argenson

Vzhledem k osobnosti režiséra jsem k tomuhle filmu už předem přistupoval možná až moc negativně, ale moje nepříliš vysoká očekávání se stejně naplnila. Příběh ne úplně špatný, i když za vlasy přitažený, ovšem herci neměli co hrát a hlavně o čem mluvit, dialogy byly zábavné jak noční zprávy (což je škoda zvláště u Zdeňka Štěpánka nebo Františka Smolíka). Ladislav Boháč tentokrát s vizáží padesátníka navíc nezapadal do své tehdejší škatulky šarmantního milovníka. Ve vedlejších rolích pak proběhly i některé hodně otřesné výkony (Jola Djuričová? Kde ta se proboha vzala? Asi nějaká sezónní kabaretní hvězda). Vedlejší dějová linie v baru se odehrávala zcela nezávisle na hlavní ose, až v závěru se ukázalo, že spolu sice souvisejí, ale nakombinované to bylo tak pitomě, že to stejně nedávalo moc smysl. No, Zitě Kabátové to slušelo vždy a všude, to je jasný. Takže hodnotu to může mít snad jako připomenutí mladé tváře a zpěvu Nelly Gaierové. Což je ovšem na hodinu a půl trochu málo.

Je to staré, patetické, místy směšné a technicky nedokonalé. Je ovšem k tomu přistupovat s nadhledem a vědomím, že tomu filmu je přes osmdesát let. Ovšem většina zúčastněných jakoby se tvářila pateticky právě proto, že stojí nad klasickou divadelní látkou a u přelomového počinu kinematografie. Snad jen Antonie Nedošinská a Čeněk Šlégl vystupují naprosto přirozeně ve stylu běžného kšeftu. Jejich realistické ztvárnění nepříliš sympatických postav ale pozvedává Fidlovačku na dodnes koukatelnou věc.

Jestliže se řada prvorepublikových filmů odehrává v ředitelských kancelářích a hotelových halách, takovýhle odskok na venkov s krásnou kamerou mě vždycky potěší. Boží mlýny kromě silného příběhu disponují i dodnes přijatelným výletem do staročeského folklóru.

Žánr komedie je v tomto případě trochu nadnesený, k smíchu tady toho moc není. Snad jako doklad jedné z mála hlavních rolí Jaroslava Marvana té doby to stojí za podívání. Půvabné je, že skutečný věkový rozdíl mezi ním a věčně mladou (a únavně stereotypní) Věrou Ferbasovou nebyl zdaleka tak velký, než jaký jim tady byl přisouzen. Nic, co bych musel vidět víckrát.

O stupýnek výš než podobné Gabinovy filmy z té doby (Rvačka v Panamě, Zahradník z Argenteuil). Slunce rošťáků se v jejich sousedství vyjímá víc než dobře jako solidní, napínavá a vtipná kriminálka. Kromě Gabina se zajímavými hereckými typy. Margaret Lee dostála své pověsti evropské Marilyn Monroe a moc jí to slušelo (s půvabným dabingem Libuše Švormové). Zajímavá je i Suzanne Flon v roli Gabinovy manželky nebo překvapivě akční Lucienne Bogaert jako matka šéfa konkurenčního gangu. Závěr nás moralisticky poučuje, že krást se nemá, o čemž se všichni zúčastnění přesvědčili různě odstupňovanými formami, jak se to dá odsrat.

Kromě dvou povídkových filmů ze šedesátých let výjimečné setkání J. P. Belmonda s Annie Girardot, škoda, že spolu nehráli víc. V podstatě pitomě jednoduchý, ale nádherně uchopený a naservírovaný příběh. S velmi napínavým koncem. Sejdou se? Nesejdou se? Vole, to byly nervy!

Když jsem to viděl poprvé, ještě dlouho jsem si to pamatoval, o čem to bylo, což se mi u televizních filmů nestává. Není tu ani tak důležitá kriminální zápletka a její rozuzlení, jako spíše našlapaná atmosféra zvláštně nepřátelského městečka s bizarními postavičkami a přitom slušně vykreslenými charaktery i v menších rolích. Skousnul jsem i Oldřicha Vlacha, o němž si jinak nemyslím, že by byl hercem hlavních rolí.

Josef Vinklář jako pupkatý akční hrdina v zelené uniformě je trochu tristní. Dějově strašně statické. Něco málo bodíků bych přisypal snad jen za obstojnou hudbu.

Nadmíru kvalitní předloha Alexandra Dumase je naštěstí zárukou docela obstojné zábavy a sázkou na jistotu, přesto tomu hodně schází. Nemá to spád i výběru hereckých představitelů by se dalo leccos vytknout. Troufnul bych si tvrdit, že dějovou gradaci pohřbil i sterilní český dabing, přestože jsou tu slyšet dobře známí herci. Starší stejnojmenný seriál ze 70. let byl pro mě exkluzívním zážitkem, tohle jsem odzíval.

Každá kinematografie má čas od času záslužnou potřebu natočit film vzdávající hold starší herecké generaci ve stylu "dokud jsou ještě tady". Pamatuju si, když byl můj dědeček v osmdesáti letech na maturitním srazu, sešli se tam tři. To je podle mě realita, takže tady to poměrně početné seskupení vitálních dědečků a babiček působilo nevěrohodně. Na druhou stranu Libuše Švormová ke svému závěrečnému monologu potřebovala početné publikum, to je jasné. Nakonec, jako poslední role Zity Kabátové to není úplnej průser.