice koukala radši mimo plátno, ale co se týká Rogera, jeho hudby a jeho sdělení, šla bych hned znova. A pak ještě znova... Ještě jednu poznámku si ale neodpustím. Překlad, který se v kině objevil v titulkách, je TRAGICKÝ. (01.10.2015)

Vizuálně a zvukově úžasné, hudebně fantastické. Moje pochyby se lehce týkají scénáře, jmenovitě oněch dosti prvoplánových scén, kdy RW brázdí ve svém veteránu evropská bojiště, kde padl jeho otec a děd, a u toho se slzou v oku ne příliš invenčně rozpráví s dalšími osobami. A taky zjišťuju, že stárnu: Už totiž stěží věřím té části kontrakulturního mýtu, který je součástí The Wall, jež hlásá, že rodinná a školní výchova jsou součástí fašistického spiknutí. (29.09.2015)

Pink Floyd si odjakziva potrpeli na vizual pri koncertoch,v podstate ich tie projekcie preslavili a v kombinacii s kvalitnou muzikou tam neni co riesit,,,jasnych 5 hvezd,CZ titulky mi sice miestami pripadali,ze rezia pri titulkovani pozerala uplne iny film,ale na vysledny dojem to nema vplyv.Skoda ,ze sa na podobny projekt nedali presvedcit brnenski Progress 2... (30.12.2020)

Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo. (16.06.2016)