zdepapepa

Sedím tady u počítače, kurzor ukazující, kde se bude psát, bliká a já pořádně nevím, co mám napsat. Když se řekne Futurama a já si dal za úkol vybavit si něco konkrétního a kromě několika dílů a několika postav nemám nic. Nejvíce si vybavuji fajn pocit při sledování, pár odkazů na sci-fi, které nezestárnou, několik dojemných dílů (v čele s Devil's Hands Are Idle Playthings) a zajímavé složení charakterů postav. Zároveň si ale vybavuji i velkou míru vaty, s odstupem času vyčpělých popkulturních odkazů, nastavovaných konců (z nichž je mi stejně nejbližší ten první, viz předchozí závorka) a vydávání filmů za plnohodnotnou sérii. Slabší čtyři hvězdy.

Jak shrnout něco, co se rozprostírá přes téměř 30 let a více než 200 hodin? Opačný extrém oproti možnosti hodnotit krátkometrážní snímky a hudební videoklipy v řádu minut. Nota bene něco, co téměř celý civilizovaný svět zná. Nedá se hovořit o ničem výrazně průlomovém, kreslené rodinné sitcomy byly v prime time vysílání v USA populární již dvě dekády nazpět. Za všechny se hodí zmínit Flintstones nebo animovaná rodina Addamsových. Rozhodně se ale Simpsonovým nedá upřít popularizace tohoto žánru bez nějakých "gimmicks" (např. rodina, ale jsou to dinosauři/kačeři/je v minulosti/je v budoucnosti/atd.), v čemž pomyslnou pochodeň převzali dnes již rovněž giganti typu Family Guy, American Dad, King of the Hill nebo Bob's Burgers. Nemůžu hodnotit kultovnost ve světě, u nás pro to však vidím jeden úplně jednoduchý důvod - nic jiného nebylo. Nic jiného nebylo a tak se dokola opakovali Simpsonovi, až se je všichni po vzoru jistého "švédského syndromu" naučili mít rádi. Tedy - něco jiného bylo, ale vše se vysílalo mimo klasický prime time, čili kdo chtěl vidět něco animovaného, musel si buď přivstat, udělat si výlet do videopůjčovny nebo přemluvit rodinu pro zřízení satelitu/kabelové televize. S příchodem nových, často promakanějších animáků (a příhodně i s příchodem úpadku kvality Simpsonových) už byly na světě stanice přímo určené pro animované seriály, kam je programoví ředitelé rovnou posílali a dále tak mohl pokračovat monopol rodinky ze Springfieldu. K seriálu a jeho vypravěčským metodám těžko něco psát. Je to chameleon, který se ještě k tomu s věkem vyvíjí. Obsahuje příběhy, které byly opakované již mnohokrát předtím, mnohokrát přímo v seriálu a mnohokrát ještě budou. Příběhy, které si v nespočtu věcí protiřečí. Příběhy, ve kterých se to jen hemží lidskými problémy, ale i těmi fantastickými s mnohými cameos celebrit. Příběhy, které ale bohužel mnohdy člověk nalezne lépe podané jinde. A nemluvím jen o těch z pozdějších sérií.

Stále si pamatuji ty teroristické útoky. Stále si také pamatuji to zmatení, kdy se online v krátké době za sebou objevil jak koncert z 11. listopadu, tak ze 7. prosince s téměř shodnými setlisty. Nedá se tedy neporovnávat, což je ještě víc možné s rozšířením záznamů online, ať už to jsou videa na YouTube, živé přenosy na Periscopu nebo třeba bootlegy na U2startu. Vždy je ale na co koukat a co poslouchat, protože U2 i po letech umí udělat pořádnou show (i když občas politicky dost tlačí na pilu). Např. 11.11. měl hezkou One s bláznivým fanouškem, který zřejmě chtěl objetí od Bona. 7.12. mělo zase pokus o typický I+E zpěv fanoušků v refrénu, ale příliš se to nepovedlo. V Amsterdamu 12.9. jim to šlo lépe. (částečně taky kvůli živému zvuku a ne soundboardu, kde v HBO Paříži režisér milerád utopil hlasy fanoušků) Snippety všude, kam se podívám, ale Shine Like Stars nikde. Čímž se dostávám k mé poslední pointě - volba písní na setlistu mě ani tehdy ničím nenadchla, ani poté ze záznamu. Stejně jako Naghavi, i já bych raději viděl záznam z Joshua Tree tour. Minimálně bych však doporučil každému, kdo se chce zblízka podívat na koncert U2, protože je vše v HD, hraje se v hale a ne na stadionu, takže kolikrát do záběru a následně hned pryč přitancuje nějaký bedňák. Musím také pochválit práci kameramana, kde díky halovému prostředí může kouzlit s volbou záběrů a designéra pódia, kde U2 opět potvrzují svůj slib z U2 360°, že každý divák pohodlně vidí jak na kapelu, tak na obrazovku. Přesto to ale není něco, k čemu bych se někdy vracel, jako třeba Slane Castle nebo "stará" Paříž.

