dzej dzej

Po dechberoucí úvodní sekvenci přichází postupný rozklad diváckého zážitku. Million Dollar Hotel je podvratný film plný karikatur a póz, ve své podstatě nemocné dílo. Celkové morální vyznění filmu (vražda následovaná sebevraždou) je naprosto patologické, stejně jako pohádka o odlišných hrdinech, kteří jsou uvězněni ve svém antiprostoru. Million Dollar Hotel prezentuje absolutně nekoherentní svět bez hodnot, názorů a citů. Svět vágní stejně jako ten televizní, o kterém Tom Tom tak rád a často mluví.

Prastarý příběh o pokušení přesunutý do moderní společnosti. Místo bohatství, rozkoše či věčného života nabízí ďábel slávu. Zatímco Paris kdysi slávu odmítl a zvolil si nejkrásnější ženu světa, Kevin Lomax volí přesně naopak. Vlastně ani nepotřebuje ďáblovo aktivní a explicitní našeptávání - do pekel jej spolehlivě vede vlastní narcismus. Zatímco stoupá po společenském žebříčku, jeho krásná a křehká dívka postupně zažívá všechny myslitelné mučivé hrůzy pekla. Tady je ďábel nejkrutější - s graciézním úsměvem provází Lomaxe velkou společností a mezitím likviduje naprosto bezmocnou ženu opuštěnou jediným milovaným člověkem. Proto celý film končí v psychiatrické léčebně. To, co se děje potom, už vůbec není důležité.

Režisér Viktor Taransky a jeho pixelová diva, která ohromila mediální bezkontakotvý svět. Andrew Niccol natočil vizuálně bravurní podobenství o umělecké krizi, o nelítostném světě filmu a především o nekonečné moci médií. Výborný je Al Pacino a stejně i pseudointelektální rádobyumělecké filmové bláboly, kterými se jako režisér prezentuje. Bezpochyby narážka na evropskou tradici "náročného" filmu, což dokazuje i jeho příjmení - Taransky. Křestní jméno Viktor zase odkazuje k jinému velkému tvůrci, Viktoru Frankensteinovi.

Cokoliv je jednoznačnou (auto)citací Allenova nejslavnějšího filmu Annie Hall. S odstupem dvaceti šesti let nám maestro překládá prakticky totožný příběh: hlavní hrdina, který se protlouká jako komik, vypráví v nekontinuální chronologii příběh krachu vztahu s osudovou dívkou. Tato dívka je nápadně podobná Annie Hall – hysterická, komplikovaná a „prdlá“. Woody Allen sám vystupuje ve filmu v roli hrdinova mentora, který se ho svými radami snaží navést na správnou cestu. Sebereflexivní téma se v Allenových filmech začíná v poslední době pravidelně objevovat (viz. Hollywood Ending) a i v Cokoliv je velmi důležitým prvkem. Allenova postava za 26 let od Annie Hall neprošla žádným vývojem. Neurotismus, (pseudo)intelektuálství, nešikovnost, analýzy sexu, paranoidní vztah k antisemitismu, vazba na New York to vše jsou neměnné stavební kameny Allenovského hrdiny. Jednolitý hrdina všech jeho filmů vzdoruje plynoucímu času, nové a mladé postavy se dostávají do identických situací jako před lety on. Život se točí v kruzích v zajetí manhattanského statu quo

Poměrně lehce čitelný film pracující s modelovou situací. Mladý hlavní hrdina začíná vnímat svou probouzející se homosexuální orientaci a musí se rozhodnout jak s ní naloží. Karty jsou rozdány jasně: buď v sobě homosexualitu potlačí a neztratí žádnou z hodnot, které si jako spořádaný heterosexuál vybojoval (úspěch, uznání, nejlepší přítel, krásná dívka Anke) nebo poslechne svůj vnitřní hlas bez ohledu na společenské následky. Poměrně ožehavé téma je zabaleno do hávu teenagerovského filmu, čímž získává na bezprostřednosti a uvěřitelnosti. Za blížence tohoto díla lze označit Moodysonův film Fucking Amal (který ale pracuje s tematikou lesbickou).

Ač se počítám za bezmezného obdivovatele Burtonových filmů, jeho animovaná díla se u mně míjí účinkem... Příběh chatrný, kostlivecká poetika (nejen Burtonem samým) již notně omletá, fungujících gagů pomálu, hudební čísla nezvedající ze židle atd. atd. Celkový dojem nevalný. Opravdu nevím proč... I´m sorry Timmy, I´m really really sorry.

Nádherný a neuchopitený film o kterém se tak těžko něco píše...

Souhlas se všemi, kteří zde psali, že pátý díl je jedním z nejsilnějších a nejsmutnějších diváckých zážitků.

Nejlepší irský film všech dob? URČITĚ ne! Vítěztsví zajistila Commitments zřejmě vysoká míra diváckosti, jiank si tento triumf nelze vysvětlit (zvlášť když vezmeme v potaz konkurenci: Moje levá noha, Ve jménu otce, Michael Collins). Commitments jsou postaveni na modelu "filmu o vzestupu hudební skupiny", tento model pak v jistých ohledech přetváří po svém. Silný (a typicky ostrovní) je akcent na sociální problematiku, originální je výběr hudebního žánru (soul) stejně jako ironizující humor (nekonečné neshody a konflikty mezi členy kapely... Deco: "Co mám dělat, když nezpívám?" Bernie: "Já nevím, třeba si ho hoň.").

Tento militantní film je jednou dlouhou odpovědí na jedinou otázku: "Proč válčíme ve Vietnamu?" Stárnoucí John Wayne nám v roli plukovníka didakticky představuje metodiku a smysl vietnamské války. Celý film je plný nejrůznějších klišé - vztah asijského dítěte a amerického vojáka, pacifistický novinář, který poznává pravdu až na bojišti, krutost příslušníků vietkongu versus lidští američtí vojáci atd. Záměr tohoto díla je jednoznačný a koresponduje s dobou vzniku: v době skomírající víry ve válečný úspěch přichází ikona filmového machismu John Wayne a režíruje proválečnou propagandistickou agitku... Něco úsměvného na závěr: Američané v orce 1968 samozřejmě nemohli točit přímo ve Vietnamu. Film se natáčel v Americe a podle toho také vypadají lokace. Místo subtropické vietnamské džungle se tak vojáci prohánějí mezi jehličnatými stromy a kanadskými jezery...