Olík

Nezávislé komorní TwoManAndOneWoman show debitujícího J Blakesona. Cením si především, jak si režisér po celé trvání tohoto thrilleru vystačil pouze s třemi protagonisty, aniž by nastalo vyloženě hluché místo. Bohužel to a ještě celkem osobitá zápletka jsou jediné dva body, které stojí vyloženě za pochvalu - všechno ostatní už bylo více či méně špatně. Pominu fakt, že s přibývajícím časem se slušný rozjezd začíná měnit v nefalšovanou bramboračku s nelogickým do očí bijícím chováním jednotlivých postav a zmíním jejich herecké představitele, kteří svým projevem škodili jak moly v šatníku. Neuvěřil jsem Gemmě Arterton, že má strach o holý život, neuvěřil jsem Eddie Marsanovy, že je násilnickým delikventem a už vůbec jsem neuvěřil Martinu Compostonovy, že jeho zaměstnáním je herectví! Nemohu být benevolentní jako někteří uživatelé a udělit, cituji doslova „hvězdičku navíc za Gemminy kozy“ - zůstanu pro to u podprůměrného hodnocení.

Třeba si o mně říkejte, že jsem HannahMontanafil, třebas si mě veřejně kamenujte, třebas se mi za zády smějte, ale já jsem se celkem dobře bavil a o nevhodnosti pro první stupeň navštěvující drobotinu bych neuvažoval ani jednu nanosekundu. Barevné prázdninové dobrodružství s nádechem celorodinné fantasy i nezbytným lehce infantilním popkornovým humorem, stoprocentně vhodné k zamáznutí líného letního dopoledne. ps: Tento komentář psal uživatel neznalí seriálu, který se stal jedním z nejúspěšnějších projektů vzešlých z Disneyho továrny, ale asi si někde pár dílu seženu, abych se dostal kompletně do obrazu.

Neválečně válečný debut polského režiséra Jaceka Glomba, který se netají obdivem k české tvorbě, zejména panů Hřebejka a Menzela (jaká musela být jeho radost, když se mu jednoho z nich podařilo obsadit), inspirovaný jeho vlastní divadelní inscenací o zabloudivší osádce třicetitunového kolosu T-34, jejíž misi za osvobození Čechů trpících následky kontrarevoluce zastaví až zdi poklidné vesnické hospody. Hospody, jejíž osazenstvu se touto událostí převrátí životy, stejně tak jako polské čtveřici obsluhující tank poeticky přezdívaný Beruška. Polská herecká smetánka (Zamachowski, Stuhr, Bluszcz, Grzeszczak) kooperující v této koprodukční komedii s českou hereckou smetánkou (Polívka, Holubová, Dušek, Issová) se netají nemalými ambicemi. Bohužel výsledkem je spíše nenávratně utopených padesát miliónů korun :(

Jsou mladí, jsou krásní, jsou úspěšní, ale co je nejdůležitější, umí vyrobit časovanou bombu z tuby od zubní pasty. Zpočátku Brangelinovská Válka Roseových na špiónskou notu, posléze absurdní souboj manželská romantika versus hutná akce. Ačkoliv film neposkytuje téměř žádný prostor k hereckým výkonům, nelze mu upřít jistou dávku sexy šmrncu. A co je vzhledem k životním propletencům nejdůležitější - vzájemná chemie mezi ústřední dvojicí je více než uvěřitelná, což u žánrově podobných filmů nebývá vždy pravidlem.

