HonzaBez

Samotná zápletka, kdy jako vždy milá a usměvavá Marta Vančurová spolu v Jiřím Bartoškou řeší převoz jednoho klučiny (Matěje) z dětského domova do Prahy na převzetí první ceny z výtvarné soutěže, mi úplně nesedla. Moc věrohodně na mě hlavně nepůsobily ony neustálé návštěvy Vančurové u všech těch možných osob spjatých s Matějovým dosavadním životem. Je jasné, že scenáristicky zde bylo účelem, aby se divák toho mohl o těžké Matějově životní situaci co nejvíce dozvědět a to z různých úhlů pohledu. Ale dost pochybuji, že by se někdo tak intenzivně zajímal o něčí cizí osud a věnoval tolik času návštěvám cizích lidí, jak to ve filmu činí postava Vančurové. To všechny ty scény vzájemné interakce mezi postavou Bartošky a Matějem mi přišly mnohem uvěřitelnější. A hlavně i mnohdy docela vtipné a velmi lidské. Nejsilnější mi ovšem přišla scéna, kdy je malý Matěj se svým tátou alkoholikem (skvělej Petr Čepek se svýma typickýma "psíma" smutnýma očima) a snaží se jej přesvědčit, že "rum je blbec". Jinak jsem moc nerozuměl, v jakém vztahu spolu vlastně byli v tomto film Vančurová s Bartoškou (staří přátelé/milenci v nezávazné vztahu). Celý film pak končí tak nějak divně do ztracena a vlastně i dost smutně. Coby televizní snímek to nebylo špatné, ale možná jsem (i kvůli mé oblíbené Martě Vančurové) čekal maličko víc.

"Historii nejde zopakovat..." Myšlenky ze slavného románu F. Scotta Fitzgeralda jsou určitě podnětné. Horší je to, alespoň z mého pohledu, se zpracováním. Pro mladší ročníky to možná může být v pohodě, ale mě hlavně dost vytáčela moderně pojatá hudba, která podle mě totálně zabila jakoukoliv dobovou atmosféru. Hlavně v úvodních scénách odehrávajících se na večírku u Gotsbyho. To jsem měl chuť to celé vypnout. Postupem času to už bylo lepší, ale stejně si myslím, že to celé zpracování bylo zbytečně moc moderní. I když Leonardo DiCaprio vůbec není špatný.

Přemýšlím, co jsme se díky tomuto filmu o Janu Palachovi vlastně zajímavého dozvěděli. A řekl bych že toho nebylo zas tak málo. Třeba to, že byl vnímavý a měl cit pro spravedlnost (viz zajímavá a zároveň paradoxní scéna z brigády v Sovětském svazu, kde se zastane ruského mladíka a skamarádí se s ním), že měl skvělou milující maminku (Zuzana Bydžovská jako vždy excelentní), že nebyl žádný suchar ale měl i určitý (byť decentní) smysl pro humor a ironii (viz třeba jeho hláška "svět se hroutí a ty myslíš na můj klobouk...") nebo že se v osobním životě pohyboval mezi dvěma ženami. O samotné Palachově cestě, která ho dovedla k tomuto jeho hraničnímu činu se toho žel z filmu zas tak moc nedozvíme. Z části asi proto, že se Sedláček chtěl pokud možno vyhnout čiré spekulaci (pokud za ní nemám považovat třeba trošku zvláštní scénu, kdy Jan vlastnoručně topí a pak i pohřbívá čerstvě narozená psí štěňata) a částečně ale i proto, že v podstatě rezignoval na nějaký bližší psychologický portrét dotyčného. Snad jen scéna z lednového pohřbu svého strýce, při níž mu tečou slzy, je jistou výjimkou. I když i zde můžeme jen čiré spekulovat, zdá pláče z důvodu zármutku nad smrtí někoho blízkého nebo zdá pláče i sám nad sebou. Silně na mě působila i scéna z kostela o vánocích, kdy z úst faráře slyší Jan biblickou zvěst o tom, že ač žijeme či umíráme, Kristus v nás zůstává. Nevím, nakolik byl Palach věřící, to se z filmu úplně nedozvíme. Ale ta zvěst v kontextu toho jeho hraničního (přesto veskrze statečného) činu hovoří sama za sebe... Co mě tedy v tom Palachově příběhu asi mi moc nesedlo, byla scéna z jeho pobytu na brigádě ve Francii, i když to asi svůj smysl mělo, neboť zde je Palach konfrontován s informací, že někdo jiný v Polsku reagoval na okupaci v Československu vlastním sebeupálením. Ale ten střih z dramatické situace v okupovaném Československu byl dost ostrý. Naopak bych v zásadě ocenil poměrně slušné zobrazení tehdejší doby a to zejména pokud jde o období samotné okupace (scény na Václaváku i na Malostranském mostě) či následné stávky studentů. Když člověk vidí, jak rychle se doba zase vrátila tam, kde byla před jarem 1968 (viz policejní zásah vůči studentům s pendreky), není mu z toho dobře po těle. Dobovou atmosféru pak posilují i některé použité dobové písně (od rozjuchaných Jó třešně zrály po depresivní Krylovu píseň Morituri te salutant). Velmi netradiční je i "hudba" (resp. spíše jakási zvuková stopa) při závěrečných titulcích, kdy vedle původní těžkopádné původní hudby Michala Rataje zaznívají kratičké motivy z Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu a do toho pak v jakási retrospektivě zní různé dobové zprávy z celého období Pražského jara a následné okupace. Celé to působí na člověka opravu hodně mrazivě. Na plný počet hvězdiček to asi není, ale přesto podle mě jde o velmi důstojné připomenutí Palachovi osobnosti. Sedláček mě v tom směru tak spíš mile potěšil.

