zdepapepa

Logický důsledek popularity různých pořadů o vaření Jamie Olivera/Gordona Ramseyho/Kluků v akci/atd. Po navštěvování domácností ve Výměně manželek, kde producenti často dávali společně dvě zcela protichůdné rodiny, byla toto vítaná změna. Z toho mála, co jsem viděl, bylo vždy na co koukat. Bylo také zajímavé po čase sledovat, jak se lidé sžili s konceptem pořadu a na řadu přišlo taktizování. S tím ale také přišlo uklidnění, co se týče výběru pokrmů, a tak se "menu" často opakuje. Závěrem bych chtěl jen sklonit poklonu všem, kdo se do pořadu přihlásili. Prezentovat svoje kulinářské umění před celým národem chce hodně odvahy a hrdosti na svoje vaření anebo naopak nedostatek rozumu a soudnosti.

Zůstává mi rozum stát nad tím, jaké různé odpadové reality show se v ČR adaptují ze zahraničí a přitom tento skvost zůstává přehlížen. EDIT: Dočkal jsem se. Aspoň by mělo Prostřeno nějakou konkurenci, která by nebyla čistou kopií. GBBO je svým způsobem rarita - suchý britský humor od soutěžících i od moderátorů, téměř nulová potřeba vnucovat divákům dojemné příběhy soutěžících, na výherce kromě pugétu květin a stojánku na dort (a "bragging rights") nečeká žádná finanční odměna a místo publika nebo ostatních soutěžících rozhoduje celou dobu porota. Jediným ze dvou mínusů tak může být fakt, že je konečné množství věcí, které se dají upéct, takže úkoly se po čase opakují. Neúprosné časové limity, odlišné zkušenosti, nervozita soutěžících a neurčitost úkolů tomu však vždy dává dostatek nepředvídatelnosti a dramatu. Druhým z mínusů je to, že z toho mám pokaždé chuť na něco k jídlu.

Viděl jsem poprvé v krátkém sledu toto a The Great British Bake-Off a musím uznat, že opět Velká Británie vyhrává. Napsal bych proč, ale všechno už jsem to napsal na ČSFD stránce GBBO - "sob stories", vidina peněžní výhry, dále fakt, že úkoly jsou určeny pro kutilské všeuměly, přičemž každý ze soutěžících má vždy nějakou speciální schopnost a podle toho výtvory vypadají. Kromě toho vždy vše vypadá fajn DIY, domov bych si tím ale asi nevyzdobil. O moderátorech netřeba psát, ty mám rád už z jiných pořadů, porota byla také příjemná, stejně jako u GBBO se nebála občas prohodit i nějaký ten vtípek, i když hodnotit zrovna tyto osobní výtvory může být celkem subjektivní. Je zřejmé, že je to celé ještě v plenkách a věřím, že by si to mohlo vypěstovat stejnou tradici jako GBBO.

Bohužel mě minulo období, které lidi občas zmiňují ve smyslu "byl jsem malý a myslel jsem si, že to je dětský pořad, ó jak jsem se mýlil/a". Já osobně se k HTF dostal v tom pravém věku, kdy člověk podobné věci vyhledává (což, ruku na srdce, mi zůstalo dodnes), nejvíce se ztotožňujíce s Nuttym. A tak jsem si to náramně užíval. Nyní jsem se na to zpětně podíval a skutečně to stále má svou kvalitu. Ale. Novější epizody jsou sice mnohem krásněji naanimované, z původního konceptu animovaného pořadu s brutálním twistem zbyl jen ten animovaný pořad, kde jsou zápletky čím dál tím komplikovanější a daleko větší pozornost dostává příběh před tím, proč sledujeme právě HTF a ne to, co zrovna běží na Déčku. (vím to, protože úplně stejná situace se stala u jednoho pořadu, který jsem pomáhal tvořit) Brutalita je v nových dílech řešena rychlou smrtí jako vytrženou z Mortal Kombat, kde se to podobnými "fatalitkami" jen hemží. Dříve postavy vydržely daleko více, řvaly v agónii a o to více právě ona brutalita vynikla.

