dzej dzej

Hodnocení Studny.

"Jiný" historický film, encyklopedie intrikaření, výrazná obrazová stránka a přesná Cate Blanchett. K tomu mrazivá parafráze na Kmotra (ano, dějiny se točí v kruzích) a ještě mrazivější závěrečná Alžbětina proměna, která je lehce čitelnou metaforou vízěztství velkých dějin nad osobní historií.

Naprostá a totální překombinovanost zadupává do země všechny nadprůměrné scény a pohřbívá všechny naděje, které v divákovi se srdcem dítěte vzbudila velmi dobrá dvojka... Mělo to být velkolepé vyrcholení a je to velkolepý chaos...

Na tomto filmu je nejlepší jeho originální název. Problémem Levyho komedie rozhodně není zesměšňování holocaustu, ale to že prostě a jednoduše není vtipná.

Zajímavý mix modelové romantické komedie a modelové tragédie vystavěné přesně dle Aristotelových zásad. Vhodné pro gurmány (nějaké to jídlo tam je), učitelky na gymnáziu (pro jednoduchý a srozumitelný výklad teorie dramatických druhů) a vlastně pro všechny (když má člověk vhodnou náladu).

Film je od první do poslední vteřiny napěchován raritními a atraktivními záběry (což se při množství natočeného materiálu dalo čekat), přičemž výsledná podoba Václava Havla je poměrně dost odlišná od obecného povědomí o jeho osobě. Občan Havel je překvapivě dokumentární komedií s roztržitým a vtipným hlavním hrdinou, který se v lecčems podobá postavám ze svých her a který má zároveň pevná a jasná stanoviska. Žádný chladný mramorový pomník velké osobnosti Václava Havla, ale sebeironický portrét malého velkého krále s krátkými kalhotami vládnoucího žabomyším domácím poměrům.

Normovaný prefabrikovaný disneyovský příběh.

Filmařsky bezchybná, obsahově bohatá, neideologická a všeobecně taktní rekonstrukce jednoho z nejdramatičtějších příběhů naší nedávné historie. Atentátu se v podstatě nedá nic vytknout, pro ještě hlubší ponor do tématiky doporučuji strhující a neskutečně detailní knihu Jiřího Šulce Dva proti říši. PS - DVD obsahuje i zajímavé bonusy, především film o filmu ve kterém kovaný komunista Sequens vzpomíná jak se ubránil stranickým aparátčíkům a jejich pokusům o spojení atentátu na Heydricha s komunistickým odbojem či na paní Heydrichovou, který film viděla na projekci v Norsku.

Death Proof je dalším krokem v Tarantinově zpracovávání jeho celoživotního tématu, v jeho neustálých konfrontacích s vlastními filmovými a obecně kulturními vzory. Vzývání braku, béčkových produkcí, dobrodružných filmů, sexy bab a všeho ostatního je Tarantinovým nejvlastnějším a nejintimnějším tématem, které s naprosto nebývalou důsledností a precizností postupně zkoumá a všemožně obrábí. Zatímco v Gaunerech, Pulp Fiction a Jackie Brown se tyto věci objevovaly pouze v dialogické rovině či jako různě pojímaná okrasa diegeze, Kill Bill tvořil jakýsi spojovací můstek (něco mezi poctou braku a brakem), Death Proof je již brakovým experimentem se vším všudy, ve kterém se toto Tarantinovo téma promítá do všech složek filmu. Formální struktura, kterou tolik diváků řeší je jen obalem, pod kterým se skrývá totálně destruovaný narativ (svou nedějovou stavbou se Death Proof blíží spíše experimentálnímu filmu), bizarní zkřížení žánrů (teenagerovská komedie, horror, akční film - všechno a nic z toho) a dokonalé podřízení autorskému záměru. Tarantino je velký tvůrce, teoretik specializující se dlouhá léta na své téma, který navíc svou teorii zkuší i v praxi (něco jako když Umberto Eco napsal Jméno růže). Nevím, jakou cestou půjde dál, ale bezmezně se na to těším.

Skvělé, od první do poslední vteřiny originální a rozhodně ne romatická komedie (tedy esi je pro vás romantická komedie film, kde nekomu v detailu řezají nohu skalpelem, tak potom ano...). Příběh o andělích, lásce, dovednostech únosců a umění karaoke. Poznámka Oskara o koláži z Tarantina a Capry je velmi trefná...