HonzaBez

„Běžte, plujte až do Sarkasovýho moře…"  Přestože jde v případě tohoto Kachyňova prvního zpracování povídek Otty Pavla "jen" o televizní počin, musím říct, že mi svou poetičností a lyrikou přijde možná i krapet kvalitnější než Kachyňův pozdější film Smrt krásných srnců. Odpovídá tomu i charakter hudby Lubomíra Fišera. Nic naplat Kachyňa byl vážně "hotovej umělec " a tenhle film "to je koncert, jako Kubelík"

"A na svatební cestu pojedeme do zoo.." ;) Film se "strašným numerem" Tomášem Holým snad nikdy nemůže být špatný. I zde řádí jako "ďábel", nad něž "žádné pozemské zákony neplatí".  Dospělácká dvojice Kolářová - Kaiser je poněkud nesourodá, ale ta proměna "staré, utahané a nerudné" učitelky v zamilovanou holku se Daně Kolářové vážně povedla. Kachyňova režie zrovna moc výrazná (snad kromě závěrečné karnevalové scény) není, letní atmosféru ten film ale určitě má. Naprosto vynikající je hudba Zdeňka Lišku, která svou nápaditostí i intenzitou krásně graduje právě v oné závěrečné karnevalové scéně.

"Co pak je krása hřích?" Klobouk dolů před Kachyňou režií a možná ještě víc před kamerou Vladimíra Smutného. Té nahoty je sice v tomto snímku na můj vkus asi víc, než by bylo nutno, a občas už na mě působila až poněkud fádně. Z uměleckého hlediska je ten film konfrontující životní ideály muže v období krize středního věku s pokryteckou morálkou společnosti víc než zdařilý. Karla Heřmánka moc nemusím, takže z hereckého hlediska mě ten film zas tolik neoslovil, ale mám pocit, že ve svém původním tříhvězdičkovém hodnocení jsem se držel přeci jen až moc u zdi. Když k té umělecké kameře přidám typicky hravou hudbu  Angelo Michajlova, myslím, že bude fér jednu hvězdičku přidat.

"Fandy, ó Fandy, jsi zdrojem vší švandy, tvou zbraní Fandy, je jen tvůj smích...."  Jak mám filmy Karla Kachyni moc rád, tak tady ho (s výjimkou pár erotických záběrů) moc nepoznávám. Ne že ten příběh o osmnáctiletém Františku, který po maturitě nastupuje do svého prvního zaměstnávání a snaží se hlavně získat přízeň své obdivované dívky, v sobě neměl vůbec žádný humor. To jistě má. Ale snad jen přítomnost Dany Medřické v její poslední filmové roli dělá z tohoto filmu víc než jen úsměvnou banalitu. Co si pak člověk z tohoto filmu i po letech pamatuje je titulní píseň Nadi  Urbánkové: "Fandy ó  Fandy, máš tričko a kšandy a přesto Fandy přesto jsi král... "

"Šťastné je, že jsme prežili…" Je docela štěstí, že jsem se k tomuto zapomenutému snímku Martina Hollého po létech konečně dostal. Téma vypořádání se se zločiny stalinismu určitě není špatné zpracované, ač scénář vznikl podle námětu někdejšího komunistického ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Je tedy asi znát, že film vznikl ještě za socialismu, neboť v porovnáním s Hollého Tichou bolestí je ten popis událostí přeci jen o dost uhlazenější (bez jakékoliv zmínky o obětech na životě). A ten konec film odehrávající se po událostech spojených s Chruščovovým projevem na 20. sjezd KSSS vyznívá až moc optimisticky. Přesto po filmové stránce tomu nelze moc co vytknout. Nechybí třeba ani Hollého filmařská poetika (viz zejména scéna kdy Věra vzpomíná na život s Grigem mezi partyzány). A krásný je i hlavní hudební motiv.

„Naskakuje mi z toho husí kůže!....No jaká jiná kůže by ti, Mistře Jene, mohla taky naskakovat, že...” Ať si kdo chce, co chce říká, ale za mě je České nebe úžasným vyvrcholeným celé cimrmanovské tvorby. Už v řadě předchozích her je řada hezkých odkazů na českou kulturu a historii a ono setkání některých našich českých velikánů v české nebeské komisi to krásně završuje. Nechybí řada ironických poznámek ("Karel Havlíček Borovský. To je chlapík. A jak trpěl pro český národ.....No trpěl, jel zadarmo do Alp.”), nechybí satira na český národní charakter („Tak počkejte, abych si to nepletla: otec vlasti, otec národa, praotec národa, miláček národa a... učitel národů, vůdce národa a zrádce národa. Tak tohle všechno my máme?”). A již samotným složením oné české nebeské komise (s praotcem Čechem a babičkou Boženy Němcové) se autoři této hry hrdě hlásí k tomu nejlepšímu z absurdity cimrmanovské tradice. A kdyby se to mé hodnocení náhodou někomu nelíbilo, tak tomu bych s klidem ukázal dveře a řekl: „Radecký, marš ven!”