Tvrdí, že dělají kritiku. Přitom úmyslně špatně chápou smysl filmařských rozhodnutí, hledají realitu za každou cenu, hříchy cinkají za téměř cokoliv (hlavně aby byla čísla veliká, videa dlouhá a často doporučovaná v YouTube algoritmech, k čertu s tím, že se někteří lidé (já) snaží lidi naučit, že tropy nejsou špatné a klišé jsou klišé protože prostě fungují a není proto třeba se jich bát, když jsou dobře provedená) a hnidopiši Jeremy a Chris vesele hrabou korunky. Tvrdí, že dělají humor. Jestli se skutečně jedná o humor, určitě to není můj styl humoru, ten mají a navždy budou mít "riffeři" z MST3K, Rifftrax, retsupurae a dalších počinů. Ne nadarmo se kolem celého projektu zdvihla vlna kritiky, která měla za následek i aktualizaci jejich Wikipedia stránky. Dodatek k prvnímu bodu: Příhodně však přeskakují mezi kategoriemi "děláme recenze a kritiku" a "nejsme kritici, jsme ******" jak se jim to zrovna hodí.

Soudkyně Barbara pro snoby a hipstery. Tak by se víceméně dal shrnout tento pořad, alespoň jak ho vnímám já. Komfortně odpočinkový mix dříve zmíněného, cynických monologů připomínajících House of Cards (někdy více kvalitních, někdy méně) a v neposlední řadě i Terapie, kterou si pan Švehlík opět prodělává jako pacient. Defilé známých herců a hereček, kde si každý přijde na své (z nichž mi nejslabší přišla paní terapeutka). Spory sympaticky lidské, žádné zločiny hodné amerických kriminálek, spíše sousedské tahanice. A teď přijde to pomyslné "ale" - život hlavního hrdiny (ať už to byla terapeutická sezení, volnočasové aktivity, spory v rodině (pan Bartoška stále hraje pana Bartošku a mě nechává chladným) nebo zápletka s výhružnými dopisy) mi však přišel jako ukázkový příklad tzv. "first world problems", problémů lidí z "prvního" světa. Prkotiny, ne nepodobné těm, které Adam Klos rozsuzuje. Věrnost skutečnému dění v soudních síní bohužel nemohu posoudit.

Více toho samého. Vždy budu stokrát vděčnější za něco, co se odváží vyjít ze zajetých kolejí. Příkladem za všechny budiž The Legend of Korra oproti Avatar: The Last Airbender. I přes všechny své nedostatky to stále bylo kvalitní dílo s rukopisem tvůrců, aniž by to bylo nějak do očí bijící. V tomhle případě se jedná spíš o srovnání The Legend of Korra - Voltron: Legendary Defender. Jiný setting, totožná kresba, totožné charaktery postav (zejména Fry, Bender a Leela). Více toho samého. Většina vtipů (které jsou natolik klasicky a učebnicově postaveny, že nevím, jestli se z pohledu člověka, který je zná, stále dá o slovu vtipy hovořit) v Disenchantmentu jede o několik beatů déle než by bylo zdrávo, takže už takhle nadstandardní délka (klasických 20 vs místních 28 minut) vypadá ještě delší. Nemyslím si, že bychom potřebovali DALŠÍ subverzivní parodii na fantasy a pohádky s rebelující princeznou a jejími nekorektními kamarády. Abych ale jen nehanil - obsahuje to pár zajímavých inovací. Což je ale úplně jedno, protože vzato se vším ostatním dohromady, je to pořád jen a jen více toho samého.

Sedím tady u počítače, kurzor ukazující, kde se bude psát, bliká a já pořádně nevím, co mám napsat. Když se řekne Futurama a já si dal za úkol vybavit si něco konkrétního a kromě několika dílů a několika postav nemám nic. Nejvíce si vybavuji fajn pocit při sledování, pár odkazů na sci-fi, které nezestárnou, několik dojemných dílů (v čele s Devil's Hands Are Idle Playthings) a zajímavé složení charakterů postav. Zároveň si ale vybavuji i velkou míru vaty, s odstupem času vyčpělých popkulturních odkazů, nastavovaných konců (z nichž je mi stejně nejbližší ten první, viz předchozí závorka) a vydávání filmů za plnohodnotnou sérii. Slabší čtyři hvězdy.

