dzej dzej

Těžko uvěřitelná ventilace amerického šovinismu. Tento propagandistický film prezentuje samozřejmý heroismus Spojených států a jejich sebestředné nároky na status spasitelů světa a lidstva. Ještě nikdy nebylo katastrofické SF téma podáno tak politicky, populisticky a odporně. Historie uvedla mýtus o neporazitelnosti USA na pravou míru hned o pět let později. K destrukci amerického snu nebylo ani zapotřebí megalomanské mimozemské invaze, stačilo jen několik "pozemských" letadel.

Pohled na tento film se poměrně výrazně mění s přibývajícím věkem. V současné době se věkově pohybuji někde mezi kluky a profesorem Keatingem. Už jsem vyrostl z jejich idealistického snění a neuvědomělého naivismu; zároveň jsem ještě nedospěl k jednoznačné životní filosofii profesora Keatinga. I proto už na mě tento film nepůsobí tak jako dřív...Jinak nádherná (i když trochu patetická) pointa. My name is Nuwanda...

Podobný majstrštyk jako je Láska nebeská se rozhodně nekoná... Wimbledon je tuctová romantická komedie s tím nejpředvídatelnějším vývojem... Ozvláštnění měly zřejmě přinést tenisové scény, ale ty jsou tak nereálné a naivní, že film stahují ještě níž. Podivně působí i reference ke světu opravdového tenisu (od hlasatele se dovídáme, že z turnaje právě vypadli Andy Roddick, Roger Federer atd.), která propojuje protagonisty love-story (a mizerné tenisty) s realitou. Možná kdyby se tvůrci drželi důsledně fiktivních jmen hráčů a celý příběh by se odehrával v ryze fiktivním světě, nepůsobilo vše tolik toporně a nespojitě. Zřejmě se zde projevilo velké anglické trauma - Wimbledon totiž již desítky let nedokázal vyhrát žádný Angličan. Loncrainův film bychom pak mohli chápat jako 100 minut trvající terapii zabalenou do mimiker romantické komedie...

Celkem působivé vykreslení New Yorku roku 2095, celkem fungující kooperace živých a počítačových herců, celkem dobrý nápad propojit sci-fi (technologie, genové inženýrství, eugenika) a fantasy (egyptští bohové) Proč je z toho ale nakonec takový chaos? Dvě možná řešení – věnovat se pouze hlavní dějové linii a nepřeplňovat film dalšími postavami nebo razantně natáhnout stopáž. I když kritik většinou doporučuje stopáž zkrátit, zde by se dvě (možná tři) hodiny daly vydržet Zajímavý pokus o evropský sci-fi experiment (ano, nálada tohoto filmu je někdy až surrealistická), který bohužel kvůli své překomplikovanosti a nedotaženosti zůstal na půli cesty.

Mlčení jehňátek se tento film (žádné překvapení) rozhodně nevyrovnal. Za zmínku stojí jen dvě závěrečné scény. Obě souvisí s konzumací lidského mozku - jedna z nich je přízračně děsivá, druhá pak hravě ironická.

Don Juan počátku třetího tisíciletí. Bezskrupulózní Alfie si jako sebevědomý „womanizer“ užívá přízeň žen - nebere ohledy, nepřeceňuje city, nemá žádné problémy. Vše, co podniká ospravedlňuje vlastní propracovanou hedonistickou filosofií. S tou se seznamujeme pomocí monologů jeho samotného. Celý film je vlastně jedním dlouhým Alfieho monologem, který je prokládaný dialogy s ostatními postavami. Režisér nepoužívá pouze obligátní vntiřní monolog, ale také přímé promluvy Alfieho do kamery, které vytváří nejen přímý (oční) kontakt s divákem, ale také efekt jakéhosi „vzdělávacího kurzu“ – Alfie nás svými příběhy a svými radami učí jak na to. S tím souvisí i jednoznačná orientace na hlavní postavu – Jude Law ani na minutu neopustí plátno a celý film je jeho hereckou exhibicí. Někdy od poloviny se bohužel snímek pomalu, ale jistě začíná proměňovat - z apoteózy děvkařství se stává prostou moralitou. Rytmus, atmosféra, Alfieho monology, herecký výkon – to vše se začíná zadrhávat a obalovat moralizujícím balastem, celý tento proces pak vrcholí závěrečným monologem.

Dva kohouti na losangelském smetišti, dvě nenapodobitelné herecké osobnosti poprvé spolu (pokud nepočítáme Kmotra II, kde se Vito Corelone hraný de Nirem vyskytoval pouze v retrospektivách, tedy v jiném narativním universu). Souboj titánů pro mě vyhrává Al Pacino – jeho neúnavný, cholerický, sarkastický policajt má víc života než de Nirův zločinec. Výborně rytmizované tempo vyprávění, barevné ladění do šedých a černých tónů, silné finále, několik dalších výjimečných scén (dialog Pacina a de Nira, přepadení banky) – to vše nabízí tato bravurní „L.A. crime saga“.

Nevídaný mix thrilleru, horroru a komedie. Prostor metra představuje jinou realitu, velmi odlišnou k té „tradiční“ realitě nad eskalátory. Metro jako místo, kde se dějí věci nezávislé na naší obvyklé zkušenosti seshora, tematizoval ve své knize Nebe pod Berlínem Jaromír Rudiš (jen malý tip na pandán k Revizorům). Revizoři nabízejí (prostřednictvím hlavního hrdiny) pohled pouze „zdola“ – obranné mechanismy společenského systému, morálky a psychiky přestávájí fungovat, destruktivní a konstruktivní síly se utkávají o nadvládu nad celým magicko-realistickým prostorem

Z teoretického hlediska je u S a H nejdůležitější otázka „intertextuality“, tedy vztahu filmu a původního seriálu. Nejedná se o remake, nejedná se v pravém slova smyslu o poctu (i když řadu prvků této kategorie lze bez problémů odhalit), nejedná se o parodii. Filmaři si prostě vypůjčili seriálové postavy, seriálové reálie (70.léta), seriálové rekvizity (červená fordka) a vytvořili z nich časoprostor, do kterého zasadili svojí (bláznivou) komedii. Starsky a Hutch je tak typickou komedií se Stillerem, Wilsonem a Vaughnem (viz. Zoolander, Vybíjená), která je zabalena do papíru s copyrightem série S+H a která dovedně využívá „poetiky“ 70. let ke svým účelům.

Člověk a jídlo, člověk jako jídlo, jídlo jako člověk. Tři krátké etudy na téma obžerství, což je (jak známo) jeden ze sedmi smrtelných hříchů. V první části nahlížíme na obžerství z hlediska jeho zautomatizovanosti, strojovosti. Ve druhé z hlediska evoluce (lépe stolující „vyspělejší“ hrdina zabíjí a pojídá toho druhého). Ve třetí části se pak setkáváme s vrcholnou formou obžerství – autokanibalismem.