Křehká přesto tak okouzlující Marta Vančurová a "šestákový optimista" Viktor Preiss tvoří velmi nesourodou mileneckou dvojici, která spolu prožívá "rok jedna" svého vztahu i "nového" života v poválečném Československu. Velmi mě zaujala romanticky laděná klavírní či cembalová hudba Karla Mareše, o dost méně pak jakási politická agitka odehrávající se v čase tehdy ještě skutečně demokratických voleb v Československu v roce 1946. Nebylo to sice nějak moc násilné, ale stejně mi to přišlo (oproti zbytku filmu) jakoby z jiného světa. Hezkou tečku v samotném závěru dodal kouzelně jemný úsměv Martičky Vančurové.

"Dobří lidi to nakonec vyhrajou. Dobří lidi jsou všude." Nevím, nakolik měli autoři tohoto filmu v úmyslu nějak více akcentovat toto humanistické poselství. Film je totiž jinak celkově založen na zobrazení konfliktu mezi zlými Němci a dobrými Čechy. Konflikt se přitom odehrává i přímo uvnitř smíšených česko-německých rodin (syn německého otce versus dcera české matky). Přesto to pojetí není tak černobílé a tendenční jako v některých pozdějších filmech s touto tématikou, které vznikly po únoru 1948. Na filmu určitě zajme výborná režie Jiřího Weisse, kterému se především podařilo skvěle vykreslit tehdejší dramatickou dobovou atmosféru. Vykouzlil ale i několik zajímavých detailů (zejména detail podobizny T.G: Masaryka na poštovní známce).

"Kdyby nebylo toho tvýho pití..." Koncertního houslového mistra, inženýra, továrníka, holiče i obchodníka (šmelináře) spojuje jedna věc a tou je závislost na alkoholu...Mistrovsky natočeno (viz třeba scéna, kdy houslista Mašek je při návštěvě u holiče doslova fascinován grogem ve sklenici před sebou), mistrovsky zahráno (třeba Štěpánek, když pronáší větu: "ještě jsem se neloučil s Becherovkou..."), jen mi moc neseděly ty rádoby vtipné scény s francouzsko-anglicky hovořícím obchodníkem v podání Jaroslava Mareše. Zejména v kontextu celkového tragického vyznění filmu. V tomto je tedy film opravdu silná káva. Přiznám se, že jsem furt čekal, že aspoň jedna z postav se dokáže s alkoholem nějak vypořádat se ctí. Což se nakonec nedostavilo a mě to poměrně zdrtilo. Četl jsem tu názor, že se na film dá nahlížet svým způsobem i jako na komedii (viz třeba i herecké kreace Jiřího Sováka). Možná z pohledu někoho ano, ale já se tedy v tomto směru moc nebavil... Spíše jsem slzel.

