Dillinger je mrtvý

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. (25.03.2015)

DILLINGER je dílem, které upoutá více vizuálním zvládnutím než dějem a poselstvím, které přináší či - záleží to na divákově zvoleném zorném úhlu - nabízí. Hlavní představitelé - Piccoli, Girardotová i Pallenbergová - tu nemají místy téměř co hrát. Náhodný (?) nález revolveru ve spíži - nepravděpodobná a obtížně obhajitelná pravděpodobnost - naznačující metaforu, aniž by jí dosáhl, spouští děj-neděj. Místy jakoby nebylo co hrát. Na druhou stranu výtvarná stránka filmu, vybraně barevná, až obžerně opojná kamera i vědomé náznaky vůle po filozofickém či myšlenkovém přesahu tvoří poměrně silnou bariéru proti banalitě, do které by jinak film, založený na chatrné zápletce, děravém námětu a tím i napadnutelném scénáři, musel nezbytně padnout. Jak vidno, i umělecký nesouzvuk může být plnodnotným, i když také současně snadno problematizovatelným, a tak i ambivalentním uměleckým činem. (05.04.2010)

"...Silná metafora bývá sugestivní.... Odhaluje některé neformulované nevyjádřené krajní důsledky... Ztotožní-li se jedinec s vnějškem vnucenou existencí a najde-li v ní uspokojení, objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí..." . . . Tak pravil ústy svých postav režisér v úvodu filmu a líp se pointa tohoto (ne)příběhu snad ani nedala říct... ;-] . . . Tahle páně F. >metaforická< sonda do jednoho večera a noci muže, který prostě POTŘEBUJE (!) změnu je svým způsobem brilantním existenciálním >intelektuálním< psychothrillerem - záleží ovšem samozřejmě jen na divákově osobní schopnosti vnímat, co že to chtěl básník (ne)říct a co nechává jen na vlastním pohledu a nějaké životní (živoucí) zkušenosti každého z nás... Naprosto civilní kamera snímá realisticky několik hodin života nesourodého tria obývajícího jednu (zdá se že docela bohémskou) domácnost a i když doslova nevysvětluje jejich vzájemné vztahy, stačí že jen cosi naznačuje a vlastně tím i v diváku vyvolává velké napětí a klade nevyřčené otázky, které vyvrcholí bez odpovědi ve fatálním finále, kdy spolu se smrtí přichází úsvit, ráno, nový den, nový život, cesta do neznáma... Dillinger je sice už dávno mrtvý (;-) - někdo další ale musel zemřít, aby někdo jiný našel svobodu a uvolnil prostor své vlastní individualitě. Anebo mu už prostě z >toho všeho< jen tak nějak lidsky hráblo... Glauco to prostě MUSEL udělat! . . . Filmy M.F. nejsou pro každého, každopádně však tohle (samozřejmě ve své době a jejích problémech zasazené) podobenství o marnosti a radikálnímu úniku z ní si náročnější >uživatel oblohy< bezezbytku vychutná - a třeba pak ani nebude muset sám někoho zabít, že... ;-] - - - P.S. A A.G. byla opravdu nádherná... - - - - - (Poprvé viděno 30.12.2009 na dvd, komentář zde jako třetí - 30.12.2009) (30.12.2009)

Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. (16.01.2010)

V jedné povídce píše L.J. Borges o dvou nožích, které měly hroznou touhu znovu se utkat a snadno našly ruce, které je přeochotně vzaly do rukou, tedy nože si našly ony ruce. Divné by bylo, kdyby se Dillingerův revolver choval jinak.... Když jsem začal bydlet na vsi, visela z nejvyššího trámu krásně udělaná oprátka. Po čase jsem ji rozpletl a dal do krabice s lany. Člověk totiž nikdy neví, zda a kdy nějaký předmět začne mít větší moc než on sám.... Glauco si připravuje večeři (jinou alternativu nebere v potaz) a současně dává do pořádku nalezený revolver (o jeho původu není pochyb). V té chvíli již tuší, že obé musí použít, pozřít, vpravit do těla. Cirkusový design svědčí o tom, že tak jako vše, co ten večer provozu, patří i zbraň do jeho zábavného lunaparku. Stejně tak tuší, že zkázu způsobenou revolverem využije jako svou šanci na definitivní změnu života. Už nikdy sám, nikdy v bytě, žádná manželka ani služka, žádný magnetofon, kamera, žádné hračky. (20.12.2018)