ostravak30

Je opravdu šílené, co jsme my lidé schopni dělat zvířatům a se zvířaty. Kdyby se to ale dělo nám, vytáhneme zbraně. Člověku se až zvedá žaludek při pohledu na leckteré šaškárny. Stejně směšná mi přijde věta "přiměla Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadit všechny tři druhy orangutanů mezi kriticky ohrožené..." Tak je tam zařadila a co? Děje se snad něco? Jsou více chránění? Přestane jejich týrání v klecích a v představeních nebo skončí odlesňování? Nestane se vůbec nic, ale papír snese všechno.

Těžko porovnávat tohle a 300: Bitva u Thermopyl. Jsou to filmy z úplně jiné doby a dělány jiným způsobem. Bitva u Thermopyl prostě působí proti svému remaku chudobně, pravda. Jenže s ohledem na rok vzniku to zase tak hrozné být nemusí. Filmaři se zaměřují na tu jednu hlavní myšlenku. 300 odvážných se postaví jasné přesile, ale přesto se nevzdají a neutečou. Je též pravda, že s ohledem na jiné velkofilmy natáčené dříve nebo ve stejné době je tento snímek přeci jen ochuzen na výpravě. Na druhé straně se tehdejší filmy dělaly s nulovými triky a bez počítačů, vše ručně. Byť oba filmy popisující střet Sparťanů a Peršanů byly natočeny v jiné době, oba mi svým způsobem přijdou hodně podobné. Nakonec Frank Miller sám přiznává, že se tímto snímkem nechal inspirovat.

Raja Gosnell za sebou nemá žádné velké filmy a jeho velkou inspirací by tak mohl být snad jen Mrs. Doubtfire - Táta v sukni, kde makal jak střihač. Jenže tam byla trochu sociálnější zápletka. Zde je sice maska relativně povedená a Martin Lawrence vcelku kvalitní komediální herec, ale zápletka je už mnohokrát ohraná. Zase tu máme zločince, po kterém pasou agenti a jeho přítelkyně je vlastně taková návnada, protože se dá očekávat, že se Lester za svou dávnou láskou zastaví, a navíc jde i o peníze. Agent v sukni navíc žádnou úchvatnou zábavu nepřináší, protože bábina toho mezi důchodkyněmi nemá moc co řešit. Snad krom zpívání v kostele a porodu. A že je Sherry krásná a Malcolm se do ní zamiluje je také vcelku očekávané.

Poslední film Ladislava Helgeho je jasnou kritikou byrokracie jako takové, takže je jasné, že po srpnu musel být zakázán. Se současnou korupcí a byrokracií v naší zemi je ale více než aktuální i dnes. Vždyť u politicky angažovaných činitelů se od revoluce objevily desítky, možná stovky kauz jejich podřízených. Zde se Arnošt Pánek ale nejprve svého podřízeného logicky zastává. Poté už hledá omluvu pro to, že jeho podvodné jednání neviděl a, jak posléze sám zjišťuje, nechtěl vidět. Problém u mě ale nastává hlavně v názvu. Nemám totiž ani s koncem snímku pocit, že by se funkcionář styděl. Je rozzlobený, asi i sám na sebe, zuří, ale že by se styděl? Možná v jedné malé chvíli na obecní schůzi, ale jinak se stále pere za svou pravdu, že vidět a vědět ani nemohl. Také je otázkou, jak to, že selhaly kontrolní orgány, které jistě musely podvody odhalit... Na druhé straně je pak složitá věc, když je vedoucí pracovník poctivý a s nepoctivostí podřízeného nemá co dočinění. Bohužel i takové věci se stávají a tady zase vyvstává otázka, jestli se za každou cenu zbavovat odborníků na svých místech?

Když už nic jiného jde o pohled na téměř neznámý ostrov, krásné barvy, moře a tradice. Možná takový malý ráj na zemi. Ať už se jedná o podmořské objevy, rukodělné umění či azurové moře, je na co se koukat a co objevovat. Tato část planety je nám představena opravdu z mnoha různých pohledů.

V první řadě se sám sebe ptám, jakou motivaci měla Helena Třeštíková, aby se zabývala životem feťačky, jejíž výpověď má jedinou vypovídající hodnotu - tohle s vámi udělají drogy. Z tohoto pohledu je film ceněný a normálně bych se nebál jej pouštět na ZŠ druhém stupni a na SŠ. Nic jiného než děsivé záběry, za něž by se nemuseli stydět ani leckteří maskéři Hollywoodských hororů, by asi na žáky a studenty nepůsobilo tak silně, aby si udělali jasný obrázek, kam to celé vede. Jinak je ale život mladé Katky pořád na stejné vlně. Bere drogy, chce přestat, jde na odvykačku, nevydrží, bere je dál. Její zdánlivé motivace jsou jen slova, vyřčená do prázdna. Nedodrží žádné dohody, sliby, ani dané samé sobě. Dokonce ani těhotenství jí nepřiměje ke změně. Své dítě nevídá, nemůže se o něj postarat, zaplať bůh, že v tomhle úřady fungují spolehlivě. Jenže i tak, proč to dítě chtěla? Přivedla na svět feťáka, který za to ani nemůže a o kterého se jeho matka nepostará, pakliže se jeho dětství vůbec dožije. Mluví do ní sociální pracovnice, úřednice, dokonce samotná Třeštíková má tu trpělivost vymoci si na hlavní hrdince nějaký úplně bezvýznamný slib, který stejně nedodrží. A stejnou trpělivost s ní musí mít a má systém. Veškeré peníze za léčbu, kterou mimochodem hradí daňoví poplatníci přišli vniveč. Neschopnost systému poradit s takovými existencemi, které společnosti ničím nepřispějou a zároveň využívají jeho výhod, ale také kradou a povalují se po ulicích, její partner je jeden odsouzen, druhý je násilník, je do nebe volající. Katka je při vší úctě k H. Třeštíkové krom důsledků drog, k čemuž slouží pár záběrů a scének, jinak nic neříkajícím dokumentem o fetce, která nemá co říct a zhruba od poloviny už možná ani nevnímá, že je natáčena.