Jako připomínka smutného výročí srpna 1968 vcelku ucházející, zvláště posledni zhruba třetina filmu. I když ta špionážní zapletka mi místy připadala trochu přitažené za hlavu. Úplně si nejsem jistý proč vlastně by Sověti měli tehdy takový zájem o vysílání "fake news" v rakouské televizi o vstupu sovětské armády do Československa, resp. co by se změnilo, kdyby jejich záměr vyšel. A na můj vkus bych rekl zbytečné moc erotiky (hlavně scény s Hadkem a jeho slečnami). Vica Kerekec je ale i zde vážně kus ženský...

„Po tejto vojny nebude viac vojny lidu zmúdrejú nájdu ľudskú reč, zastane človek pro človeku a povie prosto, na čo je vojna." Tomuto naivisticko-patetickému konci, který pronáší jeden z odsouzenců na smrt, předchází místy až příliš rozvleklá a zdlouhavá zpověď jednoho z vojáků, kteří se v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci zapojili do vzpoury jednoho pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení. Oceňuji dobře natočené bojové scény, byť jich tu vlastně zas tolik nebylo. Líbila se mi vcelku i hudba Milana Nováka. Pak tu je samozřejmě ono protiválečné poselství filmu ("Ľuda sme, na čo sa máme zabíjať."), což v 50 letech samo o sobě jistě stačilo k tomu, aby si film získal značné renomé. Nejsem si však jistý, zda to stačí k ocenění tohoto filmu o 60 let později. Ze slovenských filmů o světové válce se mi rozhodně mnohem více líbil Hollého film Signum laudis.

"Ako sa to vôbec mohlo stať...?" Minimalistická psychologická krimi o lidské zbabělosti a ukázkovém alibismu i cynismu. Vraždu mladé dívky na Pivovarské ulice 133 sledovalo de facto "v přímém přenosu" šest svědků, z nichž každý čekal na to, co podniknou ti ostatní. Výslechy jednotlivých svědků nám tak (na omezeném prostoru) nabízí silnou výpověď o tom, že "ludia sú taký aký sú, a nie taký aký by mali byť".

„Pane bože, prečo ja nie som zlý,“ ptá se sám sebe řezník Štefan Riečan. Tento starý poctivec jako by se narodil do špatné doby. Zatímco většina lidí z jeho okolí (včetně jeho ženy a dcery) uvažuje stylem „život je ťažký, lebo je jen jeden,“ on má tendenci se držet zpátky. „Čo vieš, čo bude zajtra,“ připomíná své ženě. Ta ale jako by ho nechtěla vůbec poslouchat. Jestli mě v něčem tento film docela dostal, tak v tom, jak na postavě Riečanovy ženy poměrně drsně demonstruje, co s člověkem může udělat vidina peněž a bohatství. Stačí jen porovnat první a poslední záběry, v nichž se tato postava vyskytuje. V prvním záběru je to prostá a skromná žena, v těch posledních už jen „kopa ľudského odpadu“. Moc jsem nepobral postavu Riečanovy dcery. Ta si zjevně bere dost příklad ze své matky, ale přesto moc nechápu tu scénu z konce filmu, když se spustí s pomocníkem Volentom. Nějak mi nepřišlo, že by na to dával film moc srozumitelnou odpověď. Votent Lančaričan je vůbec zvláštní postavička. Od začátku působí jako jakýsi Mefistofeles, který se svými řečmi („Keď nebudeme kšeftovať, nepôjde nám obchod“… „Majster by ste obchodník, vy nemôžete uvažovať ako dajaký slušný človek“) snaží přimět Štefana Riečana, aby se vzdal svých morálních zábran. Taky se jej snaží přesvědčit o své nepostradatelnosti („Kto sa tu chce udržať, potrebuje pomocníka“). Na druhou stranu v porovnaní s Riečanovou ženou si stále udržuje vůči svému mistrovi jistý respekt. V tomto směru určitě není nejnegativnější postavou filmu. Pokud jde o celkový dojem z filmu, mám asi trošku připomínky k celkovému vyznění filmu. Nechci úplně polemizovat s tím, že poválečné poměry asi vskutku byly poměrně drsné (pokud jde o přístup k morálce). Na druhou stranu nevím, zda úplně souhlasím se slovy, které jako by trošku charakterizovaly, čeho je divák po většinu filmu svědkem. „Milé dámy, vy ste vyhrali obe svetové váľky a čo sa stalo s chlapom, no čo.. je to obyčajný sralo bez vlastnia vôle a energie...“ Nic na tomto vyznění nezmění ani úplný (jinak dost useknutý) konec filmu, i když si ho lze asi vykládat různě. Což se mi ale právě moc nelíbilo.