Režie:
Jaromil JirešKamera:
Jan ČuříkHudba:
Luboš FišerHrají:
Jaroslava Schallerová, Helena Anýžová, Petr Kopřiva, Jiří Prýmek, Martin Wielgus, Jan Klusák, Alena Stojáková, Karel Engel, Libuše Komancová, Eva Olmerová (více)Obsahy(1)
Stejnojmenný básnivý román Vítězslava Nezvala posloužil režiséru Jaromilu Jirešovi k vytvoření jakési surrealistické koláže, v níž se mísí romantické ladění s hrůzostrašnými prvky. Hrdinkou je třináctiletá dívka Valerie (J. Schallerová), která se do svých zhmotnělých představ natolik zaplétá, až přestává rozlišovat mezi skutečnem a halucinacemi. Pitoreskní i děsivé události kolem Valerie se posouvají do roviny sice hrůzostrašného, ale přece jen slastného snění. Postavy se vyznačují silně symbolickým zabarvením, ani jednotlivé dějové motivy nejsou vázány striktní logikou. Sám Nezval kdysi k příběhu uvedl, že jej utkal „z lásky k tajemství starých vyprávěnek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima“. Valerie a týden divů uzavírá experimentující linii v naší kinematografii 60. let. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (258)
Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost. ()
Jako Boschova Zahrada pozemských rozkoší - vzbuzuje ve mně podivnou slast a zároveň štítivý odpor. Žel, odpor nakonec převládne navzdory výsostně stylizované podívané, která však, hlavně díky obsahu, docela brzy přesytí. Můžete to klidně odnést, už nebudu. No, čert ví, co v sedmdesátém frčelo za modely... nebo snad ve třicátém druhém, pane Nezval? Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Je patrné, že minulá totalitná doba našej krajiny, bola sexuálne a názorovo frustrovaná. Proste žiadne, ani len náznaky nejakého erotického dusna, či vlastný pohľad na svet. A predsa sa niekto vedel vyblázniť. VALÉRIA A TÝDEN DIVÚ je práve takýto ventil doby, keď sa verejne nerozprávalo o sexuálnych praktikách ( napr. bozkávanie sa medzi ženami ), o prvých menštruačných skúsenostiach, znásilneniach či cirkevnej pedofílii. Tento snímok je skôr, z prihliadnutím na rok vzniku, jedno veľké WTF a ako film taký, nieje zrovna jedným z tých najlepších. Možno naňho pozerať, ako na raritu vzniklú pravdepodobne s rebelanstva. ()
Těžko zařaditelnej a taky těžko popsatelnej kousek. To ale nic nemění na faktu, že v sobě skrýval něco co mě neskutečně přitahovalo a já hned od prvních minut koukal s otevřenou držkou. Nechápal jsem a do teď nechápu, že něco takovýho vzniklo zrovna v Československu a ještě v roce 1970. Myslím si, že nemám nic co bych filmu mohl vytknout. Pro mě má jen samé superlativa. Největším superlativem je obsazení J. Schallerové. Zde tvůrci z 1500 uchazeček opravdu vybrali tu pravou. Jakoby role Valerie byla šitá Schallerové přímo na míru. Film Valerie a týden divů mě dostal absolutně nepřipravenýho. Sice až tak nesouhlasím s tím, že by měl být zařazenej ve sbírce 101 hororů, které musíte vidět než umřete ( protože to není čistokrevnej horor ), i tak je to film, kterej by měl každej člověk vidět, ikdyž málokdo v něm objeví to co já. Za sebe nemám co řešit. Plnej počet hvězd. ()
Pro mne nejkrásnější Jirešův film s uhrančivou hudbou Luboše Fišera a výtvarnou kamerou Jana Čuříka. Na první pohled nefilmovatelný černý román V.Nezvala byl převeden kouzelně na filmové plátno zejména díky milovnici surrealismu a mystična, Ester Krumbachové. Vedle nádherné básnické prózy tak vznikl snově poetický film, jakých naše kinematografie mnoho nemá. Pravda, dnes spíše klubová záležitost, která vás však zavede, necháte-li se, do magického světa nevinných i vinných dívek, lilií, leknínů, pávů, ale i upírů, smrti a nebytí, hranic pro čarodějnice, lásky, zrady, nenávisti. Mezi tehdy vesměs neznámými herci se objevil v roli bubeníka Nezvalův nevlastní syn Robert. Krátce po natáčení Valerie, sužován vnitřními démony, spáchal sebevraždu. Zas a znovu, při každém dalším sledování, jsem okouzlen nádhernými obrazy, jaké už dnešní český film snad ani přinést neumí... ()
Galerie (75)
Photo © Second Run
Zajímavosti (20)
- Pri scéne, kedy kňaz Gracián (Jan Klusák) necháva Valeriu (Jaroslava Schallerová) upáliť, dávali členky štábu komparzistkám kvapátkom na kraj oka umelé slzy, ktoré im museli pomaly stekať po lícach. (Raccoon.city)
- Drobnou roli chlapce s bubínkem si ve filmu zahrál Robert Nezval, syn autora knižní předlohy Vítězslava Nezvala. (skudiblik)
- Jaroslavě Schallerové bylo v době natáčení 13 let, jednalo se o její filmový debut. Roli získala v konkurzu mezi 1500 dalšími adeptkami. Pro film byla předabována Slávkou Hozovou. (M.B)
Reklama