Valerie a týden divů

Pro mne nejkrásnější Jirešův film s uhrančivou hudbou Luboše Fišera a výtvarnou kamerou Jana Čuříka. Na první pohled nefilmovatelný černý román V.Nezvala byl převeden kouzelně na filmové plátno zejména díky milovnici surrealismu a mystična, Ester Krumbachové. Vedle nádherné básnické prózy tak vznikl snově poetický film, jakých naše kinematografie mnoho nemá. Pravda, dnes spíše klubová záležitost, která vás však zavede, necháte-li se, do magického světa nevinných i vinných dívek, lilií, leknínů, pávů, ale i upírů, smrti a nebytí, hranic pro čarodějnice, lásky, zrady, nenávisti. Mezi tehdy vesměs neznámými herci se objevil v roli bubeníka Nezvalův nevlastní syn Robert. Krátce po natáčení Valerie, sužován vnitřními démony, spáchal sebevraždu. Zas a znovu, při každém dalším sledování, jsem okouzlen nádhernými obrazy, jaké už dnešní český film snad ani přinést neumí... (16.02.2011)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Přiznám se, že jsem si snímek musel pustit 2x za sebou, abych příběh chápal aspoň z 80%, ale nelituji ani minuty. V TV prezentovaná pohádka se sice jako pohádka jevit zpočátku může, ale jak snímku běží minuta za minutou, divák mění názor a svá dítka posílá honem spát. Ve snímku sice nejsou potoky krve, není se ani skoro čeho pořádně bát, ale stejně ve mě zanechal hluboké pocity, jejichž polovinu ani nedokáži pojmenovat. Pocity, které sám nevím zda jsou kladné či záporné, jsou prostě hluboké a silné. Pan Nezval by jistě u filmu zamáčkl slzu nad výsledkem Jaromila Jireše. Některé dialogy bych sice nahradil němou verzí, která by možná byla daleko výřečnější, ale i tak jsem po skončení věděl, že jsem dokoukal něco, v našich vodách kinematografie, vyjímečného, k čemu se budu velice rád vracet. A kdoví, třeba jednou film pochopím v celé jeho nahotě. (13.04.2013)

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy). (01.10.2011)

Tento film mixuje hravý český poetismus s béčkovým hororem. Scény s upírem, jako by vypadly z nějakého starého hororu, což byl asi záměr tvůrců, ale vypadají televizně, lacině, což se sice dá vysvětlit "pouťovým" zabarvením poetistického světa, který hledá "hluboké v mělkém",ale mně to spíš přišlo jako důkaz nedokonalého spojení těchto dvou rovin filmu. Právě u postavy upíra jako kdyby málo fungovaly dialogy, působí kostrbatě. Co se ale musí pochválit je rozhodně kamera, která z tohoto filmu dělá oku lahodící podívanou...ale je to nuda (09.05.2004)