"Nebudu si kupovat celé prase kvůli jedné klobáse." Praví se v jednom hoaxovém obrázku o prezidentce Taiwanu. Pro mě to zcela jasně vyjadřuje můj postoj k Bob's Burgers. Chápu, že je důležité mít variaci v postavách (a některé charakteristiky mám rád - např. lásku k písním a slovním hříčkám) a že i v burgerech je víc ingrediencí, které si samostatně jako celý chod dávají jen někteří lidé a většině by to nechutnalo. Pro mě je tou nejlepší "ingrediencí" Louise Belcher, která dle mého nemá konkurenci. Roztomilejšího kombinaci ďábelského génia a sarkastického sociopata, který má ale srdce ze zlata, nenajdete. Vím, že spin-off s ní by byl příšerný a že ostatní postavy jsou potřeba, aby jí nahrávaly na smeče. Přesto ale - abych kvůli tomu musel poslouchat miliontou Tininu tirádu o zadcích nebo divnost Phillipa Fronda mi za to nestojí. Bohužel, nejspíš kvůli cílové skupině a animačnímu standardu Status Quo Is God, tj. postavy nestárnou, se dějové linky často orientují na jiné, starší postavy (jako již zmíněná Tina). Kvalitu to má však dostatečnou, místy to evokuje klasické řady Simpsonových, místy ty novější.

Na mnoha věcech se s Benem "Yahtzee" Croshawem shodneme. Oba máme rádi herní série Silent Hill (z níž již spoustu dílů zrecenzoval v ZP) a Portal a máme rádi rýmy (Jim & Yahtzee's Rhymedown Spectacular, recenze na Wolfenstein). K tomu si připočtěme ještě originální zpracování s vysokou kadencí v rovnoměrném zastoupení kritiky i vtipů a nekompromisní názory a máme recept na kvalitní podívanou, zabalenou do lehce stravitelných cca 5 minut pro každý díl (hru). Těžko také někdo může namítat, že "Yahtzee" jen kritizuje. Má na svém účtě již několik počítačových her (např. Poacher, Hatfall, série Chzo Mythos) a dokonce i románů (Mogworld, Jam, Will Save the Galaxy for Food).

(žádné spoilery) Coby ateista musím u této televizní minisérie pochválit její zcela upřímný vztah k náboženským reáliím, což se v dnešní době už tak často nevidí. Měl jsem však tušit, že to neskončí jen u toho, že se příběh malinko zvrhne stejně jako tomu bylo v dnes již starší počítačové hře Fahrenheit: Indigo Prophecy, která také začínala "při zemi", ale už tak nekončila. Zpátky však k YMatA - omluvou zůstává fakt, že vše bylo pečlivě dopředu naplánováno a vše bylo symbolicky propojeno od první minuty až po tu závěrečnou. Sympatický mix dramatu, bláznivého amerického a suchého britského humoru s neotřelou zápletkou (většina médií se soustředí na post-apo, tady máme pre-apo), kvalitním hereckým obsazením a duálním smutným koncem (apokalypsa + 2. řada v nedohlednu). P.S. S počtem rozhodnutí, které scénáristi na hlavní postavy navalili, by z toho byl docela zajímavý přírůstek do rodiny her od studia Telltale Games, budiž mu země lehká.

Jedno se této sérii musí nechat, a tím je konstantní motivace hlavního hrdiny a celkové téma ochrany přírody a (fiktivních) zvířat. Těžko už mohu Hiccupovi přezdívat Teacup, když povyrostl, o něco málo dospěl, přesto je ale vidět, že scénáristi z něj jinou postavu neudělali. Tak jako v jedničce bojoval s lidmi, co draky považují za škůdce a likvidují a nakonec si je ochočili. Zde máme klasickou odvrácenou stranu zrcadla v podobě malinko jiného způsobu ochočení. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ve trojce bojoval s nějakou dračí zoo o jejich svobodu. Těžko však na filmu hledat něco výjimečného. Dramatické momenty tam byly, ale nedokázalo mě to chytit natolik jako předchozí díl - neustále mě z děje vytrhoval (pouze) Kit Harington (což je trochu zvláštní, protože jsem posléze zjistil jak mnoho známých herců se tam objevilo), ústřední záporák by se hodil spíš do nedělně-dopoledního programu na "Déčku" než do celovečerního filmu a "alfy" mi přišly méně masivní než Red Death z jedničky. Přesto ale bylo pořád na co koukat, zejména Valka v masce při jízdě na drakovi bez sedla byla skutečně stylová. A dokonce jsme se i obešli bez standardního konfliktu typu A:"Now we are together so we can live together again." B:"No, this is my life now." ! Všechen ostatní text z mého textu k jedničce víceméně stále platí, zejména to o nadbytku ostatních adolescentů a s tím spojené romantické subploty.