Po podprůměrné minisérii Případ pro exorcistu přichází totálně zpackaná šílenost v podobě Modrých stínů. Ani nevím, co je vlastně horší. Celá pointa se táhne kolem podivných zakázek pro univerzitu a po shlédnutí čtyř dílů si myslím, že do dvou, maximálně třech dílů by se to vešlo. Bohužel krom hlavní zápletky si hrdinové řeší i své vlastní problémy, které ale okrajově s případem souvisí. Takže zatímco předtím šlo o fakt, že šéf byl v podstatě rasista, xenofob a trpěl předsudky, zde policisté porušují v podstatě veškeré nařízení a pravidla,  překračují pravomoci a velmi často se chovají jako naprostí diletanti a amatéři. K tomu si připočtěme neskutečně špatnou kameru a jas v mnoha záběrech jsem také nepochopil. Už samotný scénář byl příšerný, ale překonaly to dialogy, které se v podstatě nedaly poslouchat. Další věcí je též zvolené téma. O provázanosti podsvětí, politiky, veřejné instituce a podnikatelského prostředí. Jenže to víme...minimálně od 90. let. Otázkou je co s tím. I zde skončilo vše více méně po česku. Ministr rezignuje z nějakých důvodů, vedoucí pracovník v tichosti odstoupí a aby se nenarušila pověst instituce, všechno se v tichosti tutlá. Otázkou tak je, co s tím? To ale žádný autor a ani filmaři neřeší a řešení nenabízí. Jenže takových témat tu je již dost a nic objevného ani zde vymyšleno nebylo. Snad jedinou chvalitebnou věcí je fakt, že tvůrci správně upozornili na to, že řada socialistických policistů a estébáků převlékla kabát a klidně si pokračovala dál, třeba i na vysokých postech a týkalo se to i politiků či různých podnikatelů. Ale v kombinaci s umělecky pojatým způsobem filmařiny, která do kriminálky či detektivky nepatří, jde o těžko koukatelnou záležitost.

Táta nebo milenec je taková komedie, která za sto minut baví i nudí zároveň. Vedle povedených a relativně zábavných scén jsou i takové, které patří mezi ty ukecané nebo i takové, kdy je dcera vyloženě otravná a člověk by jí už nařezal sám. A že má ten otec trpělivost. Pravda je, že každý táta možná s dcerou zažívá své trable, takže asi tuší, co může André prožívat, když mu pomalu dochází, že Véronique už není jeho malá holčička, ale čumí po ní kluci. Nebýt toho příjemného prostředí, šlo by hodnocení ještě níž.

Bílá oblaka rozvíjejí příběh partyzánů a jejich boje rok necelý rok před koncem války. A také vzájemný vztah Petera a Zuzky při putování. Bohužel povětšinu času jde právě jen o jejich rozvíjející se vztah, který se postupem času mění. Samotný závěr pak přinese trochu dramatu a tragické rozuzlení. Stejně je zajímavý i úvod. Jenže samotné putování nepřináší prakticky nic. Pouze Peter neustále rozmýšlí nad nutností splnit svou povinnost, slib, že se k partyzánům připojí v závislosti na třináctiletém děvčeti, které sebou vláčí. Krásné horské záběry jistě zaujmou, ale zbytek se táhne než se vůbec něco začne dít. Navít tu hrdinové neřeší žádné podstatné problémy, morální otázky a nemají ani příliš překážek ve svém putování. Ladislav Helge přitom v jiných filmech vždy nastolí téma k zamyšlení, sociální či politické drama. Problémem může být i spojení s Jurajem Špitzerem, který napsal jediný filmový scénář...

Zajímavý fakt, že roku sedmdesát jedna spolupracují USA a Československo na filmu. Výsledkem je psychologické drama o tom, že když se muž zamiluje, respektive když si žena podmaní muže, tak ten je slepý a málokdy se tomu ubrání. Napůl drama a částečně poetický film, protože stojí mj. i na kráse celého okolí. Pro Jana Kadára a Elmara Klose to ale byla poslední společná práce. V jiných filmech si pokládají určité morální otázky, v tomto už ale tak precizní nejsou a jde spíše o čisté drama než o jakési zamyšlení. Ty předchozí filmy byly rozhodně lepší nejen zvoleným tématem.