Když už se do tohoto hold vzdávajícího projektu pustila dvojice Tarantino & Rodriguez ruku v ruce, zákonitě musela počítat s nikdy nekončící hospodskou komparací. S jednoduchým srovnáním přicházím i já: Přestože je Death Proof především ve své druhé části přesvědčivěji stylizován do Grindhouse looku, zdlouhavé dialogy ač mající hlubší význam, časem zabíjejí atmosféru. Právě proto preferuji přímočařejší Planet Terror chrlící béčkovou akci od první klapky až do samotného konce, čímž se alespoň pro mne stává divácky atraktivnější. Auto zabiják vs. Planeta teror 0:1

Čerstvě se přistěhovaný arogantní soused vzbudí v doposud dobráckém řidiči vysokozdvižného vozíku Kurtovy náhlou potřebu stoupat po společenském žebříčku pomocí zfušovaného domácího bazénu, vydáváním se za falešného doktora nebo kandidatury na premiérskou funkci. Jednoduchý nosný příběh předvádějící navyklé vzorce chování a myšlení, příjemně osobitá 3D animace, kníratý skandinávský humor, satiricky zkarikaturované postavičky – jestli Kurt strašně zuří, tak určitě ne nad výsledkem filmu.

Tak jsem včera v pozdních hodinách otevřel vrata od Lumírovy garáže a na co jsem tam nenarazil – čerstvě se holící squadra kolem nejistého Petra Fialy hraje své zásadní hity, které ji na pár let vystřelili mezi českou hudební smetánku (Ne, teď ne!, Hodinový hotel, Výhledově) bandě bizardních postaviček jako vypůjčených ze ČtvrtníčkoŠteindleroVávrovského pořadu. Nevím, jestli to mel být dvacetiminutový koncert, sled stejně vypadajících klipů, hudební dokument, krátkometrážní film nebo pouze recese, ale bylo to mladicky čisté a já se nostalgicky bavil.

Let´s Dance, Street dance, jiné dance, 1, 2, 3D, 4D, ležatá osmička D. Skupina (tedy pardon, chtěl jsem říct crew) kolem hlavního hrdiny, nesympatičtí konkurenti, nějaká ta lovestory, taneční soutěž - umcaca umcaca, pořád to samé dokola, dokolečka! Pro mě za mě to natočte třeba 3D, nebo klidně černobíle – dokud v tom nebude originální nápad, dopadne to vždycky stejně.

Nenechme se zmást Austrálií jako místem původu vzniku – Austrálie, USA, Německo, Šalamounovy ostrovy…..pořád jde jen o klasický slasher mač =skupinka mladých lidí zastavší tam kde neměla vs. banda (v našem případě jednotlivec) domorodých sociopatů. U Wolf Creeku přidejme ještě velmi, ale velmi pozvolnou gradaci, směšného psychopata, inspiraci rádoby skutečnými událostmi, nesympatické oběti a ani té brutality se nedočkáme v takové míře, jak nám slibovali.

Jelikož jsem se nikdy neřadil k oddaným obdivovatelům J. K. Rowlingové, nečetl knihy nebo nestál fronty při premiérách jednotlivých pokračování, počkal jsem si až se ke mě oba díly dostanou v českém znění a udělal si takový malý dvěstěsedmdesátiminutový maratónek – tudíž, přestože je první part pouze takovou chudší vyplňovanou před závěrečným finále, budu hodnotit Relikvie smrti jako celek. I když, jak už jsem se zmínil, nejsem Potter-fanatikem, ale spíše zastáncem tvrzení, že veškeré kouzlo odešlo společně s Chrisem Columbusem a některé díly jako například Ohnivý Pohár jsem vyloženě přetrpěl, musím se bez mučení přiznat, že mne závěr ságy znovu posadil do vlaku směr Bradavice, z kterého jsem vystoupil někdy během roku 2004. Nebude to tím, že jde o (slovy Enšpígla)nejvyspělejší díl, ani lehčím úbytkem temnosti (i přes fakt, že mrtvol napočítáme pomalu jako ve válečném filmu), ani ničím jiným – Jde o to, že mi prostí kouzel neznalí mudlové tyhle závěrečné (a zpravidla i klišovité) bitvy dobra proti zlu prostě máme rádi a rázem se opět ztotožňujeme s postavami, které se nám postupem času ztráceli. Nebyl jsem, nejsem a asi nikdy nebudu skalním fanouškem, ale po závěrečných titulcích zbylo takové zvláštní prázdno………………:(