Cesta

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. (19.08.2011)

Zvláštny, sčasti kontroverzný film. Úplne by postačila aj jednoduchá zápletka o hľadaní cesty zpäť z buša do civilizácie. Tvorcovia sa ale snažili o filozofický presah a ten to miestami dokafral. Prirovnávať divočinu k nahote a bezstrarosnosti a civilizáciu k brutalite, nude a bezzmyselnosti je scestné. Nepochopil som ten úvod, kde otec rodiny si vyšiel na výlet a potom začal ostreľovať vlastné deti, aby sa následne odbachol sám. Pod spracovanie sa podpísala aj nízkorozpočtovosť. Nadhodnotený film. (25.03.2019)

Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. (10.09.2010)

Pěší road movie o návratu dvou sourozenců zanechaných uprostřed australské buše do civilizace. A je takový návrat vůbec možný? Zvlášť, když je cesta dlouhá. Krásná Jenny Agutter (kterou režisér neváhal svléknout a pak dlouze zabírat při koupeli) a režisérův syn Luc se totiž na téhle pouti samozřejmě změní. Výborná kamera maluje poetické obrazy, k tomu hraje skvělá hudba Johna Barryho, prostě paráda! (14.07.2008)