dzej dzej

Vůně benzínu, dusíku a Dieslů, našlápnutý soundtrack, úžasně vytúněné káry, rychlé a zběsilé závody, propocené krásky s velkými výstřihy, hajzlovští Číňané, sladký hlavní hrdina, charismatický Vin... tohle si své věrné diváky vždy najde.

Dávám pět hvězd filmu u kterého jsem usnul. Jak je to možné? Inu, první část fimu je jedna velká nuda (za zmínku stojí jen atmosféra N.Y. třicátých let a prezentace režiséra Denhama jako kladného hrdiny). Zlomovým bodem je ztroskotání lodi a přistání na ostrově lebek. Od tohoto okamžiku až do úplného konce nabízí King Kong tu nejčistší "bijákovou" podívanou. "Mozek" filmového diváka (zkoumající logické stránky příběhu, uvěřitelnost, možnost vs nemožnost toho, co je nám prezentováno, propracovanost charakterů atd.) je nutno odložit před vchodem do sálu. Pokud tak učiníme, nemůžeme být nespokojeni. Dostane se nám nádherné Naomi Watts (už dlouho jsem se platonicky nezamiloval do herečky na plátně - Naomi, jsi to ty!), jejího vztahu s King Kongem (je dobře, že se nejedná o lásku či něco lásce podobného... vztah KK a Anne lze označit spíše jako porozumění či náklonnost, což lze pochopit z jedné z nej scén, kdy si Ann "ochočí" Konga - jejich souboj je samčím soubojem o dominanci), dechberoucích akčních scén (souboj KK s Tyrannosaury), nostalgické retro nálady (ve filmu není například ani jeden lascivní záběr na Naomi Watts a jen jeden polibek- cudnost jako ve filmech z 30.let; stejně je tomu tak i s násilím), Jacksonova autoterapeutického tématu vztahu k filmu (obézní (!) a bezskrupulózní režisér jdoucí doslova přes mrtvoly; výborný je záběr na střílející hrdiny, kde režisér místo střílení zuřivě natáčí), technicky dokonalého King Konga (Oscar za nejlidštější a nejsnaživější monstrum má už teď v kapse), dávky všech možných emocí, které eskalují v dojímavém finále. Je dobře, že se stále točí filmy jako King Kong, ze kterých čiší touha nabídnout divákům podívanou a velký příběh. I proto odpuštím úvodní část, i proto budu KK hájit před všemi intelektuály.

Film obsahuje řadu výborných, až nezapomenutelných scén (kromě obligátních dentistických alotrií také úvodní hádku v autech či souboj R. Scheidera s Číňanem), ale jako celek na mne působil jaksi nesouvisle, nespojitě. Motiv bývalého nacisty vždy mrazí (viz Nadaný žák), Laurence Olivier navíc hraje výborně. Hereckým výkonům ovšem zcela jasně dominuje Dustin Hofman. Jeho "babe" Levy je nejistý intelektuál, plný traumat z minulosti, která se snaží ventilovat každodenním běžeckým tréninkem. V průběhu celého filmu se prezentuje jako oběť a na konci se jí opravdu stane...

Komorní drama z počátku dvacátého století. Život Gertrudy je (ať to zní jakkoliv romanticky a vágně) neustálým hledání lásky. Latinské "amor omnia" (láska je vše) je úryvkem z básně, kterou napsala jako šestnáctiletá, jejím epitafem i jejím životním krédem. Žádný z mužů (ministr, oficiální básník, klavírista) ji nedokázal učinit šťastnou, hledání bylo neúspěšné... I přes velmi pomalé tempo a neskrývanou divadelnost (málo interiérů, minimální dekorace, téěř žádné exteriéry) je Gertruda fascinujícím psychologicým dramatem.

Podivuhodný soulad formy a obsahu. Moderní filmařina plná techických fines, hrátek s kamerou a střihem, která efektivně (ne pouze efektně) tlumočí epický příběh jednoho brazilského slumu. Narativní struktura Města bohů připomíná literaturu - jednotlivé příběhy se prolínají či na sebe navazují přesně jako v moderním románu. Vyprávěcí postup je kombinací retrospektiv, paralalních historií, vyprávění z několika úhlů pohledu, popisů, digresí a dalších narativních triků. Spojením filmařské "vysoké školy" a neustálé hry s vyprávěním vzniká oživlá kniha, filmový román.

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti.

"Postwesternová" variace na klasický žánr westernu. Krvavá, špinavá, odheroizovaná verze mýtů z divokého západu. Eastwood se jako režisér i jako herec vyrovnává nejen s žánrem jako takovým, ale také se svým statutem jedné z nejzářivějších zvězd tohoto žánru. Jeho cesta westernovým žánrem je cestou od bezejmenného pistolníka Joea z filmu Pro pár dolarů pro "prasečkáře" Willa Munnyho z Nesmiřitelných. Důležitým faktorem je stárnutí - tento motiv spojuje Nesmiřitelné s Million dollar baby. V obou filmech hrají Eastwood a Freeman bývalé mistry svého řemesla, kteří se (sešlí věkem) ještě jednou vrátí.

Dechberoucí tříhodinová dobrodružná podívaná. Kdybych ten film viděl ve dvanácti, byl bych z něj opravdu nadšený... Jako starší divák s ním však mám jeden dost vážný problém - Velký útěk naprosto dezinterpretuje historická fakta. Nacistický lágr je vylíčen jako téměř idylické místo, ve kterém jsou pokusy o útěk jediným lékem na nudu, gestapo se projevuje jako "poněkud tvrdší" instituce tím, že jeho představitelé při rozhovoru mírně zvyšují hlas atd atd. Chápu, že ve Velkém útěku jde o něco jiného než o realistický obraz války, výše popsaná historická ignorance ale z filmu činí jakousi pohádku bez vazby na realitu. I když závěr toto tvrzení trochu poupravuje.

Velká očekávání - velké zklamání. Vlastně ani nevím proč - Tima Burtona takřka zbožňuji, ale tenhle film mě prostě nudil. Možná je to tím, že český divák nemůže spolehlivě rozkódovat prakticky celou tématiku halloweenu a tím pádem nechápe řadu narážek tímto směrem. Možná na mě negativně zapůsobil rozpor situačních vtípků a orchestrálních hudebních čísel, který pro mě činil film nevyváženým a zmateným. Nevím. Nechci být krutý, tak alespoň místopřísežně prohlašuji, že Noční můře dám někdy ještě jednu šanci (možná příští vánoce?).

Na tomto filmu oceňuji především jeho jednoduchost (neplést s povrchností či triviálností). Dvě auta, "dobrý" a "zlý" řidič, arizonská poušť, několik kilometrů silnice. Dominujícím prvkem je všepřítomný archetypální strach z něčeho, co nás neustále pronásleduje a co nemůžeme nikdy zlikvidovat (něco podobného se objevuje o 20 let později ve druhém Terminátorovi). Celkovou atmosférou, herectvím hlavního hrdiny a také hudbou připomíná Duel velmi nápadně díla Alfreda Hitchcocka.