mchnk

Jeden z nejsrozumitelnějších filmů, které jsem měl čest zhlédnout, excelentně odvyprávěný, nasnímaný i sehraný. Historie se prý opakuje a na Balkáně by o tom mohli sakra vyprávět. Danis Tanovič vypráví, vynikajícím způsobem začleňuje diváka do jednoho dopoledne v sarajevském Hotelu Evropa a představuje mu několik lidiček, kterým se obyčejný den a banální problémy mění v něco životně zásadního. Naději střídá zmar, ve kterém neschází ani osobní rezignace, horlivá diskuze plná nacionalismu se mění v krásné lidské souznění a kariéra je plně převálcována rodinnou láskou. Jeden by vážně nevěřil, co vše se dá v pětaosmdesáti minutách zobrazit. [Filmový Klub Citadela-Litvínov].

Lavina myšlenek v angličtině s balkánským přízvukem, rozebírající výskyt a potřebu ideologie, která se do lidí nejlépe cpe pomocí filmu. Jen několik základních myšlenek - "(Ne)vědí, co činní a přesto to nadále činní...". "Kapitalismus je neustále v krizi, potřebuje krizi ke svému přirozenému koloběhu, jenž stojí na chrlení neustále nových výrobků bez ohledu na potřebu či důsledky výroby". Za řeč také stojí rozbor potřeby druhého Velkého, někoho, kdo vše vyřeší (Bůh, vůdce, vláda, korporace) stejně tak nucené americké hrdinství Zachráníme tě, ať chceš nebo ne.... Realizované i v jejich světových vojenských akcích. Pro diváka Čechoslováka je rozhodně nejzajímavější teorie o pozitivech Pražského jara ´68. Dočkáme se zde i něčeho pozitivního? Ale ano, např. "Největší lží jsou naše sny a touhy".

Vůči divákovi v podstatě arogantní, kdybych v sobě probudil svého idiota, asi by mě to i nasralo. Trier a jeho samolibost se, žel přírodo, odráží i v jeho rané tvorbě, v což jsem nedoufal...já blázen. Pro mě po všech stránkách zcela prázdné, na jedno použití, jako film vlastně k ničemu, nic ve mně nezůstalo. Tři snad jen za herectví krásných Dánek.

"♪ Elle talar svenska ♫". Znalec ugrofinských jazyků si zde musel skutečně smlsnout. My ostatní si můžeme užít poklidné, nicméně skvělé zrežírované a sehrané severské drámo o celoživotním boji Elli Marji s Christinnou. O vzdoru přerůstající v odpor k vlastním lidem a kultuře, už tak utlačované státní mocí. Kde asi ti čistokrevní nordičtí povýšenci tenkrát vzali inspiraci? Naštěstí jejich forma třídění nechávala lidi naživu. Jako debut opravdu velmi dobré. [Filmový Klub Citadela-Litvínov].

Povedená hříčka s lehkým filosofickým nádechem i atmosférou, která panuje mezi touto literárně velmi známou dvojicí. Hra s pokušením také potvrzuje nadprůměrnost slovenských protagonistů. Zúčastněná trojice sehrává vše velmi slušně u Mefista (Hryc) je možné mluvit o jedné z nejlepších rolí.

Tragikomická figurka, bezmocně se zmítající v nastrojeném světě. Kdo? Ten směšný koktající železničář. Tedy, vlastně hrdinný poctivec, vyznamenaný vzor své profese! Stala se mu taková nešťastná nehoda, on by potřeboval zpět ty staré hodinky, které mu byly na slavnostním předávání omylem...Ano, jistě, stačí, když ho obléknete a dáte mu přečíst toto naše prohlášení. Dopomůže mu to k jeho hodinkám? On by je velmi rád dostal zpět. Ale pochopitelně, skutečně postačí, řekne-li těm lidem do televize PRAVDU. Na scéně se objevuje Canko Petrov, člověk lidský, žádající zpět svůj život. Nechte ho, prosím, pečovat o králíky, nechte mu jeho zarostlou zahradu a polorozpadlý domeček, vraťte, co mu patří! Zcela obyčejný příběh, jenž by se mohl odehrávat hned vedle Tebe a Ty ho přesto zkonzumuješ pomocí přesně upravených medií, o skutečných hodnotách, plný fantastických kontrastů, završený geniálním závěrem. Takto diváka rozesmát, dojmout a profackovat...pro mě osobně nevídaný zážitek. [Filmový Klub Citadela]

Klasicky precizní severská režie, skvělé herectví a velmi silné scény (Terje a jeho závěrečné hledání matky je něco fantastického). Vynikající mládežnické drama, které se za oceánem ani v Evropě hned tak nevidí, vlastně ani nevím, co mi překáží v plném počtu, již nyní se těším na druhé zhlédnutí.

Na samém konci dvacátého století se Aki Kaurismäki, po stránce filmové, vrací na jeho počátek. Němá, naivně romantická groteska i drsné drama o boji skutečné lásky s tou vyumělkovanou, zabalenou do lákavého obalu, pod kterým se nakonec skrývají jen zoufale prázdné pohledy, mimochodem excelentně nasnímané. Originálně a skvěle odvyprávěný milostný příběh.

Tak tedy Polka Krystyna Krauze mi nakonec ukázala Kryla pětihvězdičkového. Člověka vzrůstu nevelkého, všestranného umělce, cholerika, bezdomovce, geniálního textaře a básníka, člověka, kterého jeho nadčasová tvorba vlastně zastiňuje. "Nikdo neví, jak vypadá, ale všichni ho znají". Hlavně si nezoufejme, nebo ne moc často, hleďme kupředu a vyhlížejme dobu Krylovu, do které nás zve tento inspirativní a zcela objektivní dokument o prosťáčkovi, jenž se odváží proti jakkoli zbarvenému politickému zlořádu jen s kytarou a rovnou páteří. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]

Film...ano, jak jinak to nazvat, o deseti záběrech, přesto ze života, plný jeho tragičnosti i absurdní legrace, doprovázený všem dobře známými zvuky. Film, ve kterém ti nemůže nic uniknout...nebo naopak vše.