Šest žen pro vraha

Druhý ze svaté trojice kousků pokládajících v 60. letech v Itálii základy giallo žánru. Naivní scénář a herecké výkony v nádherném a hustě atmosférickém vizuálním balení (už jen ta luxusní úvodní titulková sekvence!), o které se stará vynalézavá kamera, stylové lokace, precizní barevné svícení a krásky svižně servírované tajemnému vrahovi. Ten na ně jde poněkud nenápaditě holýma rukama, což oproti elegantnímu máchnutí blýskavou břitvou působí místy trochu upoceně. Odhalení jeho identity už dneska ze židle nenadzvedne (svůj podíl na tom má i fakt, že film postrádá nějakou hlavní postavu a není s kým jít příběhem a o koho se bát), ale je zajímavě dohráno a každopádně vrhá stín na už tak překombinované odhalení v následujícím Argentově PTÁKU S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM. Hitchcock se při pohledu na to, jak ho taloši zuřivě naivně kopírují, musel hodně nasmát. (28.01.2014)

Možná nejvlivnější Bavův kousek, základní kámen giallo filmů i prvního cyklu amerických slasherů. Nejenže barevností připomíná Minnelliho muzikály, muzikálová je také jeho vyprávěcí struktura. Nejde o oběti, k nimž se kdykoli může přidat prakticky kdokoli, takže by identifikace s libovolnou postavou neměla valného smyslu. Nejde ani o detektivy, kteří nic moc neodhalují, takže nás nečeká žádná velká potěcha z odtajňování nových souvislostí. Jde o vraždy a jejich okamžitý emociální účinek. Jednotlivé mordy jsou inscenované jako opulentní, pro vývoj vyprávění vcelku nepotřebná muzikálová čísla (kromě barevné symboliky v nich hraje významnou úlohu také hudba), ve kterých je esteticky uspokojivého dojmu docilováno kombinací nezvyklých pozic kamery (záběr z krbu), mnohoznačné mizanscény (děsivé figuríny) a extrémního násilí (které by bylo extrémní ještě dnes, jenom bychom toho více viděli). Mezi tím muži propadají frustraci, ženy kují pikle a paranoia stoupá. Barokní psychosexuální thriller se vším všudy. Amare o lasciare. 75% Zajímavé komentáře: obitus, Kangax (06.09.2015)

Oproti dnešním takzvaným gore hororům brutálních výjevů je tento film hodně mírný. Nechci vám prozradit příliš, ale ponurá atmosféra s mysteriózními prvky je působivá. Na druhou stranu mě kostra příběhu přišla poněkud slabší. Což u podobných filmů není neobvyklé. Jak už bylo řečeno, film hloupý není, nicméně u těch detektivních prvků mám raději promyšlenější pikle. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil. Protože i zde je na co se dívat. Prostě takový výlet do starých časů francouzského gialla. Na jedno zhlédnutí úplně stačí. (22.11.2014)

Ano, v tomto filmu našel Dario Argento inspiraci pro svá stěžejní díla, jak co se týče formování příběhu, vizualizace násilí a v neposlední řadě, a to hlavně, využití obrazu a barev k vytvoření patřičně tíživé atmosféry. Nevím nakolik se jen učil nebo Bavu bohapustě vykrádá. To ať posoudí jiní. Tento film je v některých scénách opravdové umělecké dílo. (04.03.2006)

Bravurní giallo v jeho nejranějším období. Mario Bava si tu s červenou, žlutou a fialovou barvou vyhrává neuvěřitelným, v těch časech nevídaným způsobem. Maskovaný zabiják je viděn od samého začátku a až nečekaně často, vyniká skvělou maskou a při vraždění hýří nápady. Narozdíl od ostatních žlutých hororů tady není místo pro vatu, a detektivní vložka nepřekáží. Pořád se něco děje, a divák se má stále tak na co koukat. Do toho stoupající napětí, jedna nervy drásající honička, bezvadná kamera, pestré syté barvy a nádherné ženy, kterým to sluší i po smrti. EDIT: po bližším prozkoumávání subžánru musim dát za plný kotel, tohle je nedostižná klasika! (25.02.2011)