HonzaBez

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba.

„Mě sem teta dali kvůli pořádku“ Své poslání bere živočišný Vojtěch v podání Petra Formana vskutku velmi vážně, tak vážně, že jej to stojí v závěru opravu hodně... Osobně musím vyzdvihnout úžasný černobílý vizuál, které v sobě zrcadlí filmové umění baladického stylu ala 60. léta. Jednoznačně pastva pro oči, ať už jde o poutavé záběry na rybníkářskou krajinu či třeba dráždivé a zároveň rafinované erotické jiskření mezi Vojtěchem a Anežkou. Můj dojem pak umocnila famózní hudba, u níž jsem si dlouhou dobu říkal, že mi v některých pasážích něco moc připomíná až jsem se v titulcích přesvědčil, že opravu má co připomínat. I když filmová hudba Martina Smolky rovněž nezní nezajímavě, to nejgeniálnější je převzato z Kabaláčovy 4. symfonie (Mysterium času, zrcadlení). Opravdu kouzelně zádumčivá melodie. Podobně zádumčivá jako je zádumčivý celý tento vysoce umělecký film.

„A teď suďte můžete-li….“ Přiznám se, že mě tento film hodně překvapil a velmi uchvátil. Na to, že jde o film z konce padesátých let, jsem unešen Weisovou invencí všeho druhu a spoustou jeho filmařských nápadů. Ať už jde o krásnou práci s kamerou (viz třeba místy naklonění rámu což možná lze chápat jako jakési podtržení nestability milostného vztahu mezi Lidunkou a Petrem), netradiční (a někdy nelineální) způsob vyprávění (s velmi silnou rolí soudce/průvodce příběhem v podání vynikajícího Miloše Nedbala), spoustu hlubokých myšlenek ("Všechno lze napravit, jenom smrt je konečná.Ta udělá ze všeho katastrofu. Teprve smrt je zločinem.").. A to vše (podtrženo a sečteno) zarámováno krásnou Beethovenovou hudbou (nemohu si pomoct, ale jde o Appasionátu a nikoliv o sonátu f moll, jak zazní na konci z rádia). Někdo by mohl říct, že to co z dnešního pohledu již zastaralo, je samotná základní zápletka o nešťastné lásce studentky práv k ženatému profesorovi jež je nucena čelit společenským předsudkům. Morálka je dnes vskutku jiná než za let "budování socialismu" (viz hláška z lidu: "ty tomu říkáš láska, lidi tomu říkají skandál"). Přesto z čistě lidského hlediska jde o nadčasový příběh. Příběh o tom, že ne vždy platí, že "každý má právo na trochu štěstí..." Do života Lidunky Matysové vstoupili dva muži ("bezcharakterní intrikán" Vladimír Ráž a člověk, který by pro Lidunku "udělal všechno" Svatopluk Matyáš) A taky tři ženy, z nichž jedna, její vlastní matka ji sice říká, že chce pro ní jenom její dobro, ale nakonec ji od sebe drsně odhání. A co je výsledkem toho všeho? "To je omyl!", chce se křičet... Žádný omyl...jen (někdy) kruta realita.

"Vždyť ani nejsi jeho táta... Jo poněvadž jsem jeho máma". Tenhle film má za mě dvě hlavní velké devizi. Jednak je to Vladimír Javorsky v hlavní roli, který je naprosto přirozenej a to ať už ze začátku v roli bezstarostneho konzervatoristy, tak i později v roli taty&mámy v jedné osobě. Tou druhou základní devizou je úžasne hravá hudba Emila Viklickeho. Jeho hudba je zde tim, co tento poměrně silný lidský příběh krásné dotváří. K tomu, abych mohl filmu dát plný počet mi asi něco chybí či přebývá, i když nějak nedokážu říct přesně co. Ale jinak je to vážně slušně povedeny snímek.

"I dospělí si mohou hrát…." Věra Chytilová si v tomto filmu opravdu krásně hraje a vykouzlí při tom spoustu zajímavě poetických obrazů ženské krásy v kulisách staré Prahy. A Leoš Suchařípa, ten zde zas rozehrává snad svoji vůbec největší filmovou roli. "To by v tom byl čert, abych se dneska nezamiloval....."

Magnuskovy filmy nevyhledávám, ale v tomto případě mě zlakalo účinkování Jiřího Labuse. A pravdou je že Jiří Labus je ten, co ten film ještě jakžtakž zachraňuje. To se u mnohých jiných "hercu" tedy říct nedá...V tomto ohledu moc nechápu co vedle Labuse, Huby ale i třeba Dejdara na jedne strane, dělá na druhe straně Jiří Korn ale žel i Vaclav Neckař. Jinak jde o dost smutný film, u nějž si kladu řadu otazníků nad reálnosti některých dílčích zapletek ale i celkove pointy.

""Tentokrát jsi zašla příliš dalek....nemáš v sobě žádnou lásku ke svým lidem....skončíš v pekle ty nacistická děvko...." Připomínat si Mezinárodní den památky obětí holocaustu zrovna tímto filmem se asi může zdát někomu docela zvláštní. Ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě" si Hannah Arendtová dovovila opravdu hodně. Nejen, že svou tezí o banalitě zla zpochybnila to, že by byl Eichmann skutečné monstrum, ale zároveň si nebrala úplně servítky pokud jde spolupráci židovských představených s nacistickým režimem. Vyvolala tak velmi hysterickou reakci (viz výše). Tento film je však podle mého názoru velmi poučný právě proto, že na příkladu Arendtové ukazuje, že i v případě tak bolestných událostí jak byl holocaust, bychom se neměli spokojit s černobílým pohledem na věc. Lidí, kteří se s takovýmto černobílým pohledem spokojí bývá jistě vždy poměrně hodně a je asi jedno, zda jde o téma holocaustu nebo v dnešní době třeba o téma migrační krize. Je vždy úžasné, když se najde někdo tak statečný jako Arendtová, kdo se nebojí jít proti proudu a kdo si navzdory většinovému mínění dokáže klást i veskrze provokativní otázky. Dokud takoví lidé budou existovat a dokud jejich nepříjemným otázkám bude věnována alespoň taková pozornost jako tomu bylo v případě Arendtove, má lidstvo alespoň jistou naději, že se takové hrůzy jako holocaust nebudou už nikdy opakovat...

