zdepapepa

Všechny zmínky o Sense8 jsou zde svým způsobem komické, když tenhle film vyšel rok před první epizodou Sense8. Je to něco jako kdyby Sense8 místo hyperprogresivního seriálu byla klasická "hallmarkovská" romance, kde se děj omezuje na milostný trojúhelník "Wolfgang-Kala-Rajan" a na nic jiného. Všechno ostatní zůstává - kriminálník krimináluje, zhruba desetinásobně je tu rozšířený typ scény, kdy se Will "líbal" na dálku a Wolfgang "kouloval", i orgií se tu člověk dočká, scéna z dětství byl prima doplněk. Ale hlavně tu na člověka čekají příjemné emoce a sympatičtí hlavní hrdinové, jejichž neokoukaným tvářím jsem tu romanci zkrátka a jednoduše věřil. Kaňkou na kráse tak zůstává předčasně utnutý konec. Ovšem ruku na srdce, kdyby nebyl utnutý, asi by to byl trochu jiný filmový žánr, ono už takto to občas skákalo, jen ne z pohádky do pohádky ale z žánru do žánru. Nebýt občas až příliš okaté hry s motivy (zejména barevného teplo/chlad) a klasicky klišoidní záporáckou třetí stranu trojúhelníku a již zmíněného konce, tak by se to Jossu Whedonovi povedlo na jedničku. Vzkaz kritikům: Taky se divím, že telefon nepoužívali pořád, ale jsem rád, že alespoň jednou tam použit byl.

Credit where credit is due. Z toho mála co jsem viděl to bylo moc hezky uděláno. Není to sice můj šálek kávy, ale kdybych se na to musel dívat s drahou polovičkou, díval bych se i celkem rád. Hlavně s představením dalších záhad kolem cestování v čase. Takhle jsou to jen sympatické tři hvězdy. Bohužel mě ale eye-candy muži nikterak nepřitahují a veškeré interiéry a exteriéry bych si spíš raději prochodil vlastníma očima než se dívat zprostředkovaně pomocí monitoru, takže nemohu hodnotit výše. Na hudbu Beara McCrearyho jsem zvyklý (a mám ji rád) už z The Walking Dead, takže tam také není co vytknout. Milovníci (a zejména milovnice) červené knihovny nechť si přičtou k mému hodnocení libovolný počet hvězd, rozhodně to není trefa vedle.

Společně s tímto, Scottem Pilgrimem a Walking Dead je to jasný důkaz toho, že komiksové adaptace zřejmě rád mám, jen mě nezajímají superhrdinové. Na první pohled moc krásně udělaná adaptace, kde se z tradičně karikaturně ztvárněných satanistů stávájí fully fleshed-out lidé se sny a problémy (Addams Family, anyone?). Vizuály zmáknuty na jedničku, jak už jsem u seriálů z produkce Netflixu zvyklý, dokonce odstranili i klasický neduh v podobě toho, že ze seriálů se stávají dlouhé filmy. Zde je sice seasonal story arc přítomný, ale epizody jsou skutečně epizodní a určitou narativní strukturu dodržují. Klasickou televizní Sabrinu mám nakoukanou, byť už jsem stihl většinu zapomenout, ale casting oproti staré verzi je skvělý, i včetně Richarda Coyla, kterého jsem dosud znal z role úplně opačného typu postavy Jeffa Murdocka z Párování. Sabrina obsazená i zahraná na jedničku se všemi pubertálními negativními stránkami a (ne)zdravou dávkou sebevědomí a la "Why must you always insist that the universe grant you special privileges?" (zmínil bych i jednu vynikající scénu z 10. epizody, ale to by byl velký spoiler). Na jednu stranu mi chybí ta nebojácná a kouzlící Sabrina z pilotu, na druhou stranu tropa "zlomit hororem člověka, který je nebojácný a plný sebevědomí" je jedna z mých oblíbených, takže to mě až tak netrápí. Dokonce mě ani netrápilo "girl power" poselství. Co mě však trápilo a trápit bude pořád je nekončící infodump od postav postavám, které by dané informace měly dávno znát. A není to proto, že by to tvůrci nevěděli, o čemž svědčí jasný lampshade hanging v podobě věty: "Thank you for stating the obvious, Hilda."

Jasně, není to žádný trhák, postavy jsou postavy, nikoliv lidé ve třech a více rozměrech. Přesto to ale ve mně zanechalo příjemný feel-good dojem. I postava Elsy, často lidmi nenáviděná, mi byla místy sympatická. Nad všechny ostatní fakty je třeba zmínit, že scénáristé a režiséři ohlasy čtou, čehož je krásným výsledkem zlepšení od druhé série formou množství dalších lidí na autistickém spektru, takže to Sam nemusí všechno "táhnout sám", jak si lidé stěžovali po první sérii. Zase jednou je vidět, že v Americe mají žánr "dramedy" zmáknutý o dost lépe než u nás. A že jsme od Raymonda Babbita a Sheldona Coopera pokročili zase o kus dál (rozhodně by bylo vhodné zmínit mezikrůček v podobě Abeda Nadira). Jsem velmi rád, že jsem vydržel pilotní díl, kde se to jen hemžilo tzv. "cringe" momenty, které naštěstí později byly odsunuty do ústraní. 3,5* po celé čtyři série s příjemnou dávkou reprezentace lidí na autistickém spektru a lidí patřících pod "deštník" LGBTQIA+.