Zprávy, Šťastné pondělí, Kanál Maryško, Zpravodajství Cynické svině, Hroty Týdne a nyní Branky, body, kokoti. Jestli se vám zdá, že je to trochu "na jedno brdo", tak - a) máte pravdu a za b) nejsme zas tak pozadu od např. USA. Tak to bychom měli povinný odkaz na Full Frontal with Samantha Bee a teď už k samotnému BBK. Stejně jako FFwSB je to neústupné a jednorozměrné, což ale, alespoň pro mě, neznamená nic špatného. Na druhou stranu to ale ani není žádná výhra, když se to někdy hemží klapkami na očích a "straw many". Pouští se to i do podobných témat jako FFwSB. Navrch však Branky, Body a Kokoti mají díky tomu, že to je celé nesporně více české (pominu-li z mého pohledu "padding" formou zahraničních filmových a seriálových klipů), s o několik tříd vyšší kadencí (až jsem si vzpomněl na Zero Punctuation) a energií hlavně díky ústřední sympatické Tereze Dočkalové, což je krásně vidět i v rozhovoru na DVTV, s širokým rozhledem témat (zde by stálo za to zmínit ústřední scénáristickou pětici Zemen, Wallerová, Sládečková, Grosmanová, Balažovič) a díky neomezení televizními cenzory autenticky sprosté, což ale člověk vidí už tehdy, když si přečte název. Jen tak dál!

Není žádným tajemstvím, že jsem viděl a oblíbil si dost seriálů, kde se to jen hemží hlavními ženskými hrdinkami - Sex ve městě, Gilmorova Děvčata nebo třeba Čarodějky a nejnověji Lizzie Bennet Diaries. Nic z toho není ale work-com. Ale například Parks and Recreation je, shodou okolností taky s kvalitním ženským castem. Ovšem kde Parks and Recreation exceluje (byť hlavně od druhé a zejména třetí série dál), tam Kadeřnictví stále strádá a kdyby se dočkalo pokračování, rád bych tuto změnu viděl. Jedná se hlavně o zapracování zákazníků do aktuálně probíraného tématu (což jsem zaznamenal snad jen jednou). Právě díky opakovaným scénám s různými doslova "charaktery" nabylo v mých očích Pawnee z P&R dojmu skutečného města a i zde bychom mohli mít televizně-realistické kadeřnictví s víc než jen jednou (viditelně a slyšitelně) pravidelnou zákaznicí. Místo toho teď by ústřední cast mohl stříhat třeba psy a vyšlo by to úplně nastejno. Postavy věrně napsané jsou, denně s takovou Marikou, Radkou nebo třeba Anetou přijdu do styku. Ale klidně by postavám mohlo být dáno víc rozměrů, zájmů, osobnosti. Ale to už jsem zpátky u srovnávání s Parks & Recreation. Což se Kadeřnictví bohužel být nesnaží. To jde vyšlapanou cestičkou klasických českých seriálů, kde se sice tváří, že bude výživný vývar humoru, životních lekcí a emotivních momentů, místo toho tu ale máme klasickou dramedy vztahovou polévku z pytlíku.

Kdo mě zná, tak ví, že černé oblečení nosím často a nosím rád už delší dobu ( velmi okrajově i ostatní aspekty goth kultury). Proto nemůžu jinak než vysoko hodnotit tuto upbeat písničku, která přesně patří do autorádia, kdy se s partou kamarádů jede o letním dni z/do aquaparku. Nejsou tu ale lidé z plakátů a obálek časopisů, nýbrž pubertální gothíci. Obrazově to nejsou žně, klasického vintage filtru a pro našince lehce exotické Floridy je plný instagram, vše ostatní je ale stejné jako u nás. Dá se tak vypíchnout pouze poetický závěr, kdy hlavní hrdinka zapadne do peřin/peřejí a s šibalským úsměvem na rtech jde spát.