Jak shrnout něco, co se rozprostírá přes téměř 30 let a více než 200 hodin? Opačný extrém oproti možnosti hodnotit krátkometrážní snímky a hudební videoklipy v řádu minut. Nota bene něco, co téměř celý civilizovaný svět zná. Nedá se hovořit o ničem výrazně průlomovém, kreslené rodinné sitcomy byly v prime time vysílání v USA populární již dvě dekády nazpět. Za všechny se hodí zmínit Flintstones nebo animovaná rodina Addamsových. Rozhodně se ale Simpsonovým nedá upřít popularizace tohoto žánru bez nějakých "gimmicks" (např. rodina, ale jsou to dinosauři/kačeři/je v minulosti/je v budoucnosti/atd.), v čemž pomyslnou pochodeň převzali dnes již rovněž giganti typu Family Guy, American Dad, King of the Hill nebo Bob's Burgers. Nemůžu hodnotit kultovnost ve světě, u nás pro to však vidím jeden úplně jednoduchý důvod - nic jiného nebylo. Nic jiného nebylo a tak se dokola opakovali Simpsonovi, až se je všichni po vzoru jistého "švédského syndromu" naučili mít rádi. Tedy - něco jiného bylo, ale vše se vysílalo mimo klasický prime time, čili kdo chtěl vidět něco animovaného, musel si buď přivstat, udělat si výlet do videopůjčovny nebo přemluvit rodinu pro zřízení satelitu/kabelové televize. S příchodem nových, často promakanějších animáků (a příhodně i s příchodem úpadku kvality Simpsonových) už byly na světě stanice přímo určené pro animované seriály, kam je programoví ředitelé rovnou posílali a dále tak mohl pokračovat monopol rodinky ze Springfieldu. K seriálu a jeho vypravěčským metodám těžko něco psát. Je to chameleon, který se ještě k tomu s věkem vyvíjí. Obsahuje příběhy, které byly opakované již mnohokrát předtím, mnohokrát přímo v seriálu a mnohokrát ještě budou. Příběhy, které si v nespočtu věcí protiřečí. Příběhy, ve kterých se to jen hemží lidskými problémy, ale i těmi fantastickými s mnohými cameos celebrit. Příběhy, které ale bohužel mnohdy člověk nalezne lépe podané jinde. A nemluvím jen o těch z pozdějších sérií.

Stále si pamatuji ty teroristické útoky. Stále si také pamatuji to zmatení, kdy se online v krátké době za sebou objevil jak koncert z 11. listopadu, tak ze 7. prosince s téměř shodnými setlisty. Nedá se tedy neporovnávat, což je ještě víc možné s rozšířením záznamů online, ať už to jsou videa na YouTube, živé přenosy na Periscopu nebo třeba bootlegy na U2startu. Vždy je ale na co koukat a co poslouchat, protože U2 i po letech umí udělat pořádnou show (i když občas politicky dost tlačí na pilu). Např. 11.11. měl hezkou One s bláznivým fanouškem, který zřejmě chtěl objetí od Bona. 7.12. mělo zase pokus o typický I+E zpěv fanoušků v refrénu, ale příliš se to nepovedlo. V Amsterdamu 12.9. jim to šlo lépe. (částečně taky kvůli živému zvuku a ne soundboardu, kde v HBO Paříži režisér milerád utopil hlasy fanoušků) Snippety všude, kam se podívám, ale Shine Like Stars nikde. Čímž se dostávám k mé poslední pointě - volba písní na setlistu mě ani tehdy ničím nenadchla, ani poté ze záznamu. Stejně jako Naghavi, i já bych raději viděl záznam z Joshua Tree tour. Minimálně bych však doporučil každému, kdo se chce zblízka podívat na koncert U2, protože je vše v HD, hraje se v hale a ne na stadionu, takže kolikrát do záběru a následně hned pryč přitancuje nějaký bedňák. Musím také pochválit práci kameramana, kde díky halovému prostředí může kouzlit s volbou záběrů a designéra pódia, kde U2 opět potvrzují svůj slib z U2 360°, že každý divák pohodlně vidí jak na kapelu, tak na obrazovku. Přesto to ale není něco, k čemu bych se někdy vracel, jako třeba Slane Castle nebo "stará" Paříž.