"Přijde novej, mladej, ale to bude sekáč pánové, ne jako Já, ten se nezakecá.." Spolu se Záskokem jde v tomto případě o dvě mé nejoblíbenější cimrmanovské představení. Možná i proto, že velkou část hry zná člověk už z filmu Nejistá sezóna. Platí to zvláště o aktovce Vizionář, která je ve filmu uvedena téměř celá. Jediným rozdílem zde je obsazení smrtky, ovšem těžko říct, zda je v této roli lepší Zděněk Svěrák (viz Nejistá sezona) nebo Ladislav Smoljak (viz TV záznam samotné hry). Pokud jde o první seminář, pobaví jistě valná většina z restaurovaných nápisů Járy Cimrmana z liptákovské restaurace. V tom druhém je pak k popukání zejména přednáška o úspěších Járy Cimrmana na poli zemědělství. Toho universálního ptakopyska bych fakt rád viděl. To by panečku musely být "výjevy"...😃 A nemuselo by ty výjevy být v "troubě".😃 

"Poslyšte, to jsem se Vás chtěl zeptat. Co jsou tady všude za ptáky? Kachny... Jo, kachny“ Nejsou to jen ony legendární "kachny", co přibylo v porovnání s původní cimrmanovskou hrou Vražda v salónním coupé, a díky čemuž mi tento film přijde určitě lepší než samotná hra. Mě se třeba velmi líbí hudba Petra Skoumala, která téhle detektivce prvorepublikového střihu dodává tu správnou atmosféru. Celý případ, v němž se z oběti nakonec stává pachatel, je vskutku bizardní. Ale i ona další rovina filmu v podobě nerovného zápasu inspektora Trachty s jeho nadřízenými, kdy si inspektor Trčka postupně přivlastňuje nejen případ továrníka Bierhanzla, ale i vybavení Trachtovy kanceláře, je vlastně dosti bizardní. Cimrmanovskému duchu pak odpovídají též některé použité vyšetřovací metody (zatýkací kufr, mechanická figurína v podobě inspektorova dvojníka, pouštění vody do bot podezřelého apod.). Někteří možná budou vyčítat výběr Marka Brodského do role policejního praktikanta Hlaváčka, ale mě do této role skvěle pasoval. Stejně tak Jiří Zahajský v titulní roli, ač si asi umím představit, že někteří kovaní cimrmanologové by v této roli uvítali někoho více spjatého  s DJC. Za mě je to však takto lepší, protože díky tomuto hereckému obsazení vznikl zcela svébytný film, který vůbec není třeba srovnávat s onou původní cimrmanovskou hrou.

"Co v Tanvaldu zavrhováno, bude v Praze aplaudováno." Ač už je to víc zásluha "starého mrtvého klasika" (😃) nebo "nejlepšího žijícího českého spisovatele" (😃), tahle prvotina DJC se zpěvy a tanci je vskutku víc než povedená a v mých očích po opětovném zhlednutí uzrála na plný počet hvězdiček. Jednak se díky ní člověk dozví ono jakési minimum o "největším Čechovi", současně si pak může užít typicky absurdní cimrmanovský kus, v němž možná víc než humor hrají prim písničky, rýmovačky a tanečky. A hlavně si může užít Miloně Čepelku, jehož "děvče jako květ" je vskutku k popukání. Slovy klasika se tak musím ptát: "Erotika, erotika. Proč se nás tak mocně týká?"

"Vy to možná ani tak nemyslíte, ale ten divák si to tam najde…“ Jako milovník her DJC jsem si v tomto filmu primárně našel řadu hezkých ukázek z některých her tohoto souboru. Ten jejich výběr se určitě povedl, z onoho jakéhosi "the best of" mi snad chyběla jen nějaká ta hláška ze Záskoku, což, jak mi až dnes došlo, je dáno tím, že tahle hra vznikla až roku 1994. Samotný film je takový zajímavý mix mezi dobovým dramatem, které si bere na paškál téma umělecké cenzury za minulého režimu, a dobovým dokumentem. Vidět ve filmu, jak mohla vznikat inscenace hry Posel z Liptákova je určitě zajímavé, ač těžko říct, nakolik je to celé autentické (když samotná hra měla premiéru o mnoho let dříve než samotný film). Co mě tedy zaujalo hodně, byly pasáže, které naznačují i jisté napětí mezi členy hereckého souboru (včetně napětí mezi oběma tvůrci Svěrákem a Smoljakem). Jakoby pro tvůrce tohoto filmu neplatilo, ono "my nesmíme ani naznačovat"...