Nevím, zda se mají točit filmy o žijících osobnostech, obzvláště jde-li o politiky. Spíš bych řekl že nikoliv a že příběh amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho měl být natočen až mnohem později, aby bylo možné získat určitý výraznější odstup. Zvláště za současné situace se totiž tento film zcela jistě nevyhne označení, že jde o prvoplánový protirepublikánský pohled na věc. I když takový ten film (možná) ani není... Přesto na tomto filmu po umělecké stránce jistě něco je. A určitě to není jen velmi realistická podoba jednotlivých hlavních protagonistů americké politiky v éře prezidenta George W. Bushe a velmi věrohodné herecké ztvárnění hlavní postavy ze strany Christiana Balea Hodně zajímavý a rozhodně originální je už samotný koncept (částečně retrospektivního) vyprávění, v němž nás fiktivní (?) postava vypravěče v řadě rozličných životních situacích provází celým filmem až do svého tragického konce, kdy se jeho osud nečekaně spojí s osudem viceprezidenta Cheneyho. Celá ta (skoro) závěrečná část filmu odehrávající se během transplantace Cheneyho srdce se spoustou střipku z jeho života, na mě na jednu stranu působila poněkud zmateně. V okamžiku, kdy jsem však byl konfrontován s pohledem na viceprezidentovo vyjmuté (mrtvé) srdce, mi došlo, jak silnou výpověď najednou film nabízí. Tedy "silnou" za předpokladu, že přijmeme onu silně kritickou (až negativistickou) výpověď o tomto muži. Nejsem Američan a tak asi nemohu zcela objektivně posoudit, nakolik je tento film ve svém hodnocení této postavy blízký skutečnosti. Osobně mi třeba přijde, že snaha autorů předvést prezidenta Bushe ml. jako naprostého ňoumu, který se nechá od svého viceprezidenta silně manipulovat, realitě moc neodpovídá (v tomto směru je Stoneho film W. určitě plastičtější). Viceprezident Cheney tak možná ve skutečnosti neměl ve svých rukou tolik moci, jak se nás o tom snaží tento film přesvědčit. Přesto však když v samotném závěru z jeho úst slyšíte, jak chladně a zároveň naprosto sebevědomě odpovídá na otázku, zda cítí nějakou osobní vinu či odpovědnost za tragický vývoj války v Iráku, cítíte že jste měli tu "čest" se v tomto filmu potkat s někým vskutku mocným a významným. Bez ohledu na to, co si o tomto muži po shlédnutí tohoto filmu vlastně myslíte...

V oblasti moderní "klasické" hudby vážně něco úchvatného... Slovy samotného autora jde o „milostnou píseň a hymnus na radost, čas, pohyb, rytmus, život a smrt". Ale uznávám, že člověk musí tomuto stylu přijít na chuť, což může někomu dát docela fušku... Chce to zkrátka mít trochu víc otrnulé ucho :D Nebo si to poslechnout vícekrát... Každopádně už ten úvodní nástup trombonů (do něhož drobně něco vyhrává klavír) navozuje úžasně působivou atmosféru. Daný motiv se přitom v celé skladbě několikrát opakuje, jako jakýsi leitmotiv. Do toho pak vstupují, tak trošku jako hudba z jiného světa (vesmíru) Martenotovy vlny. "Pekelný" to nástroj...:D Ale ta skladba "peklo" vážně není... Tedy určitě ne po celou dobu poslechu této skladby...:DDD Někdy to pravda ďábelský drásavé je. Hodně slušná hororová atmosféra... (a to horory rád nemám). Ale pak jako byste mávli kouzelným proutkem a najednou se tu line líbezná melodie s tak úžasnou harmonií, že máte pocit, jako byste poslouchali hudbu úplně jiného autora. Ty hudební kontrasty (v nichž důležitou roli hraje na obou stranách "barikády" klavír) jsou za mě vážně požitek. Neskutečně barvité... Mohlo by to být možná o něco kratší, protože ač to má několik částí, které mají vždy maličko jinou náladu, je to stejně trošku monotónní. Ve stylu "peklo"/ráj"/"peklo". Ale celkový dojem z tohoto rozmáchlého orchestrálního díla vážně moc pěkný. Pozn: Nevím zda mohu hodnotit, viděl/slyšel jsem jinou nahrávku. Ale asi to zas tak nevadí.

Filmy Věry Chytilové obecně nebývají můj šálek kávy....Tohle tak úplně špatné nebylo, místy jsem se zasmál, ale když jsem si poslechl rozhovor s Chytilovou, kde akcentuje "drama" ve smyslu, že jde o konfrontaci vertikální kalamity (kalamity ve vztazích jednotlivých protagonistů) s kalamitou horizontální (skutečnou sněhovou kalamitou), tak nevím.... Těch posledních 15 minut, které se odehrávají v zavaleném vlaku, nebylo vůbec špatné (docela slušná ponorka....), ale nějak mi to moc nepasovalo k tomu předchozímu ději.