Silly and/but sweet. Tak bych mohl shrnout každý díl, který jsem viděl. Utvrdila mě v tom kromě novodobých dílů i vidění těch ze staré éry, u kterých je ta 'silliness' více zřejmá. Což neznamená, že by to bylo špatné, suspension of disbelief je mocný nástroj. Pomáhá tomu i druhé přídavné jméno z věty na začátku textu, protože co epizoda, to nějaké poselství nebo emočně vypjatý závěr - u lidí vede díl Vincent and the Doctor, já preferuji závěr The Doctor Dances. I přes všechnu tu kýčovitost a 'silliness', just that once, everybody lived. Jinak je to klasická cestovatelská vesmírná sci-fárna, tolik oblíbená pro svou žánrovou různorodost a nevyčerpatelnou zásobu námětů, i když (pochopitelně) podezřele mnoho jich končí v Británii. Všichni hlavní herci a herečky mají něco do sebe, ale z doktorů a companionů je u mě jasný top Matt Smith a duo Karen Gillan a Arthur Darvill.

Soutěž nesoutěž, kde je sice propagováno "vítěz dostane trofej a možnost představení v Las Vegas", ale o to vůbec nejde, přátelé. Zde se především oslavuje kouzelnické řemeslo, kde i při obyčejných tricích dokáže titulní dvojice vypíchnout kvality kouzelníků a kouzelnic. Nejenom to. Stihnou rozdat komplimenty a k tomu navrch kódovými frázemi naznačit soutěžícím, že přišli na způsob, jakým byl jejich trik proveden. A tím to nekončí. Karetní triky, triky s mincemi, iluzionisté, mentalisté. Penna s Tellerem nic nezaskočí. Ale to pořád není všechno. Vždy po čtyřech soutěžících se na pódium postaví Penn s Tellerem a ukážou, proč právě oni si zaslouží vlastní pořad a místo v porotě. Medailonky soutěžících přeskakuji, kvůli nim na P&T:FU nekoukám. Poslední pochvala patří střižně pořadu, jelikož vždy nabízí věrný pohled na to, co se zrovna děje a s výjimkou některých úhlů kamery nepomáhá kouzelníkům zbytečnými střihy, ať už na stejné místo nebo na reakce diváků, jak tomu bývá pravidlem v různých jiných talentových soutěžích.

Kromě pár memů, soundtracku a vizuálů věrných době a několika komicky absurdních scén není o co stát. Jedna věc je udělat 'homage', jedna věc je udělat parodii a jedna věc je udělat miš-maš, který člověku připomene, proč jsme se posunuli tam, kde jsme teď a zanechali některé tropy a figury v minulosti. Takovým plusem neplusem tak zůstává, že se tvůrci nesnažili film natáhnout na celovečerní stopáž, ať už vlastním rozhodnutím nebo tím, že jim peníze z Kickstarteru nedovolily víc.

Každý rok se těším, co se dozvím nového, co jsem za 365 dní zapomněl a jak dobře se pobavím. Celé TBFQOTY je každopádně těžce závislé na daných účastnících. Zejména lidi jako Ayoade, Fielding, Ross nebo Mitchell tomu vždy dají punc kvality. Naopak většinou hosté z Ameriky to trochu kazí. Je nutné taky pochválit Jimmyho Carra - i když hostuje spoustu různých věcí, zde je vždy na co se koukat. Zejména, když převezmou kontrolu soutěžící.

Ono v zásadě to není nic světoborného, žánrové/časosběrné video- nebo audio- medleys vznikají každým dnem. Už ani ne po třech minutách to dostává svému názvu, v češtině mě napadá jen "když pejsek s kočičkou vařili dort", v tom dobrém, ale hlavně i ve zlém. Je hezké, jak to diváka vtáhne a udrží při sledování, podobně jako když se na příslovečnou žábu vařil hrnec s vodou od vlažné až k vařící. I když je to jen na úrovni průměrné creepypasty, kreativita a znovusledovatelnost (zhruba jedna) tam je. Z žánru "family-friendly, gets disturbing later" je to ale pro mě jedno z těch lepších děl zejména kvůli tomu, že se projednou nejedná o dětský pořad a že se z toho nikdo nesnažil vytěžit peníze zbytečným pokračováním (v době psaní textu).

Vynikající trojepizoda/season finale/series finale. Právě i díky vědomí toho, že další díly nejsou je tu odmazán neduh ze seriálu, kterýmžto pro mě vždy byl "plot armor" ústřední posádky. Zároveň z loterie možných žánrů, kterých v původním Firefly bylo víc než dost, vyhrála klasická vesmírná sci-fárna, kterou mám tak rád, v seriálu byl občas prvek vesmíru odsunut na druhou kolej. Společně s tím se také nejedná o klasický typ dílu "a job and character development", nýbrž "a mission and backstories". Úmyslně podhodnocuji, protože velkou část kvality dělá právě oněch předchozích 14 epizod, kdy se člověk s postavami sžil, které ale pro sledování filmu nejsou viditelně povinné, což je hezky patrné u místních hodnocení.