argenson

Mně tohle vždycky přišlo jako pokus zachránit mediální obraz Dagmar Veškrnové těsně předtím, než se stala paní prezidentovou.

Pro potřeby televizního vysílání vznikl tenhle zvláštní nesourodý slepenec postrádající šťávu. Ovšem musím říct, že naživo byl koncert z rozlučkového turné Marie Rottrové fantastický zážitek. Ta baba kecá, že jí bylo sedmdesát!

Měl ho vodprásknout hned a byl by pokoj:-) Jenže to zas my bychom si nemohli užít tenhle překvapivě svěží bonbónek. Je jasný, že nájemný vrah musí mít nervy ze železa, jenže když zabijáka budete delší dobu přivádět do absurdních situací, tak to vykolejí i jeho. Ledově klidný Lino Ventura se ale nechá vytočit jen několikrát a většinou stav jeho nasranosti naznačí jenom dostatečně výmluvný pohled (výborný herecký výkon!). A Jacques Brel je vážně na vylískání. Občas ovšem i hotelový poslíček (Nino Castelnuovo), vedle toho celkem bez výrazu alespoň půvabná Caroline Cellier jako paní Pignonová. Pro mě osobně určitě na víc než jedno podívání.

Velmi působivý dokument o setkání bývalých spolužáků z DAMU navazující na čtyřicet let předtím natočený film Dvanáct (1964). Docela smutné bilancování nelehkých hereckých životů (převážně) na oblastních scénách, zásahy do osudů v podobě let 68 a 89, dokonce i nenápadné náznaky konfliktů mezi nimi samými v době normalizace, nyní již i četné zdravotní problémy. Není to žádná taškařice ve stylu veselých historek a kupodivu ani nejslavnější z nich – Iva Janžurová – nemluví o své herecké kariéře se stoprocentním nadšením. Následuje silný moment neúčasti Jany Rendlové, která pouze poslala dopis s důvody, proč se s těmito lidmi již nikdy nechce setkat.

„Pojď podepsat pohled pro matku!“ – „Svítí slunce, ale nám to nevadí, co to tu píšeš za nesmysly?“ – „Ale nic, to my s matkou tak žertujeme.“ Oproti Něžnému kuřeti se tady kriminální zápletka stává výchozím bodem pro bláznivou komedii, což rozhodně není na škodu. Má to náramný švih, vtipné dialogy a Annie Girardot tu představuje obrovský temperament jako málokde jinde. Tahle bajka, jak Ukradli torzo Jupitera, mě nikdy nezklame a já mám ten film moc rád už od dětství.

Pragmatická policajtka a neohrabaný vědátor, ale nádherně jim to spolu ladí. Ačkoliv Annie Girardot má za úkol být neohroženou ženou zákona, polovinu filmu poněkud neemancipovaně a elegantně procupitá v podpatcích (druhou polovinu řídí jako prase, případně se nechá vozit jinými, co řídí jako prase). Philippe Noiret ji krásně doplňuje a zvláště ve scéně, kdy vyhazuje zmrzliny z taxíku, je kouzelný. Za zmínku stojí i dvě role Lisiny matky a tety Suzanne. Tetičku hraje předválečná hvězda Simone Renant a v roce 1978 manželka producenta, který stál za vznikem Něžného kuřete (navíc s dabingem Jiřiny Bohdalové, to se taky málokdy slyší). Něžné kuře je dobře uvařeným koktejlem kriminálky a komedie, přesto z téhle dvojice filmů mám mnohem raději o dva roky mladší Ukradli torzo Jupitera.

Jediný štěstí, že jsem to viděl kdysi v kinokavárně (která už dnes neexistuje), kde jsem si mohl dát kafe a zapálit si. Což byl asi tak nejlepší zážitek z týhle blbosti.

Třikrát jsem u toho usnul. Počtvrté jsem se donutil koukat do konce. Zážitek nula. A jestliže to má už asi pět dalších dílů, to bych prochrápal celej den:-)

Uječená rádobyvtipná historka o sebeobětování otce pro rodinu se vážně moc nepovedla. Za zmínku stojí snad jen vzácné setkání Dany Medřické se synem Václavem Vydrou. Ovšem jako vizitka čerstvého národního umělce Vladimíra Menšíka je to docela průser.

Úžasný střípek odehrávající se v minimálním časovém prostoru, kde absence zásadní dějové linky není vůbec na škodu. Scéna s přehazováním kuřecích stehen se všemi doprovodnými projevy (záchvat smíchu Věry Křesadlové), to není film, to je život. Stejně tak závěrečná symbolická scéna s vaječným koňakem povyšuje tenhle film do nadprůměru.