Final

Že to nebude něco extra bylo jasné už po prvních dvou sériích, ale abych řekl pravdu, to co jsem v poslední sérii dostal, mě opravdu překvapilo. Voyo to tentokrát hnalo ne do průměru, ale do silného podprůměru. Nějak moc nechápu, kdo to může ohodnotit plnými procenty, ale asi se to někomu líbilo a cílovka v tomto ohledu očividně dostala to, co chtěla. My ostatní asi budeme muset počkat na opravdový životopisný snímek o skutečné Ivetě Bartošové. Snad se někdy dočkáme...

Od začátku 14. sezóny tady byl hype , který lákal na všechno, co jsme chtěli (nebo jsme údajně měli chtít). David Tenant, jako nejlepší navrátivší se Doktor, Cathrine Tate jako Dona a spousta otázek a odpovědí. Budování základny pro návrat 10. doktora bylo vlastně jen pár průměrných epizod, který do vesmíru nepřináší vůbec nic nového. To by se dalo považovat za velké mínus, jenže ono je to velké plus. To, že doktorův vesmír je už rozvratný víc, než je děr v ementálu a snad už alespoň stokrát slepovaný narychlo kobercovkou, je asi taky v pořádku. Pokud to někdo dokoukal do 14. sezóny, tak zkrátka musel dávno spolknout tu hořkou pilulku. Ale finále třetí epizody zanechává něco horšího, než jen hořkou pachuť v ústech. Tenanta jsme už jednou obrečeli, a podruhé či potřetí by to už asi nemělo ten správný dojemný efekt. A tak jsme se dočkali ne regenerace (protože Tenant byl jen host, který se měl pouze na chvíli ohřát), ale rovnou bigenerace (asi musíme jít s dobou), což je vlastně jen jiný výraz pro "klonování"? Teď se mužem rozhodnout, kterého doktora sledovat dál. Ale co s jednou tardis? Už tolikrát nám bylo sděleno, že je jedna jediná, nenahraditelná a "nenaklonovatelná"? Ne, tady už ztrácím naději na to, že Doktor ještě někdy bude tím, čím byl, když jsem ho miloval. Nevím, zda za to může ďábel Disney, jenž spálí vše, čeho se dotkne, na popel, a nebo prostě jen jakákoli neschopnost a rezignace autorů.

Film blondýnka je...vše co si doplníte, nejspíše bude pravda. Jedno je však jisté. Nečekejte realistickou biografii. Na to je Blondýnka až příliš umělecky ztvárněná a nese se v duchu jistého vnitřního boje mezi realitou a představou a ta, už ze své podstaty, nemůže být stoprocentní autentickou biografií. A když jsme si teď ujasnili, čím Blondýnka není, pojďme si říct, čím vlastně je. Andrew Dominik se rozhodl jít cestou, kterou by se většina nevydala a právě proto je celý film tak kontroverzní. Rozhodl se zatlačit na citovou stránku a to doslova tak, aby divák soucítil s hrdinkou a prožíval její utrpení s ní, nebo sledování skončil hned po drsném úvodu, jenž naznačuje, v jakém duchu se celý film ponese. A že si rozhodně nebere servítky. Dostáváme tak doslova depresivní jízdu, plnou bolestných a zdrcujících okamžiků hereččina života, jenž stále více a více prohlubuje její psychózu až dokud se nezačne ztrácet hranice mezi realitou a představou. Co je sen, co je skutečné, a co je jen přání? Při tom nechává diváka, aby si odpověď našel sám. Byť zrovna tohle je něco, co zkrátka není pro běžného konzumenta filmů.  A právě proto musí snímek zůstat z velké části nepochopen.   Ana de Armas zahrála svou roli s děsivou uvěřitelností a to až tak, že má divák občas pocit, že svou psychózu a šílenství jen nepředstírá, ale opravdu ji prožívá. No, i přes všechno, má film slabší chvíle. Stopáž je opravdu přehnaná a místy dokonce díky natahovaným scénám, umí ztrácet na intenzitě. Příliš depresivní snímek, ukazující, jak daleko může zajít lidská mysl, ve snaze, vymanit se ze svých vlastních okovů a představ. Ano, zakončení snímku také moc